Recenze: Sorrentino není Fellini. Podlehl iluzi o vlastní důležitosti

V řecké mytologii je Parthenope jméno mořské panny, která si vzala život poté, co svým zpěvem nedokázala svést Odyssea. Její tělo bylo mořem vyplaveno na místě, kde dnes stojí město Neapol. Také pro Sorrentina je jeho titulní hrdinka víc mytickou bytostí, éterickou, čistou, nečinnou než reálným člověkem, na kterém by nějak ulpívala prožitá traumata.

Filmová Parthenope přichází na svět stejně jako ta ze starých bájí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v moři poblíž Neapole. Jenom k tomu dochází mnohem později, v roce 1950. Vlny Středozemního moře zůstávají kulisou jejího života, svědkem jejích slastí a útrap, i v následujících sedmi dekádách.

Sorrentino ji sleduje od dovršení plnoletosti, kdy ji hraje Celeste Dalla Porta, až po podzim života, kdy se hlavní role ujímá italská diva Stefania Sandrelli. Epizodické vyprávění zachycuje její první milostné pletky, rodinnou tragédie, sestup do neapolského podsvětí i nikdy nekončící hledání otcovské figury…

Pro každého muže, kterého na své životní pouti potkává, se protagonistka stává objektem touhy. Stejně lačně na ni hledí i režisér. Nedokáže nebo nechce proniknout do hrdinčina nitra, za její ladné pohyby a svůdné úsměvy, které rozdává na všechny strany. Je pro něj jen další z nehybných soch, jejichž mramorové tváře v první části filmu několikrát v detailu zabírá.

Hlavní poznání Parthenope příznačně spočívá v tom, že pohledy nemusí jen přijímat, ale může je i oplácet, vzdorovat jim. K téhle myšlence ji ale musí navést americký spisovatel v podání unaveně působícího Garyho Oldmana, který ji poučí, že „Krása je jako válka. Otevírá dveře.“ Skutečnými hybateli děje tak zůstávají muži.

Sama Parthenope žádnou moc ani stálý plán nemá. V záběrech prodchnutých kýčovitou reklamní estetikou jen zaujímá lascivní pózy a nechává se unášet proudem událostí. Jako většina Sorrentinových filmů z posledních cca deseti let, i Parthenope je především pásmem pohlednicových obrázků. Bez zápletky, která by směřovala k výraznější pointě, bez postav procházejících souvislým vývojem.

Parthenope může udělat cokoliv, být kýmkoliv. Třeba se navzdory všem očekáváním vydat na akademickou dráhu a začít studovat antropologii. Ne proto, že by byla neuchopitelná nebo nepředvídatelná, ale proto, že nemá duši. Je jen mužskou fantazií. Jedinou konstantou její existence je vnější krása.

Když Parthenope na konci filmu skokově zestárne a jednu herečku vystřídá druhá, chybí jakákoli návaznost v jejich povaze nebo projevech. Mohlo by jít o dvě různé postavy pocházející z odlišných příběhů. Jak můžeme jako diváci s někým podobným soucítit, fandit mu, cokoliv s ním spoluprožívat?

Možná je ale omyl vnímat jako hlavní hrdinku nedosažitelnou Parthenope. Ještě víc je Sorrentino uhranut městem, kde se narodil a kde se odehrává většina děje – Neapolí. Protagonistka mu z této perspektivy slouží coby průvodkyně neapolskou historií a zrcadlo různých městských vrstev. Od těch spodních, reprezentovaných městskou chudinou a obskurními rituály mafiánských rodin, po ty nejvyšší, zastoupené vysokoškolským profesorem nebo chlípným kardinálem.

Sorrentino tak pokračuje ve vytěžování odkazu svého duchovního otce, jednoho z největších klasiků italské kinematografie Federica Felliniho. Jeho předchozí film, autobiografická Boží ruka, byl odpovědí na Felliniho Amarcord. Velká nádhera sdílela mnohé znaky se Sladkým životem. Sorrentinova novinka zas vzdává poctu milovanému městu podobným způsobem, jaký zvolil Fellini v tragikomické fresce Roma.

Stejně jako Fellini, také Sorrentino je mistrem barevně a světelně vyladěných obrazů, které by mohly viset v galerii. Ve spojení s eklektickým soundtrackem, v němž se potkává Wojciech Kilar s Frankem Sinatrou, jde chvílemi o podmanivé výjevy. Zarezonovaly by ovšem víc, kdyby –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tak jako u Felliniho –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ organicky zapadaly do celkové kompozice a tvořily ucelenou mozaiku. To se ale neděje.

Podívejte se na galerii z filmu Paola Sorrentina Parthenope.

Všechny dokonale symetrické záběry, všechny nemotivované, do prázdna směřující nájezdy kamery vyznívají jako neurotický tik tvůrce, který si nemůže pomoct. Pouhá manýra. I bratrova sebevražda a smutek, který pak Parthenope zažívá, musejí být pompézní a hezké na pohled. Niternost, intimita nebo drásavost chybí. Ve filmu ve výsledku není nic opravdového, žádný kontakt se skutečností.

Sorrentino přechází od jednoho prostředí nebo motivu k dalšímu, aniž by pronikl k podstatě. Postavy, z nichž každá přemýšlí a mluví nachlup stejně, sice deklamují fráze o tom, že člověk musí umět nechat některé věci plavat, ale to neomlouvá podobnou roztříštěnost. Krom didaktických replik a líbivých záběrů krajiny a ženských těl, které režisér s oblibou snímá zblízka a zpomaleně, nabízí dvě a čtvrt hodiny dlouhý snímek akorát oceán prázdnoty.

„Bylo úžasné být dětmi, ale bylo to krátké,“ pronáší Stefania Sandrelli v závěru filmu. Podobný bonmot by mohl zaznít z úst kteréhokoli Sorrentinova hrdiny, třeba bohorovného Jepa Gambardelly z Velké nádhery. Jde pořád o totéž. Pomíjivost krásy, lásky a mládí, strach ze smrti a samoty.

Čtyřiapadesátiletý neapolský rodák moc neobměňuje repertoár svých témat a stylistických postupů. Nemusí. Jeho značka je natolik zavedená, že má tak jako tak jistou účast na některém z áčkových filmových festivalů. Parthenope soutěžila v Cannes.

Možná i proto Sorrentino podlehl iluzi o vlastní důležitosti a začal se brát příliš vážně. Od vznešených sentencí a nostalgického opájení se ztraceným mládím si neudržuje ironický odstup. Teď se tomu bezuzdně a nevkusně oddává. Zatímco jeho předchozí filmy byly alespoň esteticky uspokojivé, ten poslední je už jenom k nesnesení sebestředný a nudný.