Recenze: Poirot v kině funguje skvěle. Škoda, že se nezvedneme od televize

Nějakou dobu se mělo za to, že filmová série Kennetha Branagha, jež opět přivádí k životu pověstného detektiva Hercula Poirota, se třetího dílu nedočká. Po slušných číslech Vraždy v Orient expresu se prokletá Smrt na Nilu potýkala s covidem i skandály hned několika hereckých hvězd, předně Armieho Hammera. Vedlo to k posunům premiéry, rezignovanému marketingu a výrazně nižším tržbám.

Přesto se britskému filmaři podařilo vytrucovat si další šanci. Sice s omezeným rozpočtem a méně mediálně vděčným hereckým ansámblem, zato s upřímnou snahou zvednout tenhle projekt ze země. V tuhle chvíli je jasné, že pro Branagha musí jít o velkou srdcovku. Podle prvních predikcí tržeb se však zdá, že se mu nepodařilo stejný zájem znovu zažehnout i u publika, což je obrovská škoda. Přízraky v Benátkách jsou totiž další příjemná a skvěle aranžovaná detektivka.

Jedná se na první pohled o méně opulentní film než předchozí dva tituly, jež se obžersky opájely svými kulisami a stavěly na odiv velkolepé scenérie. Především Smrt na Nilu opentlila kriminální vyšetřování úžasným audiovizuálním zpracováním. Tentokrát nás Kenneth krom několika leteckých záběrů Benátek z dob těsně po druhé světové válce uzamyká do jediného stísněného a spoře osvětleného domu, kde spolu s Poirotem začneme postupně propadat pochybám o tom, kde leží hranice možného.

Hercule od minule prošel menším resetem. Opouštěli jsme ho ve chvíli, kdy shodil svůj epesní knír a odhalil skrývané jizvy z první světové války. Jednalo se o symbolické gesto přijetí vlastní lidskosti a zranitelnosti, jímž hrdina sám sobě i publiku sliboval, že už se bude ochoten otevírat před lidmi i s rizikem, že o ně jednoho dne přijde. Vracíme se k němu o několik let později, knírek je opět na svém místě a Poirot žije dál sám, v důchodu, izolovanější než kdykoliv dřív. Jde o jeden z otravných, ale nevyhnutelných aspektů serializované fikce. Přes všechna poučení, jež s hrdiny prožíváme, je potřeba u dalšího dobrodružství začít takřka v bodě nula. Poirot nemůže být trvale vyléčen z ješitnosti, malichernosti ani válečných traumat, protože by nebylo podnětné trávit čas se spraveným protagonistou, jenž dělá už jen správná rozhodnutí.

Přistupme tedy na pravidla této hry a užijme si další Poirotovu příležitost se trochu polidštit. Během jeho benátského důchodu ho navštěvuje spisovatelka Ariadne (Tina Fey), díky jejímž románům se proslavil. Po několika komerčních propadácích chce napsat román o místním prokletém domě, v němž se odehrálo hned několik tragédií, naposledy fingovaná sebevražda mladé dědičky. Na místě má proběhnout seance s populárním médiem, paní Reynoldsovou (Michelle Yeoh), jejíž schopnosti komunikovat se záhrobím věří i jindy zarytí skeptici. Poirot má na místě dokázat, že vědma není podvodnice, a tím výrazně zvýšit komerční atraktivitu románu své jediné přítelkyně.

Na místě Poirot samozřejmě zjistí, že za smrtí mladé ženy je spletitá síť vztahů, křivd a nevyřízených účtů. Každý z hostů je něčím podezřelý, ještě než se vůbec něco stane. To vše korunuje velmi přesvědčivý výkon Reynoldsové během vyvolávání duchů. Poirot rychle odhaluje, že své vystoupení podtrhává eskamotérskými triky, zároveň je ale svědkem úkazů, jež nedokáže vysvětlit. Je snad možné, že na pozadí šarády běsní opravdoví mrtví? Po odbití půlnoci se dočkáme první vraždy a Poirot se rozhodne, že na celý dům uvalí karanténu, než přijde na to, co se přesně děje. A během toho bude další zkoušce podrobena jeho sebedůvěra a hrdá racionalita.

Kombinace detektivního whodunitu a duchařského hororu tomuhle vyprávění skvěle sedne a Brannagh, jenž s hororem nemá velkou zkušenost, je překvapivě schopný tuto žánrovou kombinaci prodat. U předchozích dvou filmů jsme se nesetkali s jediným náznakem nadreálna, přistupujeme k němu tedy se stejnou nedůvěrou jako Poirot. Jak se ale časem stupňují nevysvětlitelné jevy, spolu s detektivem přicházíme o víru ve vlastní racionalitu a začínáme spolu s ním pochybovat. Sledujeme nakonec smyšlený příběh a tvůrcům nic nebrání, aby v jejich fikčním světě existovalo nadpřirozeno.

Přízraky v Benátkách mají méně emocionálně vyhrocený závěr, jenž postrádá velkolepost předchozích dílů. Samotný průběh filmu s jeho přirozenou, přesto intenzivní gradací však funguje na jedničku. Je zkrátka radost strávit v něm ony skoro dvě hodiny a nikdy si nebýt tak docela jistý, co se může stát v další scéně.

Jiná otázka je, jestli z onoho zážitku něco v člověku zůstane, ale to by neměla být jediná podmínka pro legitimitu díla. Detektivky Agathy Christie byly spotřební, komerční literatura, jejich smyslem je bavit. Stejně tak je tato adaptace v první řadě zábavný film, který strhne na nezbytně nutnou dobu. Jaká škoda, že se Branaghovi nedaří vyhrát zájem veřejnosti. Dá se spekulovat o tom, že detektivka je tak bohatě zastoupená v televizi, že lidé necítí potřebu vyrazit na ni do kina. Je jasné, že se do popkultury nezapíše stejně silně jako verze s Davidem Suchetem a s Branaghovým Poirotem se nejspíš setkáváme opravdu naposledy.