Recenze: USA před kolapsem. Netflix dojí realitu, ale nejde mu to

Hlavní hvězdou série a nejspíš i důvodem, proč si ji na Netflixu mnozí pustí, je ironicky herec proslavený stříbrným plátnem – Robert De Niro. Hraje bývalého amerického prezidenta George Mullena. Po prvním funkčním období znovu nekandidoval. Možná kvůli přibývajícím příznakům demence. Oválnou pracovnu přenechal své mladší kolegyni Evelyn Mitchell. Tu ztvárnila Angela Bassett. Jejich podobnost s Joem Bidenem a Kamalou Harris jistě není náhodná. Zároveň je stejně samoúčelná jako všechny ostatní narážky na reálné osobnosti v Nultém dni. Můžete znalecky ukázat prstem na obrazovku a zvolat, kým asi byla která postava inspirována, a tím to končí.

Mullen sice občas vidí lidi, kteří žijí jen v jeho hlavě, skříňku v koupelně má plnou léků na recept a sem tam zapomene kód k sejfu se supertajnými vládními dokumenty, ale jinak se udržuje v kondici. Důchod tráví vedle psaní memoárů pravidelným plaváním, joggingem a venčením zlatého retrívra. Je důležité, abychom věřili, že navzdory osmdesátce na krku a postupující senilitě dokáže nejen udržet myšlenku, ale taky zachránit vlast. Stejně jako zástup jiných hrdinných filmových prezidentů, které filmaři povolávají, když je demokracie v koncích. Třeba vinou hackerů. Právě jejich útok rozvrátí systém v první a nejlepší epizodě Nultého dne.

Na jednu minutu jsou po celých Spojených státech vyřazeny z provozu elektrické sítě, dopravní a komunikační infrastruktura. Přes tři tisíce lidí umírá. Všichni Američané navíc dostávají SMS s výhrůžkou, že se něco podobného bude opakovat. O materiálních a psychických škodách způsobených útokem se ale v sérii hlavně mluví. Skutečné dopady – až na nějakou tu srážku auta s vlakem, požár a neklid v ulicích – nevidíme. Dokonce i snobské večírky dál probíhají, jako kdyby se nic mimořádného nestalo, což moc nepřispívá k pocitu naléhavosti.

Během šesti dílů vlastně málokdy vidíme něco jiného než muže v oblecích, kteří přejíždějí mezi budovami, přecházejí z kanclu do kanclu, tváří se vážně a buď pronášejí státnické fráze shrnující polopatě hlavní témata série, anebo rozvláčně rekapitulují, co se právě dozvěděli a co s tím budou dělat. To by samo o sobě nemuselo vadit. Pokud umíte s rytmem a diváckou pozorností pracovat jako Steven Spielberg, může se ze sběru, sdílení a vyhodnocování informací stát trojice nejvíc vzrušujících činností pod sluncem (viz Most špionů nebo Akta Pentagon). Jenomže Nultý den je zrežírován stejně šedivě jako 90 % netflixovské produkce.

Přes rekreační tempo nám každopádně nezbývá než společně s tvůrci předstírat, že USA jsou v nebezpečí a je nutné rychle jednat. Prezidentka proto narychlo zřizuje vyšetřovací komisi s mimořádnými, na ústavu nehledícími pravomocemi. Pod záminkou ochrany národní bezpečnosti je povolené v zásadě jakékoli násilí včetně mučení, zatýkání lidí bez důkazů, prohlídky domů bez povolení. Podobně jako po 11. září. Do čela komise je dosazen Mullen, shodou okolností veterán vietnamské války, který působil i ve zpravodajských službách.

Čím víc se toho o destabilizující akci dozvídáme a čím míň se vyprávění drží hlediska protagonisty, tím jasněji se vyjevuje, že děravá není jen Mullenova paměť, ale celý scénář. Po soustředěném úvodu se vyprávění stále víc větví, stejně jako v jiných dramaturgicky rozkolísaných projektech od Netflixu, přibývá postav, klišé z konspiračních thrillerů i vypravěčských slepých uliček. Jednotlivé linie nejsou dotažené ani smysluplně propletené, takže se série zdá být současně přeplácaná i prázdná, uspěchaná i nekonečně dlouhá.

Chybějící cit pro míru ale přispívá k tomu, že je Nultý den zábavný alespoň svou nesoudností. Ve snaze o aktuálnost scenáristé do příběhu nacpali ruské agenty, hacktivisty, demagogického kazatele konspirací, který se umí rozběsnit jako Alex Jones (akorát stojí víc nalevo), byznysmena z Wall Street s osudem à la Jeffrey Epstein i vyšinutou technologickou magnátku, nosící po vzoru Elona Muska tmavou baseballovou kšiltovku. Většinu těchhle karikatur, často sloužících čistě k výše zmíněnému zamrkání na zasvěcené diváky, hrají herci, kteří jsou pro podobné figurkaření překvalifikováni: Jesse Plemons, Lizzy Caplan, Joan Allen…

Jediným stálým prvkem v tomhle chaotickém průřezu kauzami, kterými poslední roky žila americká média, je De Nirův zmatený, ale zásadový exprezident. Můžeme spekulovat, kolik z probíhajícího vyšetřování se odehrává jen v Mullenově mysli. A vyčkávat, jestli si dokáže přiznat, že zemi neohrožuje jen radikální levice a pravice, Rusové, dezinformátoři a psychopatičtí miliardáři, ale též jeho selhávající kognitivní schopnosti. Série ale od podobných otázek, dodávajících nevýrazné postavě trochu ambivalence a De Nirovi materiál ke hraní, v závěru uhne k patriotickému patosu a potvrdí svou neochotu věnovat se postavám jinak než skicovitě.

Mullenovi druzí stále vyčítají, že nerozumí současnému, politicky rozvrácenému světu. Potud v pořádku. Série se ovšem následně chytá do pasti, před kterou sama varuje diváky. Naznačuje, že rozkol mezi levicí a pravicí, který opět spíš jen tušíme z dialogů, vyřeší leda silný vůdce a sjednotitel, který ze sebe na povel sype populistické proslovy, ale přitom nenabízí žádné konkrétní řešení. Nevytváří koalice mezi stranami, nerozhání obavy voličů z vměšování korporací do řízení státu, nepřichází s funkční vizí budoucnosti. Američané k Mullenovi vzhlížejí jen kvůli pečlivě vytvořené image, rétorické zdatnosti a kultu osobnosti.

Přesně tenhle typ ideově vyprázdněného populismu je ale důvodem, proč dění ve Washingtonu v posledních týdnech připomíná dystopickou frašku.

Vzniká tak zvláštní nesoulad. Nultý den má podobně nelogický scénář jako béčkové kyberthrillery z devadesátých a nultých let, v nichž postavy ničí citlivá data tím, že na notebook pustí proud vody, a plán padouchů je tak idiotský, že pochybujete o jejich svéprávnosti. Áčkové obsazení, vysoké produkční hodnoty, smrtelně vážný tón a snaha dotknout se co nejvíce žhavých témat dneška zároveň navozují iluzi díla, kterému bychom měli věnovat zvláštní pozornost.

Série se ale tak důsledně vyhýbá jakémukoliv obviňování a zaujímání jednoznačných pozic (raději se v ní nemluví ani o demokratech a republikánech), tak moc se bojí mít na něco vyhraněný názor, že o žádném ze slibných témat nakonec neřekne lautr nic objevného. Jen nás ubije univerzálními bonmoty o pravdě, svobodě a nutnosti táhnout za jeden provaz.

Nultý den je pozoruhodný jedině jako symptom obecnějšího trendu, pro který se vžil krásný neologismus „enshittification“, tedy něco jako „zesračkovatění“. Streamovací platformy už nemají důvod riskovat jako v počátcích své existence, kdy potřebovaly získat punc firem přinášejících něco nového, odvážného, co neuvidíte v lineárním vysílání komerčních televizí. Dnes jim stačí udržovat vysoký „engagement“ diváků a tím si zároveň zachovat přízeň akcionářů a inzerentů. K tomu ideálně poslouží generický obsah, který neurazí žádnou část politického spektra, vygenerovaný na základě dat sesbíraných od milionů sledujících.

Když si na Netflixu budete chtít pustit špionážní či politický thriller nebo nějaký film s Robertem De Nirem, nabídne vám příště svůj neoriginální recyklát, za který nemusí platit licenční poplatky a který publikum u obrazovek udrží pět hodin. Platforma nemá důvod tenhle byznysový model opouštět a investovat miliardy do komplexnějších seriálů. Přesněji – nebude jej mít, dokud předplatitelé neřeknou „dost!“ a pokles kvality, probíhající paralelně s růstem cen, hromadně neodmítnou. Taky o tom je demokracie, ve které se nás Nultý den snaží tak neuměle proškolit.