Recenze: U nového Avatara omdlíte úžasem. Nebo nudou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

James Cameron miluje vodu. Režii většího filmu si poprvé vyzkoušel s béčkovým plážovým hororem Piraňa II: Létající zabijáci. V Propasti učinil vodní živel jednou z hlavních postav. V Titaniku nechal ke dnu oceánu klesnout zaoceánský parník a Leonarda DiCapria. Několikrát se do hlubin ponořil v rámci dokumentárních expedic. Není proto divu, že podvodní svět důkladněji prozkoumává také v pokračování svého komerčně nejúspěšnějšího filmu. Jestliže první Avatar volal po záchraně lesů, dvojka s podtitulem The Way of Water s podobně neodolatelnou bezelstností upozorňuje na důležitost mořské fauny, decimované mj. průmyslovým rybolovem.

Soustava tropických ostrovů na měsíci jménem Pandora se stává novým útočištěm Jakea Sullyho. Bývalý mariňák se od událostí prvního dílu úspěšně integroval mezi Na’vi, tři metry vysoká atletická stvoření s modrou pokožkou a multifunkčním ocasem. Kdyby válečník s dredy neměl pět prstů namísto čtyř, ani byste nepoznali, že není jedním z nich. Spolu se svou družkou, princeznou Neytiri, a čtyřmi dětmi, z nichž jedno je adoptované, si na začátku filmu užívá rodinnou pohodu. Chamtiví kolonizátoři z planety Země byli z Pandory úspěšně vystrnaděni. Jak ale velí zákonitosti melodramatického žánru, v jehož mantinelech se vyprávění suverénně pohybuje, rajská idyla musí být někým nebo něčím nabourána.

Cameron si příliš nekomplikoval práci a prostě oživil výborného padoucha z jedničky. Vzpomínky plukovníka Quaritche byly implantovány do těla Na’vi avatara a vzniklo „rekombinované tělo“, jak nám během jedné z mnoha minipřednášek vysvětlují poučenější postavy. Reinkarnovaný Quaritch je stejně jako celý film větší a modřejší a herectví nádherně přehrávajícího Stephena Langa se ztrácí za digitální maskou. Plukovníkovým cílem tentokrát není unobtainium, vzácný nerost nacházející se na Pandoře. Chce se pomstít člověku, kvůli němuž skončil v těle mimozemšťana.

Jake proto spolu se zbytkem rodiny opouští prales a míří na ostrovy, doufaje, že zde nalezne bezpečné útočiště a nový domov. Ostrovní část Pandory ale obývá klan Metkayina. Jejich způsob života imituje polynéské tradice stejně povrchně, jako byli Na’vi inspirováni domorodými obyvateli Spojených států. Místní na Sullyovy hledí s nedůvěrou. Mají jiný počet prstů i odstín pokožky, neumí dobře plavat a nedisponují ploutvovitým ocasem. Jake tak stejně jako posledně musí pochopit odlišnou kulturu a vysloužit si přijetí cizí komunitou, které chce vzhledem ke svému spasitelskému komplexu pomoct. Svou přítomností ji ale zároveň, jak mu opět dochází příliš pozdě, vystavuje vážnému nebezpečí.

Quaritch, zvykající si na nové tělo a poznávající rozmanitost Pandory, mezitím prochází podobnou iniciační cestou jako v předchozím filmu jeho sok. Vrací se na známá místa a zažívá stejné situace jako před lety Jake. Rekombinována zde jinými slovy nejsou jen těla, ale i zápletka, navracející mrtvé k životu a recyklující už jednou použitá schémata. Opět jde o pastiš new age sentimentality, environmentalismu, campbellovského monomýtu a motivů z Bible, legend, lidových vyprávění či westernů.

Mezi archetypy se ale Cameron cítí jako ryba ve vodě. Jeho vrcholné filmy nejsou dojemné proto, že by byly dějově sofistikované a významově ambivalentní. Právě naopak. Povědomost, klišé a základní psychologie, usnadňující nám orientaci v postavách, emocích i naraci, představují jejich přednosti. V době sebereflexivních a ironických komiksových blockbusterů zůstává kanadský tvůrce jedním z posledních velkých hollywoodských romantiků. Největší ironie u něj spočívá ve faktu, že ačkoli kvůli budování komplexních světů s vlastním jazykem a spiritualitou vymýšlí a efektivně využívá nejnovější digitální technologie, v tomto případě třeba kamery pro podvodní 3D natáčení, jeho jednoduché fabule a upřímnost, s jakou k nim přistupuje, jsou velice staromódní.

Druhý Avatar z povědomých motivů skládá lyrickou ódu na přírodu a rodinnou pospolitost, která se necynicky vymezuje vůči antropocentrismu a speciesismu. Tematické zaměření s centrálním konfliktem mezi protektivními rodiči a rebelujícími dětmi se přitom propisuje i do struktury vyprávění. Veškeré dějové posuny jsou vázány na proměnu rodinných vztahů. Jako rodinu přitom Cameron chápe celý ekosystém Pandory, se kterým jsou hrdinové úzce propojeni. Dává proto smysl, že nás opět bere na opulentní přírodovědnou exkurzi.

Dlouhá expozice může i kvůli neohrabanému voiceoveru protagonisty připomínat dokument o přírodě, který nevypráví, ale jen ukazuje. Cameron s týmem scenáristů ve skutečnosti průběžně rozsévá vodítka, z nichž většinu důsledně zužitkuje v epickém finále, kdy namísto rozjímání o životních cyklech a kontemplativního pozorování svítících rybiček nastupuje těžkotonážní akce. Málokterý režisér dokáže vymyslet a realizovat stejně svěží a přehledné akční sekvence, dynamizované paralelním stříháním mezi obřími výbuchy a intimními souboji muže proti muži. Cameron při tom navíc zvládne ocitovat snad všechny své dosavadní filmy.

Přes bombastičnost akčních scén a veškerou nádheru a maniakální vypiplanost podmořského světa se ale při sledování nedostavuje stejný údiv jako napoprvé. Nevstupujeme do zcela nového prostředí. Fikční svět, na který už nepohlížíme očima nezasvěceného pozemšťana, ale postav, které jsou s ním poměrně dobře sžité, toho nenabízí k objevování a obdivování tolik, aby samotné jeho poznávání vykompenzovalo absenci nosnějšího konfliktu. Nepracuje se ani s narůstajícím nebezpečím a budováním napětí. Zkrátka čekáme, až Cameron představí a znovu uvede všechny bytosti a motivy. Stopáž přesahující tři hodiny dává správně tušit, že s tím nebude spěchat.

„Na Pandoře je nejnebezpečnější, že ji začnete až příliš milovat,“ pronáší Jake v prvním z podpůrných mimoobrazových komentářů. Málokdo by to měl vědět líp než James Cameron. Světem, který si vytvořil jako náhradu za pískoviště, kde může testovat nové (technologické) hračky, je až nezdravě fascinován. Od diváků jako kdyby automaticky očekával to samé – že budeme žasnout nad tím, jak hezky (skoro) všechno vypadá, a nebudeme řešit podružnosti jako postavy, příběh a výstavbu dramatu.

Vyjma zdivočelého dítěte vyrůstajícího mezi Na’vi ve filmu není lidská postava, které by byla přiznána větší subjektivita. Jedna z nadprůměrně inteligentních velryb si oproti tomu vysloužila plnohodnotný charakterový oblouk. Poznáváme její traumatizující minulost i důvody, proč žije ve vyhnanství. Její dialogy s Jakeovým synem Lo’akem jsou dokonce titulkovány. Pokud by jediný přínos filmu spočíval v tom, že vás na chvíli přiměje vnímat realitu z pohledu obřího podmořského savce, nebo dokonce uznat, že zvířata disponují vědomím a intelektem, který nijak nezaostává za tím lidským, nevznikl nadarmo.

Něha, s jakou Cameron přistupuje k Jakeovi, jeho potomkům i všem rybám, není falešná. Pod vrstvami triků se skrývá velmi osobní film. Divákům ale ke stejné citové investici nedává důvod. Všichni hrdinové jsou oproti trojdimenzionálnímu světu, který je obklopuje, plošší, málo prokreslení a tak zaměnitelní, že když jim v závěru začne jít o život, zřejmě budete mít problém je od sebe odlišit a vybavit si jejich jména. Ze Sama Worthingtona v roli Jakea se ani přispěním pokročilejší verze technologie performance capture nestal charismatický herec. A přestože filmu nelze vyčítat nedostatek silných ženských postav, Zoe Saldana jako Neytiri nejčastěji pláče a křičí… aby jí Jake zas a znovu mohl nabádat, ať s tím přestane.

Nejsou to ale jen frázovité dialogy, kvůli kterým film připomíná telenovelu. Cameron se rozhodl ve velkém využít vyšší snímkovou frekvence (neboli HFR), tedy ne klasických 24 snímků za vteřinu, ale 48 nebo 60. K rušivému přepnutí na vyšší rychlost dochází zpravidla v akčních scénách s mnoha dynamickými prvky, což by mělo záběry učinit živějšími a realističtějšími. Pod vodou to funguje bezvadně, scény jsou vtahující a nic nám nebrání v tom, abychom nad dílem armády trikařů uznale pokyvovali hlavou. Na souši ale máte pocit, že sledujete pár let starou videohru (čemuž odpovídá i komponování záběrů) nebo laciný seriál běžící na televizi se zapnutým motion smoothingem.

Čím víc se Cameron snaží přiblížit fotorealismu, tím zřetelnější jsou rozdíly mezi skutečným a umělým a interakce živých herců s animovaným prostředím vyvolává nepříjemnou disonanci. Vzhledem k režisérovu notorickému perfekcionismu i rozpočtu, odhadovanému na 350 milionů dolarů, je zarážející, jak vratce vizuální stránka působí. První Avatar akceleroval digitální revoluci a nabídl nový typ 3D zážitku. Nezdá se však, že jeho pokračování bude stejně revoluční a například osvobodí kinematografii od diktátu 24 snímků.

Střídání různých snímkových frekvencí nicméně nemusíme brát jako pouhou samoúčelnou vychytávku. Je jedním z prostředků vytvářejících dojem přecházení mezi různými světy, na němž byl založen první film. Vzhledem k dominanci perspektivy jedné rasy druhý Avatar logicky nemůže být vystavěn na precizně rytmizovaném přepínání mezi světem pozemšťanů a Na’vi. Fluidní vyprávění místo toho využívá paralel. Jednak ve vztazích mezi postavami, jednak mezi minulostí a přítomností.

Quaritch se z dřívějších událostí nepoučil a poučit nehodlá. Na doklad toho ve scéně začínající jako parafráze nebo parodie Hamleta rozdrtí lebku, která patřila jeho lidskému předobrazu. Kladní hrdinové se ke svým předkům naproti tomu opakovaně obracejí pro radu. Uctívání jejich odkazu je pro ně způsobem, jak zachovat kontinuitu života.

Cykličnost je ústřední myšlenkou i řídicím principem filmu. Jak v něm dvakrát zazní, „cesta vody nemá začátek ani konec“. Pro Cameronův velkofilm to platí v dobrém i ve zlém. Plynulost některých CGI scén je stejně opojná, jako když se necháte unášet mořskými vlnami. Zároveň je příliš patrné, že sledujeme pouze propojovací článek rozmáchlé rodinné ságy. K žádnému zásadnímu posunu nedochází. A ačkoli vypadá draze, současně nabízí jen minimum překvapivých a zapamatovatelných obrazů. Jako spektákl plný hezkých počítačově renderovaných povrchů si druhého Avatara lze vychutnat, ale pořád půjde o dílo vzbuzující místo okouzlení a většího citového pohnutí hlavně respekt. Podobně jako když koukáte na nějakou kanonizovanou klasiku, která možná posunula technologický vývoj kinematografie, ale vůbec ničím vás neoslovuje.