Článek
Filmy rodinného dua Svěráků nemají mezi kritiky zrovna dobrou pověst. Stačí vzpomenout Kolju, který si přes zisk Oscara vysloužil před 26 lety nařčení z filmového kýče, ale i rozpačité recenze posledního společného snímku, nostalgického retra Po strništi bos, ve kterém se autorské dvojici podařilo zcela vyprázdnit svěrákovskou poetiku. Tu poetiku, kterou má na svědomí snad nejzkušenější scénárista v Česku, na jehož humoru vyrůstalo několik generací diváků. Vysvětlení neúspěchu se nabízí: scénář k Po strništi bos nepsal Zdeněk, ale syn Jan.
Je proto zvláštní, že i u novinky nazvané Betlémské světlo zůstal Jan autorem scénáře. Tentokrát se mu ale podařilo ustát své obvyklé sklony k obrušování hran a poetizovaní reality. Betlémské světlo má blíže ke střízlivějšímu vyprávění ve stylu Vratných lahví. A i přes větší autorský odstup se v novém snímku daří nemyslitelné — vyvolat pocit, že autoři hledají (a možná i nacházejí) pověstné světlo na konci tunelu.
Takhle už se holky nebalí
Už start filmu je až nesvěrákovsky absurdní. Ocitáme se v něm ve snu hlavního hrdiny, spisovatele a důchodce Karla Šejnohy. „Člověče, já jsem ti asi umřel,“ budí se ve snu protagonista. Manželka mu hned pragmaticky přidělí posmrtné úkoly. Následně jej sledujeme v pohřebním rubáši až do rakve, kam je uložen dvěma ochotnými pohřebáky.
Šejnohova všední realita je, jak už to tak bývá, o něco nudnější. Žije vcelku konvenčním životem, který mu zpestřují jen pochůzky k lékaři, do lékárny či k automechanikovi, a úniky do světa fantazie, ve kterém vymýšlí své povídky. Do nich se mu prolínají postavy z reality: mentálně postižený Vojta, kterého zahlédne na tramvajové zastávce, Šejnohův ezo automechanik či mladá lékárnice Vendula, u které si vyzvedává léky a je jí okamžitě fascinován. Když se s ní snaží flirtovat a zálibně pohledem ohledává její lýtka, setkává se s výsměchem: „Dneska už se takhle holky nebalí.“
A pak je tu Šejnohova žena, kterou ztvárňuje Dana Kolářová. V sarkastických dialozích Svěráka s filmovou manželkou lze tušit autobiografický základ. Jako tehdy, když žena Šejnohovi (a tak trochu i Svěrákovi v něm) vyčítá: „Národ bude mít ty tvý vtipný páprdovský moudra a ty si umřeš, k čemu mi pak budeš?“ Postavy se zatím hromadí v Šejnohově životě, dorážejí na něj za okny a vylézají ze skříní, zatímco jeho vztah se ženou dál chřadne. O laskavém humoru si tentokrát můžeme jen nechat zdát. Přístup k hrdinům je spíš výsměšný, svěrákovský humor se tu z oslavované laskavosti mění spíš ve zlomyslnost.
Osvědčená dvojice: Dana Kolářová a Zdeněk Svěrák
Zásadní ingrediencí nového svěrákovského filmu je ovšem sebeironie. Sebeironie otce Svěráka, který neztrácí nadhled nad sebou samým, když svou postavu ve filmu vykresluje jako poněkud zmateného důchodce, žijícího už převážně ve světě svých povídkových i sexuálních fantazií. Jeho hrdina je neustále vyváděn ze svých zavedených představ o životě, které požadavky nové doby zákonitě narušují. „To je strašná doba,“ uleví si Šejnoha, ale zároveň v jiné scéně slibuje své ženě, že jeho nová povídka rozhodně nebude tak „stará a uslintaná“ jako ty předchozí.
Jako by autoři konečně pochopili, že se sexistickým humorem u velké části publika neuspějí. Filmy Svěráků se napříč roky vine dlouholetá linka sexuálního chtíče, nebo (zaobaleněji řečeno) mužské touhy hlavních postav. Vzpomeňme erotické fantazie Dalibora Vrány z Vrchní, prchni! či stařecké sny učitele Tkalouna z Vratných lahví, o vilné znělce se Svěrákem st. pro karlovarský festival nemluvě. Tentokrát ale rodinný tým udělal v tomto směru trochu překvapivý úkrok stranou.
Ohlasy na film nejspíš budou dost rozporuplné v závislosti na tom, s kterými postavami budou diváci sympatizovat. Film se na jednu stranu prostřednictvím postavy Venduly ztvárněné Terezou Rambou vymezuje vůči sexistickému chování mužských postav, na druhou stranu si ale lze představit publikum, kterému naopak budou imponovat mužští hrdinové. A řada diváků nejspíš bude mít pocit, že film je stejně „starý a uslintaný“ (abychom zůstali u Svěrákovských dialogů) jako ty předchozí.
Svěráci se totiž sice skrze Vendulu vcelku zdařile adaptují na kritiku sexismu, občas jim to ale stejně ujede. Rozpačitá erotická scéna, v níž Vojta Kotek v roli fotografa Mária svléká lékárnici Vendulu, která přerývavě rozpráví o sklizni na maminčině zahrádce, asi nevstoupí do dějin. Řada diváků se při ní bude cítit spíš trapně. Mladé ženy v tomto filmu jsou buď vlezlé a přebírají iniciativu až otravně do svých rukou jako karikaturní postava Aleny Dolákové, nebo jsou to netýkavky jako poněkud monotónní Vendula Terezy Ramby.
„Vadí mi, že jsem dost plochá postava,“ povzdychne si Vendula a je to jeden z těch momentů, kdy oceňujeme míru sebekritičnosti autorů. Svěráci si vůči sobě — a tím vlastně i vůči řadě svých generačních souputníků — neberou servírky. „Seš sexistickej predátor, plesnivá fosilie, doufám, že takoví jako ty brzo vymřou,“ vpálí Vendula svému Máriovi a zároveň zprostředkovaně i Šejnohovi. A mnohým dalším skutečným mužům, kteří mají tendenci leckdy jednat podobně jako tito hrdinové.
Obklad na srdce
Je možné, že pro svěrákovský tandem jsou komické spíše Venduliny kritické poznámky než samo chování mužských hrdinů. Zkusme ale přívětivě doufat, že jde skutečně o výraz svěrákovské sebereflexe a ne jen boomerský výsměch novým pořádkům. A buďme ke generacím obou Svěráků shovívaví a empatičtí — už jen pokus o tuto sebereflexi je malým vítězstvím. Skoro bychom si mohli myslet, že tiskové materiály tematizující nahotu herečky Terezy Ramby, vypuštěné před premiérou filmu, byly vějičkou na novináře, která je měla nachytat na švestkách. Výsledný dojem z filmu totiž zdaleka není tak rozpačitý, jak se mnozí ve světle laciné předpremiérové kampaně obávali.
Po technické a řemeslné stránce nelze Janu Svěrákovi jako obvykle moc vytknout. Nalezneme tu většinu osvědčených prvků jeho režijního stylu, který ale přitom nesklouzává k rutině. Snad jen rytmus filmu se často vytrácí kamsi do ztracena a pak přerývaně hledá cestu vpřed.
Přesto Betlémské světlo převážně baví. Nejspíš i proto, v jak těžké době tento film do kin vstupuje. Konejšivý tón většiny českých komedií právě v těchto časech nemusí být na škodu — a když má Betlémské světlo na rozdíl od většiny ostatních podobných českých filmů i (alespoň nějaký) scénář, lze to brát jako malé vítězství.
„Na uvádění komedie do kin je to divná doba, ale kdybychom jen sledovali zprávy, mohlo by nám taky puknout srdce smutkem nebo strachem,“ říká Jan Svěrák na konto aktuálních událostí s tím, že jako lepší varianta mu přijde rozdávat lásku a naději ostatním. „Film vznikl v jiné době, než kterou teď prožíváme, ale třeba Betlémské světlo bude něco jako obklad na srdce,“ dodává Svěrák starší. S tím asi nelze než souhlasit.
