Recenze: Soukromí Toyen prolomeno. Žádná bulvární senzace, „jen“ kniha roku

Česká režisérka, dokumentaristka, scenáristka a herečka Andrea Sedláčková nejprve o Toyen (1902–1980) natočila dokumentární film Toyen, baronka surrealismu (2022), který ještě částečně zůstával pod vlivem četných legend, které o sobě Toyen šířila. Sedláčková ovšem pokračovala v pátrání, a výsledkem je tato úctyhodná publikace, která prozrazuje i leccos z hrdinčina intimního života, ale rozhodně není bulvární.

A zabývá se i autorčiným dílem: o jednotlivých obrazech, jejichž barevné reprodukce kniha obsahuje, autorka vypráví poutavé příběhy, takže naštěstí nejde o odborný text jen pro kunsthistoriky. Toyen Andrey Sedláčkové má potenciál oslovit široké spektrum čtenářů, nejen zájemce o výtvarné umění nebo kulturní dějiny dvacátého století, ale i ty, kteří jsou zvědaví na soukromí umělců. Možná i díky tomu ji do výběru kulturních počinů roku 2023 deníku The Guardian za Česko zařadila Veronika Bednářová z Reflexu. A zvítězila také, i když relativně těsně, v anketě Kniha roku Lidových novin.

Mezi ostatními vítězi zmíněné ankety kniha jistě zaujímá důstojné místo: po dvou letech, kdy se na prvním místě umístily romány Nevědění a Bílá Voda, opět vyhrála non fiction publikace, v níž je ovšem životní příběh hrdinky znamenitě odvyprávěn a nechybí v něm prvky napětí, pro některé recenzenty dokonce až detektivního.

Sedláčková totiž v knize postupně odhaluje dlouho předávaná klišé, že Toyen byla „dítě bez rodiny; žena bez milostného vztahu; chudobná umělkyně“. Místo toho vysvětluje, že se nakonec stala výtvarnicí, jež si svou prací uměla vydělat, ale byla velmi skromná. Rovněž nebyla sirotkem, ale narodila se řádně sezdanému katolickému páru. Od své rodiny se však brzy odstěhovala, možná kvůli nesouhlasu rodičů s jejím uměleckým zaměřením, možná ale i kvůli něčemu horšímu, snad sexuálnímu zneužití.

Každopádně se z Toyen stane netypická osobnost, která měla podle Sedláčkové řadu milenců, z nichž někteří ji zřejmě finančně podporovali, zvláště malíř Jan Slavíček, syn slavnějšího Antonína. Právě s Janem Slavíčkem (a díky jeho penězům) uskutečnila Toyen cestu do Dalmácie, na níž se seznámila s Jindřichem Štýrským: Slavíček z obecně tradované verze ovšem zcela vypadl, což je zřejmě nejzásadnější objev této knihy.

Tuto i další známosti malířka tajila: nechtěla, aby se ve společnosti rozkřiklo, že jde „z náruče do náruče“. Tato jakási „tajnosnubnost“ mohla mít i další důvod: mladá žena, která se tvářila tak nezávisle, by nesnesla podezření, že ji partneři sponzorují. „I když to asi nebylo daleko od pravdy“, soudí autorka.

Ve vztahu ke Štýrskému, zvláště v době jeho postupující nemoci, dokázala později být zase oddanou opatrovnicí. A s literátem a malířem Jindřichem Heislerem přechodně a nedobrovolně sdílela domácnost s jeho mladší milenkou. Podle její přítelkyně Jarmily Veltruské si Toyen představovala, že to „jako bude ve třech“, ale pak ji „vyštípali“.

Používala neutrálního jména (mělo vzniknout zkrácením francouzského slova „citoyen“, verzi o autorství básníka Jaroslava Seiferta odmítala), hovořila o sobě v první osobě mužského rodu, ostříhaná i oblečená chodila spíše jako muž. Měla však „ryze ženský svit oka a pohyby“, líčila ji Lilly Hodáčová, milenka Vítězslava Nezvala.

Jednotlivé role dokázala Toyen pružně střídat: když se po své emigraci z Československa s mladými francouzskými surrealisty rozhodli navštívit jistý kabaret se striptýzem, Toyen dorazila – k překvapení všech svých přátel – oblečená v sukni. Byla prý rozpačitá a červenající se jako mladičká dívka, která je připravená prožít první milostné vzrušení. Podle jednoho z jejích kamarádů se „Toyen ten večer chtěla cítit jako žena a dovolila si krátké setkání sama se sebou“.

Mužům se Toyen snažila být rovnocenná ve všem, včetně tvorby. Možná i ono „střežení citů“ podle autorky souviselo s touhou vypadat mužsky, protože city v jejích očích znamenaly slabost. Vystavila tedy kolem sebe jakýsi „emocionální krunýř“, znemožňující veřejně přiznávat jakýkoliv sentiment, který by mohl být vztahován k ženskosti. Tedy až na výjimky. Vůbec ji prý přitom nezajímalo zdejší emancipační hnutí, mimo jiné proto, že bylo propagováno „pravicově zaměřenými ženami z buržoazního prostředí“, což se ale netýkalo všech jeho představitelek, dodejme.

Je nesporné, že obrazy Toyen dnes patří k nejoceňovanějším dílům v rámci celého českého umění; co do prodejních cen jí konkuruje jen František Kupka, s nímž do jisté míry sdílela osud francouzské emigrantky. Přitom mezi surrealisty ženy-tvůrkyně nebyly příliš vítány. Muži totiž předpokládali, že ženy mají muže svádět a zároveň mu být podřízené, vést mu domácnost, být múzami.

To, že se v této převážně mužské společnosti dokázala jako malířka prosadit, je pozoruhodné a svědčí to o její síle, kreativitě a důmyslu. Strategie, které k tomu využívala, nastiňuje právě tato kniha. A ať už byly jakkoli nekonvenční (nebo pro někoho dokonce nemorální), hodnotu jejího umění nijak nesnižují, zato ale nastiňují, jak vůbec bylo možné, aby vzniklo.

Autorka svoji hrdinku nesoudí ani nevymýšlí složité teorie, které by její chování teoreticky zaškatulkovaly či podložily. Místo toho pečlivě odkrývá nejasná místa v její minulosti (aniž by ovšem odkryla všechna), s pochopením se snaží sledovat či alespoň rekonstruovat, jak si pro sebe vybojovávala svobodný prostor, budovala si vlastní image, uchovávala si svoje soukromí. Někdy ovšem v jejím výkladu nechybí ironie, zvláště u pasáží ze závěru malířčina života v Paříži, kdy četným českým návštěvníkům stereotypně opakovala oblíbenou a zřejmě nepravdivou floskuli: „Jste čtvrtý Čech, se kterým jsem se v posledních dvaceti letech setkala.“

Soukromí Toyen ovšem Andrea Sedláčková prolomila, ale nikoli kvůli skandalizaci, nýbrž především proto, aby čtenářsky přístupně a celkem poučeně oslavila statečnou, svobodomyslnou ženu a velkou tvůrkyni. A působivé virtuální setkání se svojí hrdinkou teď nabízí i čtenářům.