Recenze: Podcast 5:59 možná našel svou budoucnost. V divadle

Jak se pozná dobrý podcast? Uklidíte s ním celý byt. Nebo zaběhnete osobní rekord.

Když vám zprávy ze světa tečou přímo do uší, nemusíte spořádaně sedět před displejem. Je to nejsvobodnější forma přenosu informací – vrací totiž do hry pohyb. Osobně mám nejoblíbenější podcasty spojené s běháním či s procházkami po periferiích měst. Je to také forma velmi osobní. Někde na druhé straně je člověk z masa a kostí, průvodce, s jehož pomocí se svět zdá alespoň na chvíli trochu méně komplikovaný.

V neposlední řadě je podcast forma intimní. Umožňuje člověku zavřít se do sluchátek, zapnout vysavač a prostě chvíli být sám se sebou. Když se to všechno dobře sejde, ani nevíte, jak ponořeni do poslechu konečně třídíte staré zimní bundy nebo jste na desátém kilometru místo plánovaných pěti.

Takže proč proboha převádět podcast na divadelní prkna, jako to udělali tvůrci pořadu 5:59? Intimita je pryč, z volnosti pohybu zbyde maximálně nervózní vrtění na sedačce. Prostě by to nemělo fungovat. Přesto včerejší druhá premiéra týmu Lenky Kabrhelové na pódiu pražského Divadla Vzlet ukázala, že i divadelní forma podcastu může slušet.

„Je čtvrtek 4. května, tady je Lenka Kabrhelová, posloucháte 5:59.“ Představení začíná typickým úvodem moderátorky, která ohlašuje, že tématem večera bude veřejný prostor. Někdo ho využívá k vlastnímu prospěchu, uchvacuje ho pro sebe, někdo v něm bojuje o změnu nastavených pořádků, jiný ho nenápadně manipuluje a další ho bedlivě zkoumá – může nám totiž říct i něco bytostně soukromého, třeba o našich ložnicích.

Divák chvíli neví, co má čekat – jak by ne, když má poprvé v životě „sledovat podcast“. Hned první kapitola divadelního 5:59 ale funguje dost přesvědčivě. Hostem Kabrhelové je Radek Kedroň, který do Vzletu přišel vyprávět o slavné kauze Davida Ratha a jeho krabice s vínem a sedmi miliony.

„URNA! Nic nedělej. Tak jsme v p*deli,“ ozývá se sálem a diváci se samozřejmě trochu hořce smějí. To, co ale nechvalně známý příběh o hamižnosti mocných dělá opravdu zajímavým, je Kedroňův osobní pohled, tak typický právě pro médium podcastu. Bývalý investigativní novinář otevřeně uvažuje, co vlastně lidi vede k  podobným činům. Odpovídá si s pohledem na fotografii jiného korupčníka, exšéfa Nemocnice Na Homolce Vladimíra Dbalého. Ve slipech, triku a s náležitě pyšným výrazem ve tváři se „pan Sněžím“ opírá o stůl pokrytý štosy peněz. Selfie století, kterou byste v audiu nikdy nepopsali.

První oživlé epizodě 5:59 pomáhá dobrý scénický nápad. Živé „ilustráky“, rekvizity předmětů doličných, které snímá kameraman a v přímém přenosu je pouští přímo na plátno. Příběh dokresluje podobně, jako to dělá naše fantazie při poslechu. Tohle funguje.

Druhá epizoda je o dost skromnější a chvíli trvá, než se na ni člověk po kultivované verzi „Ivánku, kamaráde“ napojí. Plátno zhasíná, ke stolečku pro hosty si nikdo nesedá. Musí stačit malý reproduktor. Promlouvá z něj Golnaz Esfandiari, íránská novinářka a redaktorka Rádia Svobodná Evropa vyprávějící o síle ženského hnutí, která bojuje za svobodnější režim v zemi absurdně tvrdých pravidel.

Přestože jde o důležitý příběh, jeho kouzlo se v prostoru Vzletu trochu vytrácí. Že lidskou bytost nahrazuje bluetooth reproduktor, to je docela silná metafora. Vlastně trochu podrývá představu, kterou bychom za normálních okolností měli: že zahraniční hosté, často mluvící z míst, kde není bezpečno, kde jde o život nebo o svobodu, jsou s námi v bezpečné tramvaji. Jenže tady prostě lidský faktor nějak chybí. Možná kazí dojem i předtočené odpovědi.

Když se na jevišti Vzletu objeví třetí host, začíná být jasné, že dramaturgie kolem divadelního 5:59 s tématem veřejný prostor je hodně volná. Vůbec to nevadí. Chvilku trvá, než se zorientujete, ale zároveň: nefunguje přesně takhle vaše podcastová tajmlajna? Pořad o nové desce, hardtalk s tím nekompetentním ministrem, rekapitulace fotbalového derby.

Charismatická režisérka Marta Nováková teď před kamerovým „meotarem“ vypráví o své fascinaci časopisem Vlasta a o tom, jak v komunistickém Československu vědci bedlivě zkoumali ženský orgasmus. Spíš než epizodu 5:59 připomíná její výstup docela zábavný Ted Talk. To není nutně špatně. Dramaturgická rozstřelenost ve stylu „každý pes, jiná ves“ vlastně dává smysl, když zkoušíte něco tak neprobádaného, jako je podcast na divadelních prknech. Hledáte nejlepší tvar.

A právě čtvrtá část 5:59 naživo je trefa do černého. Reflektory (a mikrofony) najednou tým zpravodajského podcastu otáčí sám na sebe. Konkrétně na sound designéra Martina Hůlu. Téma: Jak se ve veřejném prostoru manipuluje pomocí zvuku? Řeč je o výtahové hudbě, supermarketových ploužácích i elektronických hitech z butiků, které z každých tenisek udělají to nejvíc cool zboží. Kabrhelová s Hůlou ale mluví také o tom, jak může hudba manipulovat s posluchačem zpravodajského podcastu. Co se stane, když pod předvolební sliby Andreje Babiše pustíte vážný song? A co rozjuchaný eurodance?

Na plátně jednoduchý vizuál: kamera pomaličku najíždí na Hůlu, který odpovídá na otázky, zatímco rukama stále ovládá mixážní pult a sampler s hudebním podkresem. Je to zvláštně meta-tematický, ale pro hardcore fanoušky Za minutu šest obohacující pohled pod kapotu.

Nejde ale jen o tvorbu podcastu. Hůla nabízí vhled do tématu, které běžně neřešíme, nevnímáme ho. Kdo má rád americký 99 % Invisible o každodenním, přehlíženém designu, by z téhle kapitoly byl nadšený.

Epizoda s Hůlou působí ze všech nejspontánněji, čímž také vyzdvihuje jeden z nejdůležitějších elementů úspěchu 5:59: jeho moderátorku. Lenka Kabrhelová ukazuje, že její soustředěnost a zájem není jen výsledek šikovného editu, funguje skvěle i před zaplněným sálem. Tady se podařilo vrátit do hry zdánlivě nepřenositelný element podcastu: intimitu.

Za minutu šest na divadelních prknech funguje nejlépe ve chvíli, kdy se nebojí riskantních nápadů, ale zároveň nezapomíná na osvědčené karty a nenechává v pozadí svou skvělou moderátorku.

Z formátu, který se na první pohled jevil jako nedopečený nápad, nakonec může být zpravodajství budoucnosti.