Recenze: Rivalové jsou smyslná, ale vyprázdněná podívaná

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jen jedné věci se dnešní Hollywood děsí víc než umělé inteligence – sexu. Zatímco ještě v 90. letech kinům vládly erotické thrillery a jiné „dospělé“ žánry, v posledních dekádách velcí producenti víc sázejí na asexuální zábavu pro teenagery nebo celou rodinu. Rivalové díky tomu mohou být právem označováni za jeden z nejsmyslnějších studiových filmů posledních let. A to navzdory faktu, že v nich všechny erotické scény začínají i končí předehrou.

Italský režisér Luca Guadagnino a thajský kameraman Sayombhu Mukdeeprom vědí, jak snímat lidská těla, abyste měli pocit, že se jich dotýkáte. Předvedli to už v křehké queer romanci Dej mi své jméno a hororovém remaku Suspiria. Jejich třetí společný film se opět opájí krásou těl v pohybu. K uvolnění nahromaděného sexuálního napětí v Rivalech dochází během vypjatých tenisových mačů, kdy z hekajících postav zpomaleně stříkají kapky potu.

Jedním takovým utkáním je rámován celý film. Ve finále lokálního tenisového turnaje se střetávají dva dávní kamarádi, Patrick a Art. Patrick (Josh O'Connor) neprochází nejšťastnějším obdobím. Na účtu má 70 dolarů, na sobě vytahané šortky. Přespává buď v bytech mužů a žen, které zrovna sbalil na seznamce, nebo v rozhrkaném autě. O zářné sportovní kariéře už nesní. Tenis bere primárně jako příležitost, jak rychle přijít k penězům.

Art (Mike Faist) by oproti tomu stále mohl být šampionem. Krom řady sponzorů, jejichž výrobkům film nepokrytě dělá reklamu, do něj důvěru vkládá i jeho partnerka a trenérka Tashi (Zendaya). Poslední dobou se mu ale nedaří a zvažuje, že sportovní kariéru zabalí. Z flashbacků, kterými je finále prokládáno, postupně vyplývá, že tím nejdůležitějším, oč oba muži soupeří, možná nejsou peníze nebo účast na US Open, ale Tashina pozornost.

Jejich cesty se poprvé protnuly před třinácti lety. Ona byla vycházející tenisová hvězda, oni dva cucáci obdivující její bekhend a taneční pohyby. Po jednom šampionátu spolu strávili noc, která začala přátelským klábosením na pláži a pokračovala vášnivými polibky v hotelovém pokoji. Zatímco Tashi si užívá moc nad muži, mezi něž se vklínila, z Patricka a Arta se stávají rivalové. Zbytek filmu v podstatě jen variuje tento vztahový vzorec.

Hrdinové sice umí hrát tenis, ale upřímnost a zodpovědnost jim moc nejdou. Místo toho, aby zašli na terapii, rozebírají v nekonečných dialozích, kdo se s kým vyspal. Případně vedou srovnatelně nudné hovory o tenise, který slouží jako nepříliš decentní metafora pro jiné, víc vzrušující hry. Jakkoli se Guadagnino nebojí sexuality dospělých, banalita centrálního milostného trojúhelníku odpovídá spíš teenagerským seriálům typu Beverly Hills 90210.

Guadagnino byl ale vždy lepší choreograf než psycholog a také tentokrát dělá první poslední, aby repetitivní scénář Justina Kuritzkese proměnil v sexy podívanou. Pohledy, gesta nebo trojúhelníkové rozmístění herců v prostoru vydají za tucet polopatických replik. Nejvíc film ožívá během tenisových duelů, které jsou s přibývajícími minutami stále vyhrocenější a subjektivnější. Kamera stoupá, klesá, najíždí na hráče nebo přejímá pohled tenisového míčku.

Neklidnou dynamiku vztahu, v němž se každý snaží být ústředním hráčem, reflektuje i nelineární vyprávění s neustálými skoky o několik let, týdnů nebo hodin zpátky. Podání a return. Zas a znovu. Co chvíli přitom události sledujeme z perspektivy někoho jiného. Střihy jsou podobně prudké jako smeče hráčů na kurtu, což sice navozuje zdání, že celý film je jedno dlouhé tenisové klání, ale současně to vede k rostoucí divácké frustraci.

Opakovaně dochází k tomu, že je slibně rozehraná scéna, v níž se schyluje k něčemu napínavému, náhle utnuta. Krom plynulosti vyprávění a atmosféry filmu na to doplácejí i herci, kteří musejí jít rovnou k věci a do krátkého fragmentu vměstnat hodně emocí a rozmlácených tenisových raket. Jednání zlehka načrtnutých postav proto působí zkratkovitě a nekonzistentně. Taky erotickou tenzi mezi Patrickem a Artem obstarávají spíš detaily rtů, kolen a ramen než jejich chemie. Pořád jde ale o ten nejpřesvědčivější vztah.

Art a Tashi spolu sice mají dceru a jsou několik let manželé, ale jejich intimní scény působí stejně odtažitě, jako když dva televizní sporťáci s elektronickou tužkou rozebírají záznam zápasu. Prázdná a chladná jsou i milenecká setkání Tashi a Patricka. Kvůli minimálnímu zájmu o vnitřní světy a mimovztahovou existenci postav se můžeme jen domýšlet, proč Art ztratil motivaci ke hře, proč se z Patricka stal loser bez vyhlídek a jestli je Tashi opravdu tak chladnokrevná, jak naznačuje její reakce na partnerovo „miluji tě“.

Chybějící pnutí jako kdyby dialogům měly dodat pulzující syntezátory Trenta Reznora a Atticuse Rosse. Ty dokážou skvěle nakopnout sportovní scény, dodat jim spád, který vyprávění postrádá. Když ovšem devadesátkové techno začne přehlušovat i slova herců během partnerské hádky, chvíli váháte, zda nedošlo k technické závadě a nejedná se o zvuk z vedlejšího sálu, kde zrovna dávají nějaký hlasitý akční blockbuster.

Guadagninova snaha povýšit jalovou, na povrchu ulpívající vztahovku všelijakými postprodukčními zásahy je často kontraproduktivní. Stylistické finesy jako z reklamních videí přinášejí největší uspokojení ve scénách, kde nejde o filozofickou nebo psychologickou hloubku, ale čistě o fyzický výkon upocených, roztoužených těl na tenisovém kurtu. Většina Rivalů je bohužel jen nevzrušivou předehrou k těmto zábleskům filmařské geniality.