Recenze: Seriál Pět let napravuje Hřebejkovy chyby. Slušel by mu prime time

Česká televize otevřela podzimní sezónu dvěma velmi odlišnými seriály, které se ale zabývají příbuzným tématem. Zatímco v diskutovaném Pozadí událostí z tvůrčí dílny tria Hřebejk–Jarchovský–Sýkora jsou hlavním tématem osobní styky mezi studentkami a pedagogy, v minisérii Pět let začínajícího režiséra Damiána Vondráška je stěžejním motivem trauma ze znásilnění a dopad, jaký má obvinění z takového činu po letech.

První jmenovaný pořad tvůrci sami označují za komediální detektivku a je možné sledovat jej na ČT1 v nedělním hlavním vysílacím čase, druhý je spíše intimním dramatem, dostupným pouze v online podobě na iVysílání (čemuž odpovídá i forma; Pět let je rozděleno do deseti‑ až patnáctiminutových epizod).

Přesto není možné tyto dva počiny nestavět vedle sebe, a to nejen kvůli načasování. Zatímco Jan Hřebejk obchází média a v rozhovorech se vehementně brání kritice prohlášeními, že Pozadí událostí je ryze fiktivní dílo, jež nemá reflektovat nebo reagovat na realitu, Damián Vondrášek – ve spolupráci se scenáristkou Sárou Zeithammerovou, která se podílela na online seriálu ze středoškolského prostředí TBH – bere důležité a aktuálně živé téma ze zcela opačné strany.

Tvůrci Pozadí událostí se bojí reality dotknout do té míry, že divoce skáčou mezi žánry, byť jen náznaky dramatu rozbíjejí komickými replikami a mezi standardní charaktery házejí přiznaně karikované postavy. I proto v kontextu současných aktivit studentských iniciativ, zabývajících se nevhodným chováním a sexualizovaným násilím v prostředí českých vysokých škol, působí přinejmenším necitlivě a odtrženě od reality. Pět let se oproti tomu snaží o maximální opravdovost. Vondrášek a Zeithammerová ve vyprávění pracují s komplikovanými střípky, které dohromady velice přesvědčivě skládají to, co se skutečně odehrává v případech, kdy obvinění ze znásilnění přichází až několik let po činu a nejsou pro něj žádné důkazy.

Právě autenticita je jednou z hlavních předností Pěti let. Autoři sledují příběh Terezy a Davida, kteří společně strávili noc po maturitním plese. Od té doby se neviděli – znovu se setkávají poté, co Tereza Davida konfrontuje s jasným sdělením: že ji tehdy znásilnil. Zatímco David vinu popírá, Tereza se noří hlouběji do traumatu, které ji pět let užíralo, ale nijak ho neřešila. I když je to pro ni náročné, prostě musí. Na popud aktivní redaktorky nakladatelství o něm totiž píše knihu.

Vondrášek a Zeithammerová rozehrávají příběh ve dvou plánech. Pomocí flashbacků se vrací k osudné noci a postupně vykreslují záznam toho, co se opravdu stalo, zároveň ale jasně vzkazují, že to není to nejdůležitější. Zásadní pro ně je přítomnost: to, jak se David, Tereza a jejich okolí k nečekanému obvinění staví, jak reagují, co to s nimi vnitřně dělá. I proto divák všechno, co se odehrává nyní, sleduje dvojí optikou: jak to vnímá ona a jak on.

Díky tomu se tvůrci umně vyhýbají černobílosti. Jejich titulní postavy jsou komplexní a živoucí. Nikdo není ryze sympatický ani ryze nesympatický, není to hra na jednorozměrnou, prvoplánovou oběť a vyšinutého, násilnického záporáka. David a Tereza jednají impulzivně, protože intenzivní pocity se v tak vypjaté situaci neustále proměňují – a stejně tak se proměňuje jejich přístup ke stěžejnímu obvinění a k tomu, jak jej individuálně zpracovávají.

V čem Pět let trochu pokulhává, jsou některé dialogy, které by potřebovaly obrousit hrany, aby nezněly tak škrobeně. Určitá tvůrčí nezkušenost je pak nejcitelněji znát v závěru seriálu, kdy se Vondrášek urputně snaží příběh uzavřít a zamknout na dva západy. Finálnímu rozřešení by slušela menší doslovnost, všechno ale přebíjí mnohem významnější plus: v zásadních scénách je cítit, že tvůrci udělali to, čemu se jiní kolegové z oboru stále dostatečně nevěnují – konzultovali jejich zpracování s někým, kdo má s podobnou situací osobní zkušenost.

Díky tomu se jim podařilo stěžejní motiv uchopit delikátně, což je při zpracování něčeho tak citlivého klíčové. Navíc tak prokazují, že zvládají reflektovat i zahraniční trendy: Pět let totiž v přístupu k tématu připomíná zdařilý britský seriál Můžu tě zničit z roku 2020, v němž režisérka, scenáristka a představitelka hlavní role Michaela Coelová částečně autobiograficky popisuje zkušenost ženy, kterou v klubu zdroguje a znásilní neznámý muž a ona se s tím bezprostředně poté snaží vyrovnat, jak nejlépe to jde. I když seriál má logické neduhy debutu, při jeho sledování se nejde zbavit dojmu, že kdyby Česká televize vysílala Pět let v prime time místo Pozadí událostí, prospělo by to všem.