Recenze: Sérioví vrazi jako celebrity? Seriál o Dahmerovi to zkouší jinak

V pestrém panteonu sériových vrahů je Američan Jeffrey Dahmer fenomén. Nejen, že své oběti vraždil. V podivném rituálu sblížení je znásilňoval, porcoval, vařil, pojídal a ostatky následně schraňoval jako relikvie, to vše v hustě obydlené čtvrti města Milwaukee.

Zatímco jiní sérioví vrazi zůstávali a někdy zůstávají mystériem, zrůdná Dahmerova dílna fungovala v obytném domě, uprostřed chudinské čtvrti, bez nadsázky pod nosem sousedů, kteří poukazovali na to, že s blonďatým podivínem s výraznými brýlemi není něco v pořádku.

Dahmer si vybíral zranitelné jedince, obvykle gaye z minoritních komunit, což mu umožnilo v segregací prorostlé americké společnosti od roku 1978 unikat spravedlnosti a provozovat v malém bytě odpudivé kanibalské hody. Jeho pověst ještě dotvořily lehce teatrální satanistické propriety, kterými Dahmer svoje řádění zdobil. Poté, co byl v roce 1991 konečně dopaden, se kolem něj vytvořil určitý mýtus démona v lidském těle, bytosti s ďábelskou aureolou.

Seriál z dílny zkušeného showrunnera, scenáristy a režiséra Ryana Murphyho, který je divákům známý především díky American Horror Story a kvalitní antologii dramatizací skutečných případů American Crime Story, by po zhlédnutí prvních dílů mohl vzbudit klamný dojem, že chce Dahmerovo děsivé dědictví exploatovat a stavět na něm brutální hororovou podívanou. Procedurální rozbor fungování sériového vraha, v němž není nouze o nechutný detail, má ale své hluboké opodstatnění.

Sérioví vrazi mají podivně dvojakou pozici. Na jednu stranu jde o netolerovatelné devianty, kteří budí zděšení a znechucení, zároveň ale také o mediální celebrity, které budují své malé kulty a přitahují další a další umělecká zpracování, podivné pocty a perverzní nohsledy. Stačí se podívat, jak hlubokou jizvu zanechal v populární kultuře Charles Manson.

Pachatelé sami sebe často vnímají jako umělce, jedinečné bytosti nadřazené ostatním. Budují si svá vlastní soukromá náboženství, jsou opojení strachem a fascinací, které jejich řádění vyvolává. Pod kůži tomuto fenoménu asi nejhlouběji pronikl seriál Davida Finchera Mindhunter, který se zabýval právě vzestupem podobného typu pachatelů a především snahou federálních agentů a psychologů porozumět, odkud zlo vyvěrá. Jinými slovy, skrze vědu demytizovat často vágní výroky o démonech v lidském těle.

Právě k chladu a systematičnosti Fincherova pozoruhodného díla Monstrum v mnoha ohledech odkazuje. Připomene ho i důrazem na přesné sociální a dobové zakotvení případu, snahu porozumět, jak jsou jednotlivé faktory propojeny a ústí do těžko uvěřitelné reality bestiálního vraha. Seriál o Dahmerovi se ale výrazně liší v tom, jak se věnuje pachateli při činu. Hrdinové Mindhuntera pouze nahrávali výpovědi pachatelů, v Monstru diváci sledují zlo přímo při díle.

Je to hraniční zážitek, který připomene skandální film Fatiha Akina U Zlaté rukavice. Německý režisér tureckého původu v něm mapoval otřesné soukromí hamburského řezníka Fritze Honky, muže, který se, podobně jako Dahmer, uprostřed města oddával alkoholismu a žil obklopený tlejícími ostatky svých obětí. I Akin se vedle skoro groteskního násilí pokoušel nahlédnout Honku jako osamělou lidskou bytost s elementárními touhami a potřebami, zároveň jako bytost neschopnou zvládat vnitřní puzení k násilí.

Oproti dryáčnickému Akinově pojetí, které hranici exploatace občas překračovalo, se ale Ryan Murphy a jeho seriál s drobnými přešlapy drží v ranku dobře motivované psychologické drobnokresby. Míra intimity vytváří prostor pro záblesky empatie. Někdy se Dahmer jeví jako ubožák a zoufalec neschopný čelit svým limitům, někdy dokonce jako člověk autenticky toužící po lásce a blízkosti.

Jakkoli to může znít provokativně, Monstrum tím dosahuje demytizace Dahmera jako ultimátního zla a přízraku. Seriál na něj nahlíží jako na člověka, který kolem sebe nemá jen zmar. Nesmírně působivá a podstatná je otcovská a rodinná linka, která ukazuje snahu Jeffreyho blízkých zbloudilému synovi pomoci najít svoje místo ve světě. Vztah Dahmera a jeho otce má bez nadsázky dojemné a silné lidské momenty. Odhaluje i to, že veškeré jednoduché odpovědi na otázku „Proč to udělal?“ říkají více o respondentovi než o samotném monstru. Seriál rozkrývá celou řadu různých faktorů, které se sčítají až do finální katastrofy.

Podobně šťastné rozhodnutí je v polovině příběhu obrátit perspektivu, odsunout vraha na vedlejší kolej a zaměřit se na jizvy a přízraky, které zanechal v rodině své i rodinách svých obětí. Chytře se tu zúročují drobné detaily prvních pěti dílů, jen se obrací úhel pohledu. Do popředí se dostává i mrazivé téma policejní předpojatosti, nekompetentnosti, necitlivosti vůči zranitelným a ignorance, která i v dalších případech vedla k tomu, že vrah mohl zabíjet beztrestně velice dlouho. Za zmínku v tomto ohledu stojí například britská dokusérie The Ripper.

Díky epizodám zasvěceným obětem funguje Monstrum jako zneklidňující memento vítězství většiny sériových zabijáků: mluví se o nich v důsledku víc než o jejich obětech. Mrtví mizí v zapomnění, monstrum přežívá jako objekt fascinace. V tomto ohledu jednoznačně kraluje šestý díl s názvem Umlčený, který mistrně pracuje s nevinností a křehkostí i s překvapivou romantickou linkou.

Monstrum: Příběh Jeffreyho Dahmera mohl snadno skončit jako bulvární krvák, nakonec se ale jedná o zneklidňující a vrstevnatou true crime noční můru. Vedle znamenitého seriálu The Assassination of Gianni Versace, pod kterým je Ryan Murphy podepsán režijně, jde o další příklad výtečně vystavěného, herecky precizního portrétu člověka, který se snažil své vraždění povýšit bezmála na úroveň umění.

Pod maskou komiksového ďábla se ale skrývala tvář mnohem méně okázalá a pompézní. O to děsivější následky po ní však zůstaly v životech těch, kteří běsnění kanibala, nekrofila a opilce Jeffreyho Dahmera přežili.