Recenze: Seriálový Zaklínač podruhé a hůře, ztrácí zemité kouzlo předlohy

Pro první sérii Zaklínače zvolila showrunnerka Lauren Schmidt Hissrichová odvážné řešení. Vzala několik Sapkowského povídek, které původně navazovaly volně a soudržné epické vyprávění z nich vznikalo až s postupem let, a pospojovala je do příběhu o osudově provázané trojici postav – málomluvném lovci nestvůr Geraltovi z Rivie, jeho vyvolené čarodějce Yennefer a princezně Cirille, kterou osudová volba přiváže k bělovlasému nerudnému zaklínači.

Seriál se pohyboval v několika časových a příběhových rovinách zároveň, přitom se mu ale podařilo zachytit trochu infantilní a jadrné kouzlo starých Sapkowského povídek a dát jim globální lesk, nejen díky obsazení herecké hvězdy Henry Cavilla do role Geralta, ale i volbou kulis, které se částečně odpoutaly od špinavé východoevropské tradice.

Ačkoli vypukla celá řada debat, které se točily kolem příběhových změn, globalizovaného castingu a vypulírovaného televizního designu, první série Zaklínače fungovala jako chytrá adaptace klasických příběhů i přiměřeně emotivní origin story tří protagonistů. V jejím závěru se konečně setkává „dítě osudu“ Ciri se svým poručníkem Geraltem a fantaskní svět magie a intrik se ocitá na pokraji nevyhnutelné války a kolapsu, který nepůsobí jen vojenské výpady temné říše Nilfgaardu, ale i sílící rasové tenze mezi světem lidí a menšin, především elfů.

Nová řada, natáčená i na území Slovenska, tak vystupuje z teritoria povídek a vstupuje na pole Sapkowského románové tvorby, především románu Krev elfů (česky 1998). Svérázný polský autor nebyl nikdy velkolepě organizovaným vypravěčem-konstruktérem, jehož díla by ponoukala ke kreslení map a studiu fiktivních jazyků jako třeba v případě knih J. R. R. Tolkiena.

Zaklínač je v jádru eklektické dílo. Původně ho autor splétal z odkazů na slovanské pohádky a pověsti. Jeho povídky byly přízemní, přitom něžně poetické, chlastalo se v nich a smilnilo, ale zároveň se tu vyprávěl jímavý příběh o outsiderech a dávných bytostech, které pozvolna mizí v zapomnění. Často mečem Geralta, který chrání urozené i prosté lidi, ale sám je pro ně netvorem.

Pět knih čítající románová sága sice dodala politický a mytologický rámec, když Geralta a Ciri postavila do přední linie v boji o osud světa, jenže Sapkowski jako vypravěč vždycky holdoval jazykovému obžerství, stylistickým piruetám, obyčejným situacím, přízemním hrdinům a také sarkasmu, který mířil na klišovité prvky anglosaské hrdinské fantasy. Jeho Geralt tak větší část románů prokulhá jako zchromlý přízrak ženoucí se tvrdohlavě za svým cílem, který je shodou okolností fatální pro další vývoj jeho světa.

Podle způsobu, jakým Lauren Schmidt Hissrichová a její tým scenáristů nakládá s románovou předlohou, se nicméně zdá, že pro produkci Netflixu nejsou tyto autorské rysy nijak směrodatné. I druhá série pracuje s modelem hrdinské triády. Zůstává trojice z předchozí řady, zároveň se ale formuje nová osudová zápletka opřená o motiv sudby trojhlavého božstva, které si tvůrci do vyprávění přimysleli. Volně přitom vycházejí ze slovanské mytologie a vynikající počítačové hry Zaklínač: Divoký hon, kde se podobný motiv objeví v jedné z misí, nicméně nehraje tak klíčovou roli jako v seriálu.

Na doplňování příběhu o nové prvky není nic špatného, je však třeba podívat se, jak takový nový prvek obstojí v celkové struktuře. A v tomto ohledu se zdá, že druhá sezóna Zaklínače de facto jen vytváří zbytečné odbočky, motivace a komplikace, které navíc staví na hlavu původní poetiku knih, aniž by k nim dokázaly přidat bohatší kontext. Většina nových linií totiž jen těžce obhajuje svou existenci (např. vztah Yennefer a nilfgaardského důstojníka Cahira).

Seriálový Zaklínač po anglosasku pulíruje původně špinavé a pudové prvky a vytváří podhoubí pro epické a potenciálně nekonečné vyprávění. Původní knižní verze přitom s tímto přístupem polemizují a budují spíše podvratný protiklad fantasy heroismu, v němž není místo pro ušlechtilý patos.

Částečné odříznutí se od předlohy a posun jejího vyznění by pak měl být alespoň obhájený fungujícím dramatickým rámcem. Druhá sezóna Zaklínače přes všechny úklady, intriky a božská zjevení působí dojmem, že se tu vlastně nic velkého a zásadního nestane. Yennefer, Ciri a Geralt se sice posunou na šachovnici blíže jeden druhému, ale seriálu tentokrát chybí poetický detail, schopnost zpomalit a ponořit se do magie Sapkowského světa dlouhých rozhovorů a míst, kde neexistuje dobro a zlo.

Čestnou výjimkou je hned první díl Zrnko pravdy, který je křehkou a vydařenou adaptací autorovy stejnojmenné slavné povídky. Čím víc se posléze seriál snaží ponořit do dvorských pletich a velkolepých dějů, tím chatrněji a odvozeněji působí. A překvapivě selhává tam, kde v první sezóně obstál.

Očekávaný příchod dalších zaklínačů do vyprávění nepřináší žádné opojení, ale spíše lítost nad tím, jak málo respektu tvůrci projevují původním postavám a jak zoufale se snaží naroubovat drama tam, kde žádné zapotřebí není. Zaklínačské hradiště Kaer Morhen se stává jen další trochu generickou kulisou ve fantasy, která se vzdaluje svérázné identitě, a Ciri funguje jako lidský prsten moci, po kterém všichni kolem baží bez ohledu na dobré či zlé úmysly.

Není samozřejmě vše ztracené. Nová série opisuje spíš zbytečnou příběhovou kudrlinku, která ji stále umožňuje napojit se věrně na Sapkowského romány. Pouto Ciri a Geralta tu funguje dobře a potenciál mají i nadále vedlejší figury v čele s bardem Marigoldem. Je ale otázka, zda tvůrčí tým bude mít odvahu a důvod zachovávat původní poetiku, nebo se bude stále více orientovat na šablonovitá řešení, která umožňují dále dojit a serializovat v zásadě komorní a prostý Sapkowského svět.

Fakt, že se na obrazovky chytrých zařízení ihned hrne dle ukázek genericky působící prequelový seriál The Witcher: Blood Origin, který se vrací do „prehistorie“ ságy, svědčí bohužel spíš o tom druhém.