Recenze: Punk jako směna za pásem. Green Day ukazují, jak uspět bez námahy

„Ona je studenou válkou v mojí hlavě / A já jsem Východní Berlín,“ zpívá Billie Joe Armstrong do ostrých kytar a kvapných bicích ve skladbě 1981. Formálně vše funguje, šestý kus novinky od Green Day zní jako zrychlená verze Ramones s moderním zvukem.

Při pokusu o rozklíčování textu lze ale těžko přijít s jiným vysvětlením, než že se autor nenamáhal vymyslet verš, který by dával smysl. Podobných momentů nové album legendární americké kapely obsahuje spoustu. V refrénu písně Strange Days Are Here to Stay například zazní „všichni blázni se zbláznili“.

V pořadí čtrnácté album Green Day zní na první poslech hutně, těžko mu upřít dynamiku i chytlavost. Výbornou práci odvádí především rytmická sekce v podobě baskytaristy Mikea Dirnta a bubeníka známého pod pseudonymem Tré Cool. Každý úder do bicích je precizně promyšlený, odehraný a na svém místě.

To je ale také částečně důvod, proč Saviors vcelku působí jako přetopený dům s okny dokořán. Energie utíká kamsi do prázdna. Těžko se zbavit pocitu, že muzikanti ve studiu spíš soustružili, než aby se hudbou bavili.

Úvodní The American Dream is Killing Me připomíná singl, který se nedostal kultovní desku American Idiot. Zde se ale opodstatnění nabízí - Saviours podle kapely uzavírá pomyslný triptych, jehož první dva díly tvoří nahrávky Dookie a American Idiot, tedy zásadní momenty v téměř čtyřicetileté historii souboru.

Přelomové Dookie vystřelilo Green Day do mainstreamu a proměnilo krajinu populární hudby. Na tehdy populární hudební stanici MTV vystřídali duchabolný a těžký grunge kluci s kytarami prohánějící se po prosluněných ulicích na skateboardech. Punk rock se vrátil do hitparád, díky neostýchavosti k silným melodiím se nové mutaci začalo přezdívat pop punk. Od vydání Dookie 1. února uplynulo 30 let.

Album American Idiot pak pro kalifornské trio znamenalo velkolepý návrat po několika vlažně přijatých nahrávkách a dodnes platí za jejich opus magnum. V září oslaví 20 let.

Green Day na konci května vyjedou na turné, kde obě alba přehrají v plném znění, klasický materiál kapela proloží novinkami. Českým fanouškům bude The Saviors Tour nejblíž v první polovině června, kdy se zastaví v Německu a Rakousku. Green Day si na rok 2024 dle všeho naplánovali druhý comeback.

Jenže od jedné z nejpopulárnějších kytarových kapel současnosti by člověk čekal trochu sžíravější, nebo alespoň barvitější popisy současnosti. „Lidé na ulicích / nezaměstnaní a zašlí,“ líčí Armstrong dnešní Ameriku. „Nemáme se dobře / nemáme se dobře?“ pokračuje řečnickou otázkou, aby dodal: „nechci stísněné davy / TikTok a daně“. Problém ale není jen v nedostatku fantazie a chuti dotáhnout materiál do detailů.

Za bezmála čtyři dekády fungování Green Day prodali kolem 75 milionů desek, což je činí nejslavnější punkovou kapelou historie. Punk rock přitom nevznikl jako obyčejný hudební žánr, mnohem víc byl explozí touhy dělat věci jinak a po svém. Snažil se ukázat, že kapelu může založit kdokoli, dal šanci outsiderům.

Jenže Green Day se v druhém tisíciletí z potřeštěných vyvrhelů proměnili v ordinérní rockovou instituci, proti jejichž těžkopádnosti a strojenosti se původní pankáči vymezovali - ať už hudbou, texty nebo gesty. A Green Day u toho byli.

Jejich rodištěm je klub 924 Gilman Street v kalifornském Berkeley. Tamní komunita se v půlce 80. let rozhodla vytvořit prostor pro začínající muzikanty, v podniku s kapacitou kolem 300 lidi spolu s nimi rostly soubory jako Blink-182, AFI, The Offspring, Operation Ivy, později Rancid a mnoho dalších, jejichž názvy odvál čas.

Po vydání přelomového Dookie si Green Day na domovské scéně zahráli už jen výjimečně. Uvádí se dvě nebo tři vystoupení. Jedno z tamních pravidel totiž říká, že kapely, které podepsaly smlouvu s major labelem, mají v 924 Gilman Street zavřeno. Jakkoliv elitářsky to může znít, koncerty „velkých“ kapely by popíraly základní myšlenku klubu. Stejný osud potkal The Offspring nebo AFI, výjimku může odhlasovat jen volný kolektiv, který klub na dobrovolnické bázi provozuje dodnes.

K ranému období kapely se mimochodem váže z dnešního pohledu obskurní historka spojená s Prahou. Když Green Day jeli v půlce roku 1991 turné po Evropě, mezi zastávkami ve Varšavě a Vídní měli díru. Snažili se o koncert v Praze, Robert Vlček, promotér a někdejší zpěvák kapely Kritická Situace, nabídku ale odmítl.

Usoudil, že by na ně přišlo kolem deseti lidí, jejich hudba mu navíc nic neříkala. Kaliforňané tak večer přijeli na pražský Břevnov, přespali na podlaze bytu, který sloužil jako noclehárna pro hardcorepunkové kapely, a ráno vyrazili směr Rakousko.

V roce 1991 tak v Československu pro nezájem nezahráli, předloni přitom hradecký festival Rock for People poprvé ve své historii vyprodal díky tomu, že se je organizátorům podařilo podepsal jako hlavní tahák. Pořadatelé kvůli Green Day dokonce museli nechat přivést speciální pódium, které odpovídalo parametrům jejich show. Tak velké scéna v Česku do té doby nebyla.

Příběh zkraje 90. let dokresluje, jak se fanoušci, pro něž byl punk víc než jen kratochvíle a zábava, na Green Day dívali už v jejich začátcích - s nezájmem a možná trochu nedůvěřivě.

Právě odhodlání uchopit žánr jinak a navzdory (subkulturním) konvencím umožnilo Green Day vyrůst v kolos, jimž jsou dnes. Mladé, pop punkové kapely se odmítaly brát vážně. Jenže nadhled a humor na Saviors chybí.

Není to špatná deska. Takzvané sypačky jako Look Ma, No Brains! nebo Living in the '20s připomenou raná léta, Armstrong stále dokáže napsat i chytlavou baladu. Například Suzie Chapstick, poloakustický kus o dívce, jíž si hlavní aktér přeje znovu vidět. Většina písní ale působí nedotaženě.

„Spatřím ještě někdy tvůj obličej / Ne jen fotky na Instagramu,“ zpívá Armstrong v písni názvem odkazujícím na americkou lyžařku a herečku Suzy Chaffee, jež v 70. letech propagovala balzám na rty pod pseudonymem Suzy Chapstick.

V Dilemma se jednapadesátiletý Armstrong vrací ke své závislosti na alkoholu, pokus o upřímnost ale klouže po povrchu: „Byl jsem střízlivý, teď zase piju,“ pořvává do refrénu, aby dodal: „Jsem zase v potížích, zase jsme se zamiloval / Nechci být chodící zombie“.

Saviors tak ve výsledku jen dokreslují, že kapely na určité úrovni dokáží růst jen za samovolného pohybu. Například červnový koncert na londýnském stadionu Wembley s kapacitou 90 tisíc lidí už nyní hlásí vyprodáno. Green Day k tomu stačilo zrecyklovat stokrát slyšené postupy a vepsat do nich texty kulhající na jednu nohu.