Recenze: Prokecat se k vrahovi. Detektivka s Ivanem Trojanem vás uspí

Seriálový hit Případy 1. oddělení byl vesměs chválen za autentickou prezentaci policejní práce. V ohlasech ale zaznívaly i výtky: Ženské postavy jsou jednorozměrné, dialogy natahované, přehrávání Ondřeje Vetchého nesnesitelné. Nelze říct, že by si autoři seriálu, novinář Jan Malinda a bývalý šéf pražské mordparty Josef Mareš, vzali kritiku k srdci. V jejich nové minisérii Docent, kterou vymysleli speciálně pro režiséra Jiřího Stracha, jsou všechny vypsané slabiny zveličené až k parodii. Zábava to ale není.

Vetchý opět hraje Marešovo alter ego, popudlivého majora. Sice se nejmenuje Kozák, nýbrž Šera, ale jinak nepoznáte rozdíl. V obou případech jde o přímočarého zastánce tradičních postupů, jehož nálada přeskakuje mezi vlídností a vztekem. Hysterický záchvat dostává třikrát za epizodu. Vedle postavy, kterou hraje Tereza Ramba, je ovšem i Vetchého cholerik vzorem sebeovládání.

Když jeden ze svědků hodnotí svou zkušenost s kapitánkou Fousovou slovy „drzá jak lázeňská veverka“, jde ještě o eufemismus. Arogantní mladá žena neustále porušuje předpisy a na jakoukoli námitku, včetně opodstatněné kritiky, reaguje nekontrolovaným křikem. Ve tváři při tom má fanatický výraz, rudne jí obličej, přeskakuje hlas. Její kolegové z pražské kriminálky si z ní akorát utahují.

Vzhledem k toxickým vztahům na daném pracovišti, kde si lidé dělají naschvály, zatajují před sebou stěžejní fakta, jsou neochotní a naštvaní, není podobná absence empatie překvapivá. K Fousové je ze škodolibosti přiřazen docent Stehlík (Ivan Trojan), distingovaný intelektuál, specialista na psychologické profilování pachatelů. Jeho slušnost je kvůli kontrastu s novým pracovním prostředím též vyhnána do krajnosti.

Docentovo místo na policejní akademii bylo zrušeno. Do civilu odejít nechce. Zklamal by tím svého otce (Alois Švehlík), policejního veterána. Jejich rozpačitý vztah by příběhu zřejmě měl dodat serióznost a emoční hloubku. Nedodává. Vážnost série i vyšetřovaných zločinů konstantně nabourávají komediální vsuvky, vklad režiséra. Střet dvou odlišných tvůrčích přístupů má podobný efekt, jako kdybyste na funus pozvali klauna na jednokolce.

Stehlík pro svou rozvahu působí jako jediná příčetná postava široko daleko. Na oddělení je ovšem stejně nepopulární jako jeho psychotická parťačka, protože Šera, nacházející se mentálně stále v devadesátkách, považuje psychologii za pseudovědu. Věří jen na očitá svědectví a zajištěné důkazy. „Vražda se od stolu vyřešit nedá,“ prohlašuje rezolutně.

Případ zavražděné mladé ženy, jejíž tělo bylo nalezeno v lese u Prahy, se pro Stehlíka a Fousovou stává příležitostí prokázat své vyšetřovatelské schopnosti. Do rozkrývání zločinu, který zřejmě souvisí se starším neobjasněným případem, se současně s nimi pouštějí i „dvojčata“ (Marek Taclík a Matěj Hádek). Dva policajti jsou ve všech směrech sehranější než docent s kapitánkou.

Paralelní linie by nejspíš měly vytvářet kontrast mezi teorií a praxí, ale postupy obou týmů jsou vcelku podobné a míří z různých stran k týmž výsledkům. Vyšetřování dvojčat převážně jen dubluje informace, odvádí pozornost od ústředního páru a uměle natahuje délku.

Nástin děje napovídá, že tahákem série bude větší důraz na psychologii a vyvíjející se dynamika mezi ústřední dvojicí. Omyl. Profilování postav a jejich vztahů vyplňuje zanedbatelnou část stopáže. Většinu prostoru zabírá staré dobré ohledávání místa činu a vyslýchání svědků. Několikrát je k posunu zápletky využito šťastné náhody, párkrát někdo ve zpomaleném záběru s generickou hudbou vykopne dveře. Hlavně se ale mluví.

Prvočinitelem dramatu v Docentovi není akce, což nás s ohledem na akční scény připomínající levnější epizodu Kobry 11 nemusí mrzet, ale dialogy. Dlouhé, nezáživné dialogy. Nedělejme si iluze, že by policejní práce vypadala reálně jinak, málokdo to ví líp než Mareš, ale i povídání lze napsat a zrežírovat tak, aby nešlo jen o sběr dat bez přidané hodnoty. Viz třeba seriál Mindhunter o počátcích psychologického profilování v USA: co rozhovor, to příklad hereckého, scenáristického a režijního mistrovství.

Konverzace v nové krimisérii České televize splývají. Přes nasazení herců, zejména neselhávajícího Ivana Trojana, jsou prkenné, bez gradace a stručnosti. Odehrávají se v nezajímavých, opakujících se prostředích (kancelář, zasedačka, lesní cesta), jejichž neatraktivitu ještě umocňují vyšisované barvy obrazu.

Stehlíka blíž poznáváme alespoň během dialogů s otcem. O Fousové se oproti tomu nedozvídáme prakticky nic. Nepříjemná je z plezíru scenáristů, ne vinou řešitelných osobních problémů. Těžko uvěřit, že by někdo takhle impulzivní, ohrožující svým jednáním sebe, kolegy i náhodné civilisty, na něž občas vytasí pistoli, prošel policejními psychotesty.

Karikatura, kterou ani zkušená herečka jako Ramba nemá šanci zlidštit, je nadto jedinou výraznější a aktivní ženskou postavou. Tak jako tak často odkázanou na pomoc mužů. Jinak se ženy nacházejí výlučně v pozici obětí či svědkyň pronášejících repliky jako „to ženská pozná, to byl úchyl“, které nám připomínají, že sledujeme dílo vytvořené výlučně muži. Také touto dělbou rolí minisérie vytváří pachuť čehosi vyčpělého.

Jiří Strach nastupoval na FAMU v době, kdy katedru režie vedl Jiří Menzel, jeden z řemeslně nejschopnějších českých filmařů minulých dekád. Ten ve svých memoárech mimo jiné píše, že předpokladem dobré detektivky je přehlednost, zřetelnost, udržení rytmu a tempa a úsporná práce s herci. Docent selhává ve všech uvedených ohledech.

Jednoduchá zápletka má příliš mnoho zákrutů, vyprávění je rozbředlé, nemá spád. Styly herectví jsou nesourodé, postavy nudné, případně extrémně protivné. Malá rozmanitost jednotlivých scén, vizuální šedivost a ospalé tempo, zachované i poté, co se jedna důležitá osoba ocitne v ohrožení života, vyvolávají spíš vzpomínky na detektivky z dob normalizace než nedávných let.

Oproti časům pozdního socialismu si ale dnešní diváci a divačky mohou vybírat z nepoměrně širšího spektra domácí i zahraniční tvorby. Docent sice zaplní programové okno, nikoho neurazí a díky zvědavosti publika se nejspíš stane nejsledovanějším nedělním pořadem, ale nenabízí jediný důvod, proč dát z velké konkurence přednost zrovna jemu.