Recenze: Slámovo Sucho řeší klimatickou krizi. Hlavně kňouráním

Režisér Bohdan Sláma ve svém novém filmu Sucho sleduje konflikty tří generací, jejichž zástupci mají rozdílný přístup k životu. Snímek se ale zadrhává mezi porozuměním a sympatizováním s postavami, v jejichž pachtění se odráží problémy doby.

Viktor a Josef představují zástupce generace X. Vytvářejí dva póly na přímce mezi extrémním životním stylem pro ekologii zapáleného Josefa, někdejšího „ajťáka“ (Martin Pechlát), který chodí bosky, chová spoustu zvířat a doma nepoužívá elektřinu, a Viktora (Marek Daniel), jenž skoupil většinu okolních pozemků, zvesela používá pesticidy a zaměstnává půlku vesnice včetně Josefovy ženy.

Viktorovu rodinu terorizuje částečně paralyzovaný otec (Boleslav Polívka), co z elektrického vozíku pokřikuje vulgarismy a nesrozumitelná citoslovce a jehož životním krédem je „ser na lidi“. Viktorův syn Míra (Tomáš Sean Pšenička) přijíždí na venkov na prázdniny, zjevně zakoukaný do Josefovy dcery Žofie (Dorota Šlajerová). Oba mladí lidé se snaží revoltovat nejen proti autoritám v rodině, ale především proti systému. Jenže jejich motivace se liší.

Bohdan Sláma se po svých filmech Bába z ledu (2017) a Krajina ve stínu (2020) vrací k sociálnímu dramatu z venkovského prostředí (Divoké včely, Štěstí, Venkovský učitel), aby upozornil na generační nesoulad, projevující se nejen neschopností domluvit se na vztazích uvnitř sledovaných rodin, ale i v rámci přístupu k ostatním lidem a ke krajině, jíž jsou neoddělitelnou součástí. Tady však naráží na vyhraněnost charakterů, která je daná především určitým zjednodušením a zkreslením, kdy jsou některá jednání jen stěží uvěřitelná. Polívkova dědu zajímá při setkání s vnukem po jeho přijetí na vysokou školu jen to, jestli „už šukal“. Josef vede válku proti moderním technologiím. Viktor se točí kolem svých pozemků a prasečáku, aby „měl co předat potomkům“.

Mužské postavy mají ve filmu obecně víc prostoru a především prodělávají větší vývoj. Stereotypnost ženských hrdinek nelze chápat ani jako sociální kritiku, neboť se nijak výrazněji nemění. Josefova žena (Magdaléna Borová) kromě dření v prasečáku vykonává všechny domácí práce, navíc jako v době před elektrifikací venkova. Mírova matka (Gabriela Míčová) je pouze pečující, dělnice (Marie Ludvíková) v práci nadává na muže, Žofka dá před sympatickým Mírou přednost divokému aktivistovi ze zahraničí - tedy než vymění džínovou bundu popsanou aktivistickými hesly za ezosukni.

Stereotypy se pak nevyhnou ani mužským postavám. Josef, který musí převzít část povinností za svou nemocnou ženu, se ukáže jako zcela neschopný postarat se o domácnost, což demonstruje metáním příliš lepivého těsta na chleba po zahradě.

Snímek je rozpačitě rozkročený mezi sladkobolným vzdycháním po lepším světě a kritikou problematických lidských vztahů stejně jako Míra při svém rozhodování, zda půjde na medicínu (po matce), či na zemědělku (po otci). Při vší své revoltě například minul obor humanitní environmentalistika, který by nejvíc odpovídal jeho smýšlení a přístupu k životu. A dost by mu prospělo, kdyby na balíku sena přečetl aspoň jednu knihu od Hany Librové. Stejně tak Sláma dostatečně netrefuje palčivé problémy související se změnou krajiny, jíž se člověk nemůže a nechce přizpůsobit, protože jde o důsledek jeho nesprávného zacházení s tím, co označuje za výdobytky a pokrok moderní doby.

Po formální stránce je snímek zdařilý, kamera Marka Diviše je standardně stylisticky čistá a suverénní. Na komponované dlouhé záběry se sice vcelku dobře dívá, někdy však opět jen podporují určité stereotypy spojené s obsahovou plochostí. Například hned úvodní rámování idylického rána na venkově, kde se za domem pasou koně, zatímco v ložnici si užívají poklidných chvil Josef se ženou a s dětmi. Příjemné osvěžení pak ve snímku představují naturščici a výkony dětských herců.

Bolestínské vyznění filmu poněkud kazí vcelku smířlivý konec, kde lze (téměř) pro každého najít nějaký nový začátek a při ochotě dělat kompromisy i relativně optimistickou budoucnost. Mělo by nás trknout, za jakou cenu někdy takových dohod dosahujeme, navíc jenom proto, že jsme zanedbali prevenci – a to jak při používání nástrojů a prostředků v zemědělství, tak při budování vztahů se svými blízkými. Jenže Slámovo pojetí jednostranně strhává pozornost na osudy některých (mužských) hrdinů, kde sucho i vlhko hlavně zraňují.