Recenze: Seriálová Duna je důkaz, že zlatý věk televize už skončil

Universum Hvězdných válek se na streamovacích službách rozvětvilo v seriálových příbězích různé kvality, z nichž však většina vznikla zřejmě hlavně proto, že značka zaručuje zisk. Přesto společnost Disney investovala i do autorského Andora, který připomíná některé nejlepší sci-fi filmy. Část publika i publicistů ho považuje za nejlepší Star Wars titul od původní filmové trilogie.

Seriálový Pán prstenů, tedy Prsteny moci, do nichž Amazon investoval miliardu dolarů, což je zatím nejvyšší útrata ze seriál, je naproti tomu propadák. Navzdory tomu, co se píárové oddělení této společnosti snaží tvrdit, nelíbí se ani fanouškům, ani kritikům.

Duna je kvalitou někde někde mezi nimi. Má smůlu, že na rozdíl od jiného scifi seriálu volně spojeného s filmovými fikčními světy, Vychováni vlky, zaštítěného otcem Vetřelce Ridleym Scottem, přichází až koncem roku 2024. Dnes už lidé nejsou nijak zvlášť ohromeni tím, když se nové zákruty slavného filmového universa dostávají i na „malé plátno“. Na rozdíl od podivných, těžko proniknutelných Vlků, kteří byli spíš na epizody rozděleným filmem, sice Duna přináší skutečně televizní obsah, to jí ale u diváků nejspíš nepomůže.

Co má s Vlky společného, je australský herec Travis Fimmel, který hraje Desmonda Harta, podivného cizince, přeživšího setkání s písečným červem. 10 000 let před narozením Paula Atreida, kterého ve filmech Denise Villeneuvea hraje Timothée Chalamet, Hart dramaticky zkříží plány sester Valji a Tuly Harkonnenových. Tyto dvě hlavní postavy silně na sebe napojených žen se v době úpadku vlastního rodu snaží místo něj udělat nejmocnějším společenstvím ve vesmíru sesterstvo Bene Gesserit. To už z knih Franka Herberta nebo jejich filmových adaptací známe dobře.

Mladé ženy z řádu jsou vychovávány a trénovány matkami představenými, aby vládcům impéria sloužily ukryté za temným závojem jako mluvčí pravdy, v podstatě jako lidské detektory lži. Svou přítomností u dvora a schopnostmi živenými specifickou teologií, vědou, ale i špiónstvím nebo eugenikou chtějí nakonec sestry dosáhnout příchodu vyvoleného vládce.

V první epizodě seriálu napsaného podle knihy Herbertova syna Briana a Kevina J. Andersona sledujeme aktivnější a ambicióznější z obou sester, Valju, kterou hraje spolehlivá Emily Watson, připravovat sňatek princezny Ynez s potomkem vévody Richese. Tím je ještě malý chlapec. Spojení Ynez, dcery vládce impéria Javicca Corrina (Mark Strong) s rodem z planety Arrakis, na níž se nachází koření, ústřední substance tohoto fikčního vesmíru, má zabezpečit Corrinovu moc. A potažmo moc řádu Bene Gesserit. Mluvčí pravdy sloužící u dvora má však v předvečer svatby předtuchu katastrofy. A pokud jsme už viděli nebo četli alespoň kousek Duny, víme, že předtuchy a sny jsou v jejím světě důležité.

Dominantní ženská přítomnost by ze seriálu snadno mohla udělat „girl power Dunu“. Seriál si ale nevybírá být drzý, vtipný a sexy. Drží se pro Dunu typické vážnosti a fatálnosti. Tento fikční vesmír nikdy neobývali ani žádní roztomilí roboti, plyšové bytosti z lesa nebo hobiti jako v Hvězdných válkách a Pánovi prstenů. Zato je v něm dost prostoru pro velká slova, pocity křivdy a nemožnosti jednat bez etických kompromisů.

Hned od začátku nás seriál různými způsoby upomíná, že jsme ve stejném světě, kde se odehrávají Villeneuvovy filmy, jen o tisíce let dřív. Mladá Valja získá schopnost mluvit „hlasem Bene Gesserit“, tedy přimět kohokoliv udělat cokoliv i proti jeho vůli. Při tréninku fyzických soubojů neonově svítí na princezně Ynez ochranný štít. A taky tu jsou jak Harkonnenové, tak rod Atreidisů, přestože na Arrakisu tentokrát čas netrávíme.

Na rozdíl od filmů Denise Villeneuva, které jsou poctou kinematografii i pokusem věrně přenést Herbertovu antikorporátní, ekologickou a islamofilní geopolitickou alegorii na velké plátno, si seriálová Duna z fikčního světa chytře vybírá to, co dobře funguje pro televizi. Sleduje hlavně intriky, machiavelistickou realpolitiku postav, vztahy mezi nimi a jejich ambice spojené s vývojem kruté hry o moc.

Od seriálu bychom ani neměli čekat spektakulární obrazy nebo pokus být jejich prostřednictvím audiovizuální nádobou na Herbertovu filozofii –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ proto máme filmy. Dobré seriály dělají především dobré postavy a dialogy, a tvůrkyně seriálové Duny, Alison Schapker a Diane Ademu-John, to zjevně vědí. Nakonec jim ale z jejich Duny stejně vychází nová a horší Hra o trůny, ale možná spíš Rod draka, umístěná v Herbertově světě.

Tehdy a teď

Jen některé části seriálu totiž fungují dobře. Britské herečky Emily Watson a Olivia Williams jsou jako Valja a Tula Harkonnenovy s rodinným traumatem svých postav, temnými ambicemi i přesným herectvím, zajímavé a strhující. Travis Fimmel jako Desmond Hart se zdá jako dostatečně silný soupeř dvěma posedlým sestrám. Zbytek seriálu mnohdy působí jako lenivě napsaná telenovela. Jakmile jsme ve společnosti vládce Impéria Corrina, jeho ženy, dětí, nebo rebelů, vkrádá se pocit béčkového materiálu, který umocňují levně působící scenérie.

„Takže dneska večeříme s vrahy, co?“ snaží se Ynez při příchodu k rodinnému stolu své rodiče urazit narážkou na přítomnost Desmonda Harta a upozornit na jejich nemorální pragmatismus. Zní to ale trochu, jako kdyby Walshovi z Beverly Hills pozvali k večeři někoho, koho Brenda nemá ráda. Další lehce trapná sekvence přichází v momentě, kdy se poprvé ocitáme v místním baru, kam z nějakého důvodu chodí snad všichni obyvatelé impéria. Právě tady, mezi cool servírkami a hosty, kteří by ve svých outfitech možná mohli i do Berghainu, se ukrývají rebelové. Některá prostředí působí jako povrchně navržená pro jakoukoliv generickou scifi.

Když jsme spolu se sestrami z Bene Gesserit, je všechno mnohem zajímavější. A to i přesto, že naše povědomí o schopnostech a ideologii řádu je povrchní, pokud jsme nečetli knihy. Podobně jako filmy se Zendayou a Chalametem se ani seriál nesnaží uchopit kulturní a religiózní vrstvy Herbertových knih tak, aby děj prohlubovaly. Můžeme se dohadovat, co všechno znamená být Bene Gesserit, a co by mohl reprezentovat ten, kdo jim je hrozbou. Nutno ale podotknout, že už knižní předlohy Herbertových pokračovatelů nejsou považované za příliš kvalitní. Ještě větší chybou než oholení o významy se pak může zdát to, že je v době tisíce let před narozením Paula Atreidise je společnost v seriálu zjevně na stejné úrovni, jako ji známe už z jeho doby.

Je možné, že kvalita seriálové Duny utrpěla někde během dlouhého procesu vzniku, který začal už v roce 2021. Zbrzdila ho stávka v Hollywoodu a odchod mnoha tvůrčích postav, které na něm měly pracovat. Jednou z nich byl například tvůrce filmového Spacemana s Adamem Sandlerem nebo režisér Černobylu Johann Renck. Jedna ze showrunnerek seriálu, Diane Ademu-John, pak Dunu opustila, ještě než se začalo natáčet.

Seriál může potvrzovat pesimistickou teorii kulturního kritika a spisovatele Petera Biskinda, podle jehož poslední knihy přicházela dobrá období v dějinách americké audiovize ve vlnách, kdy v průmyslu převládli autorští tvůrci nad komerčními jako v 70. nebo 90. Letech. Podle Biskinda přišlo další dobré v nultých a desátých letech, kdy se kvalita přesunula do televize. Už ale podle něj skončilo.

Filmový a televizní kritik New York Times James Poniewozick má pro dnešní kvalitu seriálů termín „mid TV“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ televize střední kvality. Pořád je to ale mírnější hodnocení, než jaké se objevilo na online magazínu Slate: „Končí období záplavy kvalitním obsahem, teď budeme seriály konzumovat z koryta.“ Zdá se to logické, zlatý věk televize nemohl trvat věčně, po úspěchu seriálů, jako byli Sopránovi, The Wire, Lost nebo Mad Men, se na scéně objevil Netflix, s nímž začaly ostatní tradiční společnosti soutěžit tím, že přejaly jeho strategii –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ všechny najednou produkovaly co nejvíc obsahu. Když pak do seriálů začaly investovat i korporáty, jako je Apple nebo Amazon, zdálo se neúnosné, aby měla tvorba pořád tak vysokou kvalitu i při neuvěřitelném množství objemu.

Po krušném období hollywoodské stávky, kterou byznys reagoval právě na nástup Netflixu, Amazonu nebo Applu, se tedy není čemu divit, že kvalita už není tak ohromující, jako ještě před pár lety. Momentálně se jede více na jistotu, místo dlouhých ambiciózních seriálů s románovým efektem se točí spíše minisérie a do nekonečna se vytěžují franšízy jako Star Wars, a tak došlo i na Dunu. Na druhou stranu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ během posledních patnácti let se v seriálové tvorbě opravdu zvedla laťka a dnešní průměr je výrazně kvalitnější, než byl ještě poměrně nedávno. Stále také mezi množstvím balastu tu a tam zasvítí seriálový drahokam.

Přesto, že je Duna: Proroctví oholená o mnohé významy, které mohla nést, díky sestrám Harkonnenovým bude pro mnohé diváky slušnou zábavou na deštivé večery. Osobně jsem viděla pouze čtyři epizody určené kritikům, seriál nás tak ještě může překvapit. Je ale také otázkou, jestli v kategorii titulů, které se snaží být novou Hrou o trůny, není už trochu přecpáno. Koneckonců to není tak dávno, co uspěl Šogun, minisérie FX podle známého románu Jamese Clavella, v němž jde také o politické šachy mezi několika postavami. Vynikal zejména díky skvělým postavám, dialogům i politickému přesahu.

Pokud nás bude chtít příjemně překvapit ještě další televizní spin off Duny, bude muset mít alespoň jednu postavu, která nám nedá spát. Donekonečna sázet jen na to, že nás bude zajímat objevovat nová zákoutí známých světů, totiž nepůjde.