Článek
V městských legendách i bulvárních sloupcích je loď dodnes nejpříhodnější místo, kde můžete spáchat vraždu, pokud chcete mít slušnou šanci, že vás neodhalí. Navzdory luxusním kajutám, špičkovému cateringu a nejlepšímu orchestru sedmi moří pořád stačí drobné uklouznutí nebo nepatrné popostrčení, aby se nad vámi navždy zavřely vody Mariánského příkopu. Je to místo, kde přirozeně bují paranoie a pochybnosti. Moře a oceány jsou odnepaměti hraniční prostory mezi světem živých a mrtvých, racionality a pověr. Zatímco na souši byla zmapována pohoří i neproniknutelné džungle, na moři si nikdo nemůže být jist, co se děje v hlubinách pod ním.
Mohou skrývat ztracená města mýtu Cthulhu, přežívající prehistorická stvoření, ale samozřejmě též nekonečnou nicotu. Historky o ztracených lodích, anebo lodích, které ztratily posádku, jsou odvrácenou stranou romantizujících pohledů na slunce zapadající za horizontem. Loď Demeter ze Stokerova románu Drákula připlouvající k anglickým břehům bez jediné živé duše tak patří k ikonickým popkulturním obrazům. Její stín pronikl do povídek H. P. Lovecrafta o uctívačích rybího božstva Dagona i do kultovního románu Dana Simmonse Terror, v němž se členové ztracené Franklinovy expedice mezi ledovými krami potýkají se silami, které dalece přesahují myšlenkový obzor viktoriánských gentlemanů.
V uplynulých dekádách se pak námořní horor příznačně transformoval v horor kosmický. Vesmírné koráby čelí vnější hrozbě ve Scottově Vetřelci, ale též nebezpečí, které přichází zevnitř, jako je tomu ve filmu Oxygen Alexandra Ajy. Romantické představy o objevování nových horizontů se v obou případech prolínají s klaustrofobickým děsem z představy, jak málo nás dělí od nepřátelského prostředí v podobě mořských hlubin či mezihvězdné prázdnoty.
Podobným výzvám čelí také hrdinové seriálu 1899. Zaoceánská loď Kerberos během cesty do Ameriky zachytí nouzové volání několik měsíců pohřešovaného sesterského plavidla. Z Promethea je ovšem až na jednoho nemluvného chlapce loď duchů a kapitán Kerbera obdrží od svého zaměstnavatele příkaz nalezenou loď okamžitě potopit. Zdaleka ovšem nejde o poslední záhadu, před níž postavy stojí.
Spíš než propracované charaktery jsou to zběžně načrtnuté typy. Kapitána pronásledují přízraky ztracené rodiny, hlavní hrdinka jako by vystoupila z viktoriánských románů o „zešílevších“ ženách, které jejich manželé uvěznili za zdmi psychiatrických léčeben, a na palubě se najednou zjeví tajemný cizinec, jenž by dokonale zapadl do šestákových krvesajných příběhů.
Jednorozměrnost a přiznaná konstruovanost, kvůli níž posádka i cestující budí dojem hráčů nákladného larpu odehrávajícího se na sklonku dlouhého devatenáctého století, má ale opodstatnění, které se vyjeví až se závěrečnou pointou. Vždy když si myslíme, že se skrze osud někoho z nich začínáme v příběhu orientovat, dojde v tomto bermudském trojúhelníku žánrů k nečekanému manévru. Plný falešných stop je ostatně i anachronický soundtrack, v němž úryvky skladeb jako White Rabbit od Jefferson Airplane přímočaře dovysvětlují dílčí epizody, ale nikdy ne celkový obraz. O realitě tak nakonec mnohem víc vypovídá nenápadná, ale stále přítomná kakofonická linka plná skřípění, hučení a vrzání namáhaného materiálu. Jsou to autentické zvuky plavidla zmítajícího se na křižovatce prostoru a času, které je pro své pasažéry simulakrem celého světa.
Co říkáte na nový seriál z Voyo?
Kerberos je nekonečný labyrint palub, jejichž hladce minimalistický vzhled kontrastuje s honosnými kajutami první třídy. Narážíme tu na podivné artefakty a futuristické přístroje, které jsou mixem těch divnějších verneovek, jako je Ledová sfinga, a steampunkové klasiky Mašina zázraků od Williama Gibsona a Bruce Sterlinga. Tvůrci obratně zacházejí s žánrovými tradicemi a vše, co se v příběhu děje, má nakonec své opodstatnění. Stejně obratně ovšem naplňují i představu kravaťáků z Netflixu o tom, jak má vypadat správný mysteriózní seriál.
Je to ostatně segment, který tahle streamovací platforma systematicky buduje už od roku 2016, kdy se nečekaným globálním hitem staly Stranger Things. Netflix se pokoušel navázat něčím podobným a prostor zde tehdy dokonce dostávali i tvůrci z nezávislé scény. Vznikla tak třeba série Caryho Fukunagy Maniac nebo pozoruhodný seriál The OA od herečky, scenáristky a showrunnerky Brit Marling, který má dodnes kultovní status pro svou nekompromisní divnost a ujetost. Příběh, v němž se dívka Praire a její přátelé z amerického maloměsta oddávali interdimenzionálnímu cestování do realit, v nichž se kapitalizují sny a jako orákulum zde slouží obří chobotnice, byl originální kličkovaná mezi žánry a sebevědomý průzkum možností fabulace.
Po dvou řadách byl ovšem pragmaticky nahrazen právě seriálem Dark z německého městečka, v jehož blízkosti se kromě jaderné elektrárny nalézá časová anomálie, který přes tematickou podobnost zdaleka nepůsobil tak ztřeštěně, o to širší měl ale diváckou základnu.
A snaha o serióznost na úkor odvážných nebo překvapivých řešení je patrná i u nejnovějšího projektu autorské dvojice Baran bo Odar a Jantje Friese. 1899 sice na chvíli zabaví, ale vlastně nenabízí přesvědčivé důvody, proč se do jeho světa vracet.
