Recenze: Tulák a za ním divadlo. Třešňák se vrací s výtečně uzrálou deskou

Mezi českými písničkáři najdeme několik, kterým svědčí roky i spoluhráči a kteří se z osamělých chrličů slov do zvuků akustické kytary přerodili ve svérázné frontmany pubrockových kapel i šramlů. Tak například Jakub Noha je rozený rocker a Karlu Vepřekovi dokonale sedí bigbítová kutálka Chudák paní Popelková. Kontrast výsostného, nesnadného a formálně ani obsahově nepodbízivého textaření s posíleným, důrazným a zařezávajícím doprovodem oběma velice sluší.

Spoluhráči a roky seknou i Vlastimilu Třešňákovi, který před lety vyhlásil, že prodal kytaru a na koncertní pódia už ho nikdo nedostane, přesto ale před pár týdny překvapil novým albem Kiks, třetím s doprovodem sestavy Temporary Quintet.

Třinácti krátkým písním s prvotřídní kapelou, která dokáže od bigbítu přejít k progresivnímu jazzrocku, bezchybně groovujícímu reggae i hororovému strašení, vévodí frontmanův ošoupaný zpěv, jemuž věk přidává na expresivnosti a z logopedických i intonačních svérázností, jež zamlada znívají jako chyby, dělá stavební prvky prověřeného šarmu.

Když Johnny Cash v polovině devadesátých pod vedením Ricka Rubina, jenž se etabloval zejména jako producent hip hopu a metalu, odhalil lety oslabený hlas, jen úsporně doprovázený a snímaný z až znepokojivě intimní blízkosti, položil jeden ze základních kamenů nového étosu přiznaného stáří. S odstupem téměř třiceti let lze jeho čin považovat za průkopnický – hlasů, z nichž jsou slyšet všechny vzlety a pády životní pouti, na deskách výrazně přibylo.

Vlastimil Třešňák, který žádný kult mládí ostatně nikdy nepěstoval, na čtyřicetiminutové novince svým zpěvem vyvolává právě cashovsko-rubinovské vzpomínky.

Když každou sloku úvodní, titulní písně zahájí veršem „Už to měl dávno vymyšlený“ a ukončí slovy „když vtom - kiks“, je v tom kus hospodského bluesmana, karlínského proletáře i masky, kterou si často nasazuje americký písničkář (a Třešňákův vrstevník) Tom Waits. Její přesvědčivost roste s tím, jak příkrý je kontrast mezi (zdánlivou) neumělostí a dokonalostí provedení – za bohémskou postavou se skrývá tvůrčí, sehraný a puntičkářský realizační tým. V případě Třešňákova Temporary Quintetu mu velí kytarista a aranžér Josef Štěpánek.

Kiks, při němž jsem si maně vzpomněl na Waitsovu pecku Heartattack and Vine, by bylo možné považovat za jeden z mála přesvědčivých tuzemských protestsongů, byť vlastně není nijak adresný a místo vnějšího nepřítele se obrací proti do sebe zahleděnému pinožení.

Působivých protestních písní nemáme v Čechách, snad díky jistému furiantství, ironii a již téměř nevnímanému neustálému stěžování si, zrovna nadbytek; Třešňák na novince ale nabízí hned několik přesvědčivých kousků, třeba ten o jedinci v drápech odborníků přes peníze – a v náznacích si v nich osedlá i výše uvedené kverulantství a zlehčující vtip.

Album má ale mnohem více poloh, nabízí chválu lenosti, povzdech nad drhnoucí pamětí i apel na Amora, aby si příště vybral jinou oběť. Třešňák, muž mnoha talentů, z nichž na piedestal nad nepochybný malířský a fotografický vyzdvihuji ten básnický a prozaický – málokdo umí takový román, jako je jeho Klíč je pod rohožkou – je coby autor veršů všežravý a přitom nezaměnitelný.

Arzenálem triků vázané řeči nijak nezaostává za mistry sevřených forem semaforské a posemaforské provenience. Dokonalý rytmus, překvapivé rýmy i jiné metody hry se zvukovou podobou slov ale nepoužívá proto, aby vládl třeskutými pointami a snažil se pod nos naservírovat pobavení.

Naopak, jeho verše nikdy nespějí k zřejmému, zdálky viditelnému cíli a záměrně klopýtají, ohlížejí se, podivně zavíjejí a rády načas budí dojem, že jsou zcela volné. Slovní hříčky, jimiž nijak nešetří, Třešňák nezamýšlí jako prvoplánové vtipy ani jako nástroj často samoúčelného žasnutí, spíše jako letmá pokývnutí nad tím, jak překvapivá krátká spojení život záměrně i nezáměrně tropí.

Jeho texty, to je obvykle záplava slov, jež postupně odhalují promyšlenou, výrazovými prostředky bohatou stavbu.

Třešňák je hospodským pozorovatelem života, karlínským dělníkem, který hrával i vozíval uhlí s cikány, beatnikem bez falešného amerikánského patosu, hrdým proletářem. Má ale i tvář symbolisty – častým zdrojem inspirace je mu divadlo, které si vyzkoušel nejen s Vlastou Chramostovou a Pavlem Landovským v disidentských bytech. Shakespearovské přirovnání života k divadelnímu kusu dokáže ve svých písních zcela oprošťovat od patosu snad už půl století a ani na Kiksu o píseň o šminkách a proměně při vstupu na scénu nepřijdeme. Kromě divadla ale na albu, jež patří k tomu nejlepšímu, co na české hudební scéně letos vzniklo, najdeme témata mnohem profánnější, hmatatelnější, neokázalejší. Symbolizující fresky typu slavné Madame Prahy tu chybí.

Emblematická Madame, cuchta z předměstské pavlače, se po letech ale opět ocitla v drážkách elpíčka. Značka Galén, která se kromě vydávání lékařské literatury v posledních dvou dekádách stala nejvýznamnějším tuzemských folkovým vydavatelem a nakladatelem, kromě Kiksu vydala v limitované edici tří set kusů i speciální dvojdeskovou edici Třešňákova debutu Zeměměřič. Poprvé album vyšlo v roce 1979 na švédské značce Šafrán ’78, kterou po emigraci do Švédska založil Jiří Pallas, hybatel pražského písničkářského sdružení Šafrán.

Na albu nazvaném po zaměstnání, k němuž se často uchylovali zástupci „volné“ a „závadové“ mládeže, Třešňák především rekapituluje svůj dosavadní život. Doprovází se na kytaru a foukací harmoniku, jeho mladistvý hlas občas kontrastuje se zemitostí slov, a přestože na několik okamžiků neuhlídá jistou textařskou tezovitost či dylanovské inspirace, je jeho Zeměměřič dodnes platnou, nezestárnuvší klasikou.

V aktuální podobě je doplněna o vše, co tehdy v Praze před tím, než jej drsný nátlak StB přiměl k odchodu do exilu, Třešňák nahrál a co se na první vydání nevešlo. Coby doprovodný materiál k poslechu se doporučuje kniha Plonková sedmička (Torst, 1998), písničkářova autobiografie na půdorysu komentovaných písňových textů.

Ostatně, výrazná autobiografičnost a prostupování řady témat napříč prózou, poezií i výtvarnou tvorbou z Třešňákova díla dělá to, co lze vznešeně – a divadelnicky, což nás snad omlouvá – označit za Gesamtkunstwerk, dílo, jež má společný jmenovatel a nehodlá se rozkrájet na jednotlivých projektech.