Recenze: Písničkářka Mitski na nové desce zkouší vytancovat z vyhoření

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Když pracuju na desce, musím být zranitelná a dovolit si být slabá a ošklivá,“ popisovala serveru Rolling Stone podstatu kreativního procesu jednatřicetiletá hudebnice, jejíž písničky mají schopnost normalizovat i to, za co se běžně stydíme. Její hymna osamělosti — energická skladba Nobody – v dobách tvrdých lockdownů plnila TikTok nejen teenagerů z celého světa, protože přesně ilustrovala to, co do určité míry zažíval asi každý. Absurdní a nesnesitelná osamělost se stala každodenní realitou a jeden ze způsobů, jak se s ní vyrovnat, bylo si z ní pomocí kratičkých videí utahovat.

Její drásavé zpovědi poutaly pozornost odjakživa. Už svojí první nahrávkou Lush z roku 2012 přinesla Mitski do indie rocku syrové ženské emoce, podobně jako před ní například Fiona Apple. V písni Bag of Bones — první, kterou kdy v životě napsala — zpívá o povrchním čistě sexuálním vztahu, který v ní nezanechává víc než pocit prázdnoty. „Zvládnu ještě o trochu víc, pojďme z té bestie vytřepat básnířku,“ zpívá na konci skladby, a jako by tím shrnula i to, za co ji během pár let budou zbožňovat fanoušci po celém světě. „Hoď svoje špinavý boty do mýho srdce-pračky, šoupni je dovnitř,“ vyzývá láskyplně partnera ve skladbě Washing Machine Heart z alba Be the Cowboy z roku 2018 a těžko si představit věrnější popis až mateřské něhy, s jakou mu chce svou láskou odpomoci od minulých bolestí.

Její originální písně a schopnost popisovat vnitřní konflikty i nezdravé vztahy prostřednictvím pronikavě přesných metafor z Američanky japonského původu s vydáním zmíněné desky, na které se objevila i píseň Nobody, udělaly indie rockovou superhvězdu a pro mnoho lidí se stala vzorem.

Tíha takové pozice i nekonečné koncertování ale hudebnici brzy znechutily a vyčerpaly natolik, že si přála hudební kariéru nadobro ukončit. „Hudební průmysl je extrémní verzí konzumerismu. Jste produktem, který někdo spotřebuje, kupuje a prodává,“ popisovala později ve zmiňovaném rozhovoru. Postupem času sice, jak říká, otupěla, ale s tím přišel další problém. Najednou nemohla psát písničky, protože k tomu potřebovala svoje pocity.

Na posledním vystoupení z koncertní série propagující právě desku Be the Cowboy fanouškům oznámila, že s živým hraním na neurčito končí. Loučení ale i přes tíhu vyhoření nebylo snadné, z pódia prý podle vzpomínek předskokanky Lucy Dacus odcházela zcela nepřítomná. Tvorba pro ni celý život hodně znamenala. Kvůli otcovu zaměstnání na americkém ministerstvu zahraničních věcí se rodina často stěhovala a hudba byla pro vykořeněnou Mitski jedním z mála pevných bodů, o které se mohla opřít i později, když už sama cestovala po světě jako úspěšná hudebnice.

V rychlém ukončení kariéry jí zabránila smlouva s vydavatelstvím, dohodou byla vázána k vydání ještě jednoho alba. Toho nakonec využila po svém a novou desku Laurel Hell koncipovala jako soundtrack k chaotickému procesu vlastního přerodu. Nějakou dobu trvalo, než Mitski pro svoje nové songy našla tu správnou formu. Deska měla původně punkový zvuk, pak zase zněla jako country. Nakonec zakotvila u synthpopu v duchu 80. let minulého století (album může místy připomínat kapely The Police nebo Depeche Mode) s prvky rocku ale i R’n’B. Náladou pak v mnohém připomíná právě zmiňovanou tiktokovou senzaci Nobody. Expresivní skladba o hlubokém osamění a neschopnosti se napojit na svět kolem zpětně naznačuje, že se zpěvačka s takovými pocity možná potýkala mnohem déle.

Na rozdíl od jejích předchozích nahrávek je tentokrát slyšet, že se Mitski snaží najít láskyplnější přístup k sobě samé a nastavit si hranice, které by jí zabránily úplně se rozdat. Když například ve skladbě Love Me More intenzivně prosebně opakuje „potřebuju od tebe víc lásky, potřebuju od tebe víc lásky“, nejdřív se zdá, jako by to byla hudba, od které chce, aby jí byla schopna vrátit zpátky tolik, co do ní sama vkládá. Ke konci se nálada lehce promění a najednou jako by písničkářka žádala víc lásky od sebe samé.

„Pláču na začátku každého filmu, asi proto, že bych si tak přála tvořit,“ zpívá Mitski v titulním singlu Working for the Knife, lapená ve stavu vyhoření, ze kterého se neúspěšně snaží dostat. V průběhu desky o něm uslyšíme ještě mnohokrát. Hlavním motivem, jenž spojuje všechny písně v jeden celek, je neschopnost zpracovat vlastní emoce. Proměnami nálad mezi jednotlivými skladbami jako by se Mitski potácela mezi snahou si pocity ohmatat do nejmenších detailů jako v úvodní tklivé Valentine, Texas nebo Heat Lightning a potřebou utéct zabalená do eskapistického melodického synthpopu, který slyšíme například v The Only Heartbreaker nebo Should’ve Been Me. Z desky je cítit vášnivá účast i chladný odstup, jako by se písničkářka nemohla rozhodnout, jestli je lepší vlastní emoční procesy naplno prožít, nebo je nezaujatě pozorovat, a tak se často pokouší o obojí.

Mitski natočila podivně roztěkanou desku, která svým posluchačům může připravit poněkud frustrující zážitek. Nejen pro svou emocionální a dramaturgickou chaotičnost. Fanoušky japonsko-americké zpěvačky nejspíš rozesmutní i vědomí, že za vznik novinky zaplatila Mitski možná zbytečně vysokou cenu. Laurel Hell nejspíš nebude v katalogu písničkářky platit za nejoblíbenější desku. Přesto se k ní budeme rádi vracet jako k nahrávce, jež věrně zachytila období velikých životních změn. V tom zlém i v tom dobrém.