Recenze: Třetí Strážci galaxie křísí vzpomínky na zlaté časy Marvelu

Dal marvelovskému univerzu nový, svobodný rozměr, když mu otevřel vesmír plný bláznivého humoru, bizarních civilizací a retro hitů hraných z ošuntělého walkmana. A pak skoro zaplatil za léta staré tweety. James Gunn a Marvel za sebou mají bouřlivé období, které lemují dva nesmírně úspěšné díly Strážců galaxie a dramatický rozchod odstartovaný v roce 2018 zveřejněním několika hraničních vtipů, kterými režisér krmil svůj Twitter mezi lety 2008 a 2011.

Radikální krok studia Disney vedl ke zjitřené debatě o cancel culture. Gunn se sice omluvil a postavil se za něj herecký ansámbl, ale chystaná trojka Strážců stejně na čas skončila u ledu. Invenční režisér s jedinečným citem pro komediální načasování a zálibou v postavách narušených, samotářských a pochybných kosmických pobudů, našel rychle místo u konkurenčního DC, pro které natočil nevyrovnaný, ale energický Sebevražedný oddíl, jehož paralely s outsiderskou poetikou Strážců galaxie byly do očí bijící.

Zprvu neoblomné studio Disney po několika měsících kapitulovalo a Gunnovi projekt vrátilo. Okolnosti smíření nejsou známé, ale zjevně se tak stalo pod tlakem přímluv herců i producentů, ale také vlivem ostré debaty o míře provinění a adekvátní výši trestu. Zřejmě ne nadarmo se jeden z malých katarzních momentů třetích Strážců galaxie dotýká toho, že každý si zaslouží druhou šanci. V případě James Gunna o tom není sporu.

V čem je Gunnův návrat do marvelovské rodiny klíčový? Přinejmenším v tom, že po skončení tzv. třetí fáze a odchodech pilířů Iron Mana a Kapitána Ameriky, se kdysi neomylná mašina na tržby a fanouškovské nadšení zasekla. Nové postavy zvlášť netáhnou, ty osvědčené se s čestnou výjimkou Spider-Mana začínají ztrácet v bezmezných možnostech mnohovesmíru. Sólové filmy Thora, Doktora Strange i Ant-Mana sice vysloveně nepropadly, ale reakce publika i tržby dávají jasně najevo, že akcie Marvelu jdou zvolna dolů.

Strážci galaxie jsou tak pomyslným návratem do zlaté éry superhrdinů, kdy Marvel sebejistě navigoval příběhovými liniemi a spojoval zdánlivě nespojitelné tóny i univerza, která se rozpínala v čase i prostoru. A trochu symbolicky návrat partičky kolem kecala a dobrodruha Petera Quilla alias Star-Lorda naprosto rezignuje na ambice jakkoli rozvíjet hlavní příběhovou linii marvelovského vesmíru, která se vedle filmů košatí i o seriály.

Strážci galaxie se napotřetí uzavírají do nostalgické kapsle retro šlágrů, legračních postaviček a vlastní imaginace. Vypráví jednoduchý a samostatně stojící příběh, který nepojednává o záchraně vesmíru a nevtahuje násilím do hry postavy z jiných dílů série.

Z určité perspektivy můžeme nové dobrodružství Strážců vnímat jako ironické gesto na adresu expandujícího univerza, které marnivě produkuje jeden bezduchý digitální konstrukt za druhým a postupně se mění na výpravný spořič obrazovky plný tvarů, barev a spotřebních monster. Právě spotřebním monstrům a vyvrhelům okraje totiž Gunn věnuje většinu pozornosti. Emocionálním i příběhovým jádrem nového filmu je příběh o zrození jedné z nejabsurdnějších figur celé marvelovské ságy – zmutovaného mývala Rocketa, který vznikl jako rozmarný genetický experiment v obří organické laboratoři kdesi v hlubinách kosmu.

Příběh je rozdělený do dvou jednoduchých a přehledných linií. V té hlavní se Strážci galaxie snaží těžce zraněného Rocketa zachránit před jistou smrtí, v té druhé se sprostá a agresivní šelma vrací ve vzpomínkách do dětství, které prožila v kleci mezi dalšími ubohými výtvory sadistických genetických inženýrů. Namísto nekonečné řady záporáků, kteří se snaží ovládnout, zničit či částečně eliminovat vesmír, tak dostává slovo skromnější, ale o to záludnější Vrchní evolucionář, člověk posedlý genetickou dokonalostí a stvořením utopické společnosti, která by byla prostá jakýchkoli výstřelků.

Gunn si skrze postavu „sociálního inženýra s lidskou tváří“ odemyká cestu ke groteskním světům, jakým je úhledná paralelní verze Ameriky 50. let zabydlená humanoidními tvory se zvířecími hlavami. Zároveň může svůj film svobodně zaplňovat obskurními výplody imaginace, jakým je tvor připomínající mrkev, robotická vydra či sovětská vesmírná fenka vládnoucí telekinetickými schopnostmi. Na rozdíl od přebujelé spotřební imaginace celé řady dalších superhrdinských filmů, které po divákovi hází kreatury na jedno použití, má ale skoro každé stvoření ve Strážcích galaxie dojemně prostou duši vesmírného vyděděnce, na kterém někomu záleží. Utrpení Rocketa a jeho přátel v laboratoři, která jasně evokuje klecové chovy a drakonické zacházení s pokusnými zvířaty, je sugestivní navzdory vědomí, že jde o pouhé digitální konstrukty – dokonce do té míry, že server Slash Film pokládal za nutné před ním diváky varovat.

Spojením drsných motivů a odlehčené, surreálné poetiky „mezi vesmírem a Zemí“ vytváří unikátní atmosférický koktejl, který dovede i z trivialit vykřesat emoce. Završení trilogie vlastně organicky navazuje na loňský potrhlý vánoční speciál, ve kterém došlo na únos Kevina Bacona a vánoční veselí vesmírných příšerek za zvuku pompézního šlágru Christmas Time od Smashing Pumpkins.

Nadílka pošetilosti, patosu a odzbrojující naivity ve třetích Strážcích graduje. Místo sněhu se snáší k zemi hity 70., 80. a 90. let, které dnes patří k povinné výbavě skoro každého blockbusteru. Málokdo podle nich ale komponuje scény s takovou láskou jako James Gunn – kolem akustické verze kultovního songu „Creep“ vystaví nádherně zoufalou úvodní sekvenci, povinnou zpomalenou scénu s nástupem ansámblu hlavních hrdinů zrytmizuje podle dřevního bangeru Beastie Boys „No Sleep Till Brooklyn“.

Když pak na závěr filmu, který se celý točí kolem motivu zneužitých, poznamenaných a ztracených duší, zařadí skladbu „Dog Days Are Over“ od Florence + The Machine, těžko se ubránit pocitu, že do sebe vše hladce zapadá způsobem, který v posledních kostrbatých průletech marvelovskými vesmíry a časoprostory zcela chybí.

Společně s komorním afro-futuristickým počinem Wakanda navždy třetí Strážci galaxie jasně naznačují, že největší síla Marvelu momentálně není v expandujícím multiverzu, ale v uzavřených, autorských vizích, které důkladně budují své vlastní malé velké příběhy a veškerý důraz kladou na postavy. A vůbec nezáleží na tom, zda chodí po dvou, nebo po čtyřech. Přinejmenším mezi Strážci galaxie jsou si totiž všichni tvorové rovni.