Článek
Průzkumy posluchačských návyků na streamovacích službách ukazují, že čím dál méně lidí je ochotných poslouchat kompletní alba a dávají přednost jednotlivým písním nebo playlistům – ať už vlastním nebo kurátorovaným. Americké duo Beach House se proti tomuto trendu rozhodlo bojovat – svoji osmou studiovou desku Once Twice Melody rozdělili na čtyři „disky“ obsahující čtyři či pět písní, které postupně zvěřejňovali od listopadu loňského roku do poloviny letošního února.
Roztěkanou pozornost fanoušků v digitálním prostoru aktivizovali hudebníci Victoria Legrand a Alex Scally hned čtyřikrát a podle vysokých čísel poslechů se jim tento trik vyplatil. Nejlépe ale stejně udělal ten, kdo si počkal a album dreampopového projektu z Baltimore si pustil celé.
Beach House, kteří vznikli v roce 2004, nenatáčí své desky jako pouhé kolekce písní, ale spíše jako důmyslně vystavěné zvukové prostory. Jsou to mikrovesmíry delikátně zachycených nálad, v nichž je slast nějakou dobu pobývat. A nebo se rovnou ztratit. 84 minut nového materiálu je jejich zdaleka nejdelší deska a do jisté míry také skvělé shrnutí jejich autorského přístupu. Čtyři kapitoly nové desky cestují od prosluněné nálady k ponuřejším nočním momentům.
Buddhistické vyklidnění
„Vyjdu ven do letního slunce,“ začíná text první a zároveň titulní písně desky a o necelou hodinu a půl se zpěvačka Legrand loučí v Modern Love Stories veršem: „Vstoupím do temnoty a vesmír nás přijímá“. Jako kdyby nás Beach House na Once Twice Melody chtěli provést jedním dnem od svítání po soumrak. A zároveň od zrození po smrt.
Symbolika počátku a konce je ale v textech obou zmíněných písní komplexnější – v té první se nakonec zpívá o temném stínu, který vrhají vzpomínky na osobu, již jsme kdysi milovali, ta závěrečná je o konci, který je ale zároveň začátkem něčeho dalšího. Tato metafora uzavírá album do tematické smyčky, která buddhisticky nabízí vysvobození z koloběhu marnosti. Všechna zklamání, bolesti, neštěstí transcenduje cyklický čas, v němž minulost a budoucnost nehraje žádnou roli.
Abstraktní texty Legrand točící se nejčastěji kolem tématu lásky ale fungují podobně jako hudba Beach House – nabízí prchavé momenty krásy či prozření, které rozhodně nejsou určené k racionalizaci. Lepší je si je prožít emočně.
Bylo to tak ostatně s Beach House pokaždé – ať už na eponymním debutu z roku 2006 skládali s pomocí elektronického hudebníka minimalistické lo-fi ukolébavky, nebo na průlomovém Teen Dream z přelomu dekády připomínali kapelu ze snových sekvencí seriálu Twin Peaks. Jejich síla byla v navození osobité atmosféry.
Jejich zvuk postupně košatěl, vlivy dream popu, art rocku a shoegaze se přelévaly, ale dvojice si vždy uchovala magii kapely stojící mimo trendy a vlastně tak trochu i mimo čas. Nové album v osmnácti skladbách nabízí jakési opáčko přístupů, na které během své kariéry narazili – zároveň ale všechno násobí přinejmenším dvakrát.
Šeptané emoce
Z hudebníků indie scény, které v polovině nulté dekády objevovaly pro svět blogy nebo nezávislé publikace jako Pitchfork, si udržují konzistentní „formu“ jako jedni z mála. Na každé desce rukopis Beach House snadno rozeznáte, ale pokaždé svoji formuli nějak inovují. Once Twice Melody si dvojice vůbec poprvé produkovala kompletně sama, zároveň ale angažovala skladatele a dirigenta Davida Campbella, aby její písně obalil do smyčců.
Campbell v minulosti spolupracoval s Adele nebo Evanescence, ale není potřeba se bát – jakkoliv je Once Twice Melody nepochybně jejich nejambicióznější a nejmohutněji znějící album, smyčce zůstávají většinu času v pozadí a pokorně slouží snové atmosféře, která je trademarkem Beach House. V sedmiminutovém eposu Over and Over se vřelé zvuky přirozeně prolínají s bubláním syntezátorů v duchu retrofuturistického stylu synthwave, Only You Know zase zní jako symfonický rock zkřížený s kosmickou hudbou sedmdesátých let. Tady výrazně pomáhají živé bicí spolupracovníka Jamese Barona.
Když se v poslední skladbě Modern Love Stories smyčce epicky zvedají a rozlévají se vůkol, je to znamení toho, že Beach House chtějí album dramaticky zakončit v duchu antického dramatu vyžadujícího finální katarzi.
Závěrečná část desky, s jejímž vydání dvojice čekala na polovinu letošního února, patří vůbec k tomu nejlepšímu, co kapela zatím natočila. The Bells jsou něžná popová balada, kde pod povrchem bublá napětí, zatímco v ukolébavce Many Nights se hlas Viktorie Legrand brodí v ozvěnách a znovu ukazuje, že velké emoce je možné vyjádřit i šeptáním.
Na raných nahrávkách Beach House zněli jako kapela, která se snaží evokovat věčně prosluněné léto a pohybovali se někde na pomezí reality a snění. Once Twice Melody je jejich dalším krokem ke komplexitě, ale pořád zůstávají jednou nohou ve snu. A je skoro zázrak, že na cestě k písničkovému maximalismu, neztratila dvojice z Baltimoru nic ze svého intimního kouzla.
