Recenze: Star Wars mohly být mnohem lepší, ukazuje seriál Andor

(Poznámka redakce: Text obsahuje spoilery.)

U zrodu mimořádně povedeného seriálu stála móda sequelů a prequelů, která se v případě Andora dokonce zdvojnásobila. Předchází totiž ději filmu Rogue One: Star Wars Story (2016), který byl sám prequelem historicky první Epizody IV – Nová naděje. Původním záměrem bylo v pěti sériích zmapovat život rebelského velitele Cassiana Andora, který se v závěru Rogue One hrdinsky obětuje pro získání plánů Hvězdy smrti. První výstupy byly ale údajně natolik tragickou záležitostí, že Disneyho pohlaváři povolali nového showrunnera Tonyho Gilroye, kterého v Hollywoodu doprovází reputace schopného „záchranáře“ kolabujících produkcí.

Gilroy (dosud známý hlavně jako scénárista špiónských bourneovek nebo thrilleru Michael Clayton) zredukoval plány na dvě série (druhá se právě začíná natáčet) a z jinak nepříliš slibné zápletky vytvořil dílo, které je nejen v rámci Star Wars franšízy mimořádně kvalitní a divácky náročnou podívanou, ale zároveň nevyžaduje jakékoliv dřívější znalosti Hvězdných válek.

Andor sice v září odstartoval relativně nenápadně a pod radarem kvůli souběhu s masivně inzerovanými Prsteny moci a Rodem draka, ale postupně si začal získávat nadšené ohlasy kritiků i fanoušků. Už první epizoda ukázala, že se tentokrát vše ponese v trochu odlišném tónu a ti, kdo očekávali dalšího Mandaloriana, budou nejspíš dost překvapeni.

Cassiana Andora (Diego Luna) poznáváme jako vyhořelého, nihilistického kšeftaře a drobného zlodějíčka, který myslí jen na vlastní prospěch a i když galaktické Impérium jaksi z podstaty věci nesnáší, jakákoliv rebelie je mu zcela ukradená.

Nejprve pátrá po své zmizelé sestře v nevábném veřejném domě, pak v zapadlé uličce po nesmyslné hádce zavraždí dva policisty, kteří se dožadují úplatku, a dá se na útěk. Žádní rytíři Jedi a galaktické celebrity nejsou v dohledu (a žádné neuvidíme ani v dalších dílech). Místo toho sledujeme jen špinavou každodenní realitu života obyčejných lidí, kteří jako by v jiných Star Wars filmech neexistovali. Nejspíš poprvé tak ve světě Hvězdných válek někdo jezdí autobusem, hádá se s nesnesitelnými rodiči, hledá si práci v korporátu, domlouvá pohřeb nebo žárlí na svého partnera.

Andor se na čas uchýlí na svou domovskou planetu Ferrix, jejíž architektura z červených cihel a doky na opravy kosmických lodí záměrně připomínají severoirský Belfast. Před policejní razií ho zachrání chladnokrevný a protřelý rebelský lídr Luthen (Stellan Skarsgård), který ho zrekrutuje pro účast na dramatické loupeži imperiální banky. Ani tato zkušenost ovšem Andora nijak zvlášť nepřipoutá k rebelským hodnotám. Vydělané peníze prošustruje v prázdninovém letovisku, po náhodném imperiálním zátahu se ocitne v dystopické vězeňské kolonii, a tím jeho starosti jen začínají.

Gilroy podrývá divácká očekávání a klišé nejen nezvykle syrovým a temným laděním děje, ale i paletou realistických postav, které bychom snadno potkali v každé hospodě či kanceláři.

Rebelové nejsou zářivě kladní bojovníci za dobro, ale skupinka rozhádaných, nejistých a deprimovaných lidí, kteří byli radikalizováni často shodou okolností. Pěšáci Impéria nejsou všemocní znalci temné strany Síly, ale nevýrazné kancelářské krysy, sadističtí bachaři, udavači a bezpáteřní prospěcháři, kteří ve skutečnosti tvoří hlavní sílu každé diktatury.

Talentovaný mladík bojující proti zkorumpovanému policejnímu velení a ambiciózní špionka zápolící s paternalismem neschopných nadřízených se s nepokrytou ironií projeví jako ti zdaleka nejodpornější přisluhovači zla. A samotný Andor se k rebelům neochotně přikloní až poté, co mu Impérium naprosto zničí život a nic jiného už mu nezbývá.

Gilroy v rozhovorech uvádí, že se při psaní scénáře řídil nejrůznějšími historickými příklady odbojových a revolučních hnutí (zmiňovaná loupež dominující první polovině seriálu je přímo inspirovaná bankovní loupeží, kterou v gruzínském Tbilisi v roce 1907 mladý Stalin získal peníze pro plány bolševiků), a v mnoha scénách je jasně čitelná i inspirace klasickými filmy o podobných tématech.

Vojenské razie a občanské nepokoje v klikatých uličkách Ferrixu citují z Bitvy o Alžír Gilloa Pontecorvoa, stres a paranoia na smrt směřujících odbojářů odkazují na Melvillovu Armádu stínů, scény ze sterilní hi-tech věznice jsou jasnou poctou Lucasově filmové prvotině THX 1138, Gilroy zmiňuje i Spartaka nebo dějiny raného židovského odboje v britské Palestině a silné jsou i noirové motivy.

K celkovému dojmu syrového realismu pak vedle propracovaného scénáře a hereckých výkonů (kromě Luny a Skarsgårda je potřeba uvést i Denise Gough coby zmiňovanou ambiciózní agentku imperiální tajné služby) zásadně přispívají i propracované kulisy, jejichž návrhář Luke Hull získal Emmy za svou práci na oceňovaném Černobylu. Díky štědrému rozpočtu se místo tradičního používání zeleného plátna a digitálních efektů natáčelo ve skutečných rozsáhlých kulisách, a všechny lokace tak působí mimořádně věrohodně a hmatatelně – ať už jde o onu dystopickou imperiální věznici, nebo Andorův domovský dělnický Ferrix.

Realismus a strhující děj pak dál podporuje i specifické vyprávěcí tempo, na které si část diváků i kritiků stěžovala. Gilroy se rozhodl děj rozdělit do čtyř dílčích podzápletek strukturovaných jako žánrové miniatury (policejní vyšetřování, bankovní loupež, útěk z vězení a finální odbojářské intriky) a nebojí se věnovat velkou část stopáže zdánlivě výplňkovým črtám z běžného života postav, ke kterým si tak divák může získat mnohem hlubší vztah. Kdyby se totiž přešlo rovnou k akci, šlo by jen o zábavnou, ale zapomenutelnou reklamu. To mimochodem chápal i Lucas ve své první trilogii, kde je Luke Skywalker dlouhou dobu neschopné tele a k finálnímu úspěchu se musí klopotně propracovávat, kdežto v závěrečné disneyovské trilogii proběhne geneze zero-to-hero za pár minut jako ve špatné videohře.

Andor by byl velmi povedeným seriálem sám o sobě, ať už díky filmařským kvalitám, nebo otevírání témat kolonialismu, imperiální agrese, morálního oprávnění násilného odboje nebo každodenní tíživé reality života ve fašistické diktatuře. Ještě důležitější je ale jeho role v celkovém kánonu Star Wars.

V první řadě totiž zpochybňuje celou premisu fikčního světa, který dosud vždy řešil osudy elit a běžní lidé a jejich starosti v něm byli jen dekoracemi v pozadí. Navíc nabourává i pochybnou logiku worldbuildingu, do kterého se George Lucas a následně disneyovští autoři pustili v dalších pokračováních původní filmové trilogie.

Vysvětlovali fanoušky milované, ale jinak zbytečné věci, například jak funguje mystická kosmická síla využívaná rytíři Jedi nebo kde se vzaly zástupy imperiálních vojáků, ale jaksi bokem zůstaly mnohem zajímavější otázky – co člověka vede k tomu, že se přidá k naprosto beznadějnému hnutí odporu, a jiného k podpoře nenáviděné diktatury. Co se stane, když je vaše kultura narušena koloniálním vpádem zvenčí. Co dělat, když coby politik začnete sloužit jen jako bezmocná stafáž pro autoritářské nepravosti.

Mnozí fanoušci Star Wars, ať už z řad generace X, nebo mladších mileniálů, nejsou jen zastydlí nerdi, kteří by chtěli nostalgicky vzpomínat na dětství, a masivní úspěch Andora je hlavně projevem jejich nadšení z díla, které s nimi konečně dokázalo dospět a nabídnout jim něco náročnějšího, nového a méně paternalistického.

A i když se Tony Gilroy v rozhovorech zaklíná tím, jak se bedlivě snažil respektovat fikční kánon a odkaz jiných filmů ze světa Star Wars (nic jiného mu asi ani nezbývá), ve výsledku mu to nelze úplně věřit. Tou největší potíží je totiž fakt, že Andor a jeho spolubojovníci i nepřátelé by mohli jen těžko existovat ve stejné předaleké galaxii, kde se pohybují ploché žánrové karikatury typu Lukea Skywalkera, Darth Vadera nebo Hana Sola.

Mezi pochvalnými reakcemi na sociálních sítích se často objevuje šokující poznání, že „tohle všechno přece bylo možné celou dobu“. Tedy že nebylo nutné strávit nekonečné hodiny života u sledování dosavadní plytké a infantilní produkce, u jejíž výroby se líně spoléhalo na nekonečný apetit fanoušků, když ve světě Star Wars může zjevně vzniknout věc jako Andor.

Studio Disney si tedy nejspíš ne zcela vědomě nastavilo vysokou laťku, kterou teď bude jen velmi těžko překonávat a která zároveň vrhá dost nelichotivé světlo na jeho dosavadní Star Wars produkci.