Recenze: Stará dobrá Billie Eilish se vrací. Ale úplně jinak

Billie Eilish se před pěti lety stala prvním člověkem narozeným po roce 2000, jehož skladba se probojovala na první příčku světových hitparád. Ve srovnání se zbytkem popového mainstreamu přitom působila sedmnáctiletá zpěvačka jako zjev: Odlišovala ji nejen neonová barva vlasů měnící se snad s počasím a obrovské teplákovky, ale především její suverénní neotesanost.

Působí, jako by vždycky mluvila úplně svobodně, ať už zrovna pojmenovává sexistické standardy průmyslu, rozebírá hudbu, nebo mluví o své další opravdové vášni: o fazolích v plechovce. I díky své bezprostřednosti se rychle stala nejvlivnější umělkyní generace Z.

Eilish přitom od začátku tvoří ve spolupráci se starším bratrem Finneasem O’Connellem: Od momentu, kdy společně nahráli na podlaze zpěvaččina pokoje první soundcloudový hit Ocean Eyes, se sice změnila výbava jejich domácího studia, kreativní partnerství ale zůstalo stejně těsné. Billie dosud s nikým jiným nespolupracovala, nehostovala na skladbě jiného umělce. A také její hlas stále nahrává a postprodukuje jedině Finneas.

Na jejich největších hitech, jako jsou skladby Bad Guy nebo Bury a Friend, lze pozorovat funkční recepturu, kterou společně objevili: Zvuk dvojice Eilish/O’Connell stojí na kontrastu zpěvaččina jemného hlasu, snímaného tak zblízka, že ji slyšíme i dýchat, a temného, podmanivého beatu. Jejich tvorbu typicky provází krátké melodické smyčky, zkreslující efekty a nečekané samply, třeba křupání skla nebo jekot zubařské vrtačky jako ve skladbě Bury a Friend. Jejich hudba tak dostává trochu legrační hororovou atmosféru, jako by sourozenci skládali soundtrack strašidelného hradu na matějské. „Bad Guy je nejhloupější písnička na světě, ale funguje,“ řekla zpěvačka o svém hitu, psaném z perspektivy smyšleného univerzálního záporáka, „musíte v tom zkrátka vidět ten humor.“ Skladbu Bury a Friend zase pro změnu zpívá z pohledu příšery ukryté pod postelí.

I přes veškerou nadsázku se zároveň Eilish nikdy nebála mluvit o věcech, kterým se mainstream jinak spíš vyhýbá: Třeba o kamarádech, o které přišla, protože si vzali život, nebo o svém strachu z klimatické krize.

Kontrast mezi sourozenci se ale neprojevuje jenom v jejich tvorbě, ale i v tom, jak se k nim staví okolí: Zatímco Billie se od svých 16 let snaží marně ochránit alespoň kusy svého soukromí, těla i vztahů před neustávající kritikou i chválou, Finneas mohl zůstat sympatickým týpkem, který čas od času přijde někam vysvětlit, jaký přesně použil produkční postup nebo co samploval za zvuk. Právě s těmito zkušenostmi, stejně jako s osamělostí slávy, se zpěvačka vyrovnala na své předchozí desce z roku 2021 Happier Than Ever.

Horová stylizace i humor zmizely, trapové beaty nahradily zvuky jazzu a místo kryptických textů nechávajících místo pro intepretaci přišla doslovnost a přímočarost. Výsledek měl být upřímný a naléhavý, bohužel byl ale nakonec spíš nudný. Je tak dobře, že na desce Hit Me Hard and Soft se duo vrací zpátky k experimentům a stylizaci.

Na novince je možná nejneobvyklejší, že ji neprovází žádný silný příběh. U velkých popových alb jsme zvyklí dostat i klíč k poslechu: story vycházející hvězdy, vyrovnávání se s vlastní slávou nebo třeba s nevěrou partnera, rozchod, rebelie, pošramocená pověst. To jsou jen některé z obvyklých popových narativů, mezi kterými si Eilish tentokrát nevybrala. Poprvé se zde sice objevuje romantická skladba výslovně věnovaná ženě, rozhodně ale nejde říct, že by proto šlo o coming-outovou desku. Pro zpěvačku, podobně jako pro další umělce její generace, dlouho nebyla její sexuální orientace něco, o čem by měla potřebu mluvit veřejně nebo ji jakkoli pojmenovávat. Stejně tak i svou tvorbu rozšiřuje o další perspektivu s naprostou samozřejmostí a spíš jakoby mimochodem.

Místo jednotícího tématu najdeme fragmenty, návraty ke starým nápadům nebo zkoumání nových možností zpěvaččina čerstvě dospělého hlasu. Svůj nejslabší moment si deska paradoxně odbývá hned ze začátku, když se snaží mluvit o něčem závažném.

„Lidé říkají, že vypadám šťastnější, jenom proto, že jsem hubenější,“ popisuje zpěvačka reakce okolí na své tělo v úvodní skladbě Skinny. Výsledek ale působí, jako že si jde pro pochvalu za „otevírání důležitých témat“ a další cenu Grammy. Mluvit o přijetí sebe sama je důležité, nejde ale vždycky jen o to, o čem se mluví, ale také o to, co se říká: Billie k tématu nepřidává nic zajímavého. Skinny tak připomíná skladbu What Was I Made For?, součást soundtracku filmu Barbie, za kterou zpěvačka obdržela Oscara. Lze si snadno představit, že před pár lety by Billie vsadila plastovou panenku do svého bizarního, hororového světa. Kontrast mezi barbínou a temnými představami náctileté holky by mohl být nakonec lepším komentářem k ideálu ženy než bolestně vážná balada.

Podobná vypočítavost je cítit i z disco-rockového hitu Lunch. Nejen gastronomickou metaforou připomíná Lunch skladbu, ze které bude nepochybně hit tohoto léta: Espresso zpěvačky Sabriny Carpenter. „Mohla bych tuhle holku sníst k obědu,“ zpívá Eilish, sama ale servíruje porci popu bez chuti.

I když tak sourozenci mluvili o tom, že při tvorbě necítili žádný tlak na úspěch, začátek desky působí, jako by se ho rozhodli vycpat tématy a melodiemi, které jim zaručí úspěch.

To opravdu zajímavé začíná až dál: Nejdůležitějším principem alba se stávají náhlé skoky a změny v atmosféře, žánru i tempu.

Skladba L’Amour De Ma Vie zní jako z jazzového večírku s tlumeným světlem, kde se mluví jen polohlasem. Náhle ale dveře místnosti rozkopne temný disco beat, jaký by mohl Billie zapůjčit zpěvák The Weeknd. Stejně nečekaný zlom přichází i ve skladbě Bittersuite, která až v poslední minutě jako by celá potemněla. Podobný odstín houseového beatu se pak vrací v tracku Chihiro, věnovaném legendárnímu japonskému animátorskému studiu Ghibli. Billie Eilish zde údajně inspirovala Mijazakiho schopnost vytvořit scénu „zároveň realistickou i nerealistickou“. Přesně to se zde daří i jí a jejímu bratrovi: záhadná, neukotvená scéna člověka klepajícího na dveře vypadá na první pohled jako typický obraz milostné hádky. Snivá produkce a echo, díky kterému zní zpěvaččin hlas, jako by plul vzduchoprázdnem, ale vytváří dojem, že se tu děje něco zvláštního. Něco je zkrátka jinak.

Návrat ke starému zvuku se ale nejzřetelněji ozývá v tracku The Diner: Skrze dost možná nejzábavnější text desky si Eilish propůjčuje perspektivu stalkera. „Mohla bys být mojí ženou, čekám na tebe za rohem, prosím nevolej policajty,“ zpívá. Číst skladbu lze přitom různě: Je možné, že se zde autorka dívá očima svého vlastního stalkera, stejně tak ale může popisovat, jak divné je s někým chodit, když jste slavní, a že si vždycky připadáte trochu jako monstrum. „Neboj se mě,“ otevírá skladbu zpěvačka, která už na své předchozí desce popisovala, jak odlidšťující a zvláštní je žádat své partnerky nebo partnery, aby podepsali dohodu o mlčenlivosti.

Také závěrečná Blue jakoby svou hypnotickou melodií a těžce melancholickou atmosférou patřila spíš na zpěvaččin debut: Eilish skutečně přepracovala oficiálně nikdy nevydanou skladbu ze svých 14 let. Původní text ale nahradila útržky a referencemi na písně ze své aktuální desky: I slova jsou tak pro ni jen zvuky, ke kterým se jde vracet, míchat je a používat stále znovu a znovu. Skoro mimochodem zde přidává také nové téma, smutek tak hluboký, že musí být snad zapsaný v DNA: „Narodil ses smutnější než motýl, krásný a s nedostatekem kyslíku, chladnější než oči tvého otce,“ zpívá trochu záhadně. Autorka zde rozvíjí to, co jí jde nejlépe – nevysvětlovat, nevyprávět příběhy, ale tvořit atmosféru těžkou jako vodní hladina na přebalu desky.

I přes návrat k původním nápadům tak nakonec ukazuje Hit Me Hard and Soft zpěvačku úplně jinak než její předchozí desky: Billie Eilish už není ani generační zázrak, ani ambasadorka důležitých témat, ale prostě zajímavá hudebnice. Je jen na posluchačích, zda jim to bude stačit.