Článek
Pohled lidí, kteří dobu zlomu charakterů v roce 1969 přímo žili. Vidění úplně jiné generace po padesáti letech, přivlastnění podstatného novými prostředky.
Opravdu stojí za to oba filmy vidět spolu. Kachyňovo drama podle scénáře Jana Procházky, nyní v rekonstruované digitální podobě uvedené na filmovém festivalu v Benátkách, se už dávno stalo nesmrtelným. Je vidět znovu proč: dynamické stupňování strachu, který ohrožuje dosavadní pohodlný život manželského páru na vrcholu společenské hierarchie, vrhá partnery (nezapomenutelní manželé Bohdalová–Brzobohatý) do tak silného proudu emocí, až ztrácí půdu pod nohama.
Závrať paranoie dosáhne vrcholu v primitivních reflexních reakcích pudu sebezáchovy. Bojuje se o holý život, lidé se přizabíjí sami mezi sebou už jen proto, jak si představují stíhání tajné policie a jeho dopady na celou rodinu. A přitom se vlastně nic nestalo…
Film je místy tak expresivní, až fyzicky bolí. Vymlácená vyčerpaná těla, psychicky i fyzicky, zbavená přetlaku emocí se nakonec dostávají až na dno existence, svlečeni ze strachu se k sobě opět přibližují. Kachyňa pracuje s emocemi jako zkušený dirigent se zvukovou dynamikou orchestru, přitlačí z fortissima do pianissima, hraje si s herci i diváky, kteří pak ve společném vyčerpání bytostně chápou prostotu existence, jež v pokojích vily zůstala. Blízkost obyčejného vzájemného vztahu konejší veškerý strach, který nakonec znovu přichází, každopádně vím, že jednou znovu přijde.
Slovo je vlastně pravým opakem Ucha. Místo vypjaté expresivity maximalizace impresí. Režisérka Beata Parkanová přetahuje do Slova táhlý rytmus svého předchozího filmu Chvilky, jen celý děj ještě více koncentruje do jednotlivých záběrů, v nichž kamera vytrvává a které jsou pak nečasovými impresemi reality (daly by se najít podobnosti s postupem Václava Kadrnky v Osmdesáti dopisech nebo Víta Zapletala ve filmu Prach; naznačuje se tu možná i jistý trend).
Samo vyprávění je pak vlastně nedůležité. To, o co tu běží, jsou esence prožitých chvil. Vyjadřují to i fotografické předěly jednotlivých obrazových scén. Svět si pamatujeme spíše jako fotografie, jejichž trvání v čase tvoří kinematografickou kontinuitu paměti.
Momentka z filmu Slovo.
Možná i proto se film, v němž se velmi pečlivý a oblíbený notář z neurčitého města odváží odmítnout nabídku na vstup do strany, zrovna ve chvíli, kdy se nadějný společenský vývoj láme do normalizačního bahna, zpočátku zdá zcela prázdný. Lidé v kině se vrtí, je to nuda.
Zůstává vnější efekt retro kulis, strnulá komunikace manžele a manželky – Martina Fingera a Gabriela Mikulkové. Až tehdy, když se na začátku zcela prázdný divácky vnitřek postupně nalévá impresivním a vlastně klidným chvěním rodinného života, který drží i pod tlakem ideologie, nabírá film na živé přesvědčivosti.
S minimem gest, s několika drobnými metaforami, kterým vévodí prázdná kuchyň a zavřené dveře na oslavě matčiných narozenin, přes něž zní oslavný narozeninový zpěv. Sdílená intimita, do které nikomu nic není, dokonce ani filmařům ne, je tou nejsilnější a nejmocnější obranou před vnějším tlakem. Co jsou nějaké trapné dějiny s jejich neustálými výkyvy proti této věčnosti naplňovaného ideálu vztahu, šeptá, i když vlastně křičí Slovo Beaty Parkanové.
Přečtěte si recenzi na další film, který by vám v kinech neměl uniknout
Neexistuje snad větší kontrast v naladění, než je vypjatost Ucha a usebranost Slova, v němž sice také dojde k výbuchu emocí, ale do notářova nitra, což je také důvod, proč odmítač stranického členství skončí dobrovolně v psychiatrické léčebně. Je to útěk do sebe, zatímco v Uchu se běží skoro přímočaře opačným směrem, k vybití potlačovaných emocí. A přece oba filmy – Kachyňův i Parkanové – dotečou k jednomu spojujícímu bodu intimity. Jsou to konkrétní vztahy.
Půl století pryč, drama antických rozměrů vyprchalo do postdramatických prodlev a impresí, přesto se nakonec dorazí k ostrovu stejné umělecké naděje. Jako by Ucho ke svému oživení čekalo na to správné Slovo a naopak.
