Recenze: Případy 1. oddělení řeší politickou korektnost

Tak jako se ve fotbale nemění vítězná sestava, zůstávají v televizních programech úspěšné pořady. Někdy k udržení v programu stačí pouhá sledovanost, jako u nekonečného příběhu taneční soutěže StarDance, která vždy zvýší roční divácké průměry. Jindy je za tím i jistá televizní kvalita, jako je tomu u detektivního seriálu Případy 1. oddělení, které se vrátily na obrazovky České televize ve třetí sérii.

Odpověď na otázku, proč se z 1. oddělení stala asi nejpopulárnější česká televizní detektivka, je vlastně na první pohled zřejmá: sledujeme realitu, to, co se skutečně stalo, případy, které kriminalisté opravdu vyšetřovali, jen se pro větší stravitelnost televizně upravily. A takový dotek s lidským vyšinutím z normy většina lidí zvráceným způsobem miluje.

Úprava to není lacině dramatizující či hysterizující. Naopak. Policejní práce je tu líčena vlastně jako nudná rutinní mašinérie, do níž ale v pravou chvíli vstupují vhledy a nápady originálních, důsledných, trpělivých a pečlivých profesionálních osobností. Případy 1. oddělení přinášejí zajímavý paradox: je to vlastně pekelná nuda (jako když se hledá vrah, který doslova vykuchal mladou ženu, a pak se zjistí, že šlo o studentský vtip), která ale diváky neuvěřitelně baví.

Jistě, že za to může i scenáristické rozpracování, které si v nejnovější sérii hraje s charaktery policistů posedlých svou prací, připomínajících neklid slídícího psa. Touha chytit zloděje, vraha, násilníka je pohonem, který dokonce do vyšetřovací hry vrátí i starého policejního úředníka Korejse, jenž si po letech kariérního a mediálního šplhání nakonec uvědomí, že „práce v terénu“ je skutečnou esencí kriminalisty, která těm opravdovým chybí jako základní živina.

Návraty – a platí to i pro 1. oddělení – podstupujeme pro opakování téhož v novém. Těšíme se na starý stereotyp, ale chceme ho vidět v nových převlecích a souvislostech. Ve třetí sérii Případů, tak jako v těch předchozích, tuto novost obstarávají dosud nezveřejněné vražedné kauzy.

Autorský tým – scenárista Jan Malinda píšící s bývalým vyšetřovatelem Josefem Marešem, kreativní producent Tomáš Feřtek a režisér Peter Bebjak – oživil oddělení vražd novými obličeji a také dobovou aktualizací. A tak do ošklivých policejních kanceláří z normalizační doby, které postupně dostávají standardní korporátní výraz, vstupuje žena-vyšetřovatelka, zviditelňující nejenom „přirozený“ machismus celého prostředí, ale také vnášející do policejní práce jiný druh citlivosti.

To je silně patrné například v pátém díle Řetízek, kde Adéla (Barbora Bočková, hrála například v Sedláčkově filmu Promlčeno – pozn. red.) díky tomu vyřeší jinak zamotaný případ. Tematizace genderových rozdílů asi nemohla nenést i dilema mateřství, které je kriminalistce na stopě vrahům jaksi odepřeno, ale i vnitřní volbu stále ještě silnější touhy po dopadení pachatele, s níž tu mateřský pud soupeří.

Dramaturgicky vynucená aktualizace (přece jenom, hraje se už „tady a teď“, je jiná doba, jiný kontext, jiné starosti) naráží na obrovské riziko nucenosti a snahy o angažovanost za každou cenu. Bossing, který byl v centru předchozích sérií, je nahrazen generačním konfliktem a ješitností zkušenosti („až budeš 25 let u kriminálky, poraď mi“). Ale hlavně vnitřním bojem o pojmenování světa, ve kterém žijeme.

Drolí se rozdíly mezi společensky vymezovanou normalitou a úchylkou od ní, nakonec každý, i vrah, získává jistou důstojnost. Jsme lidé, i když se vraždíme. Souboje s potřebami nového světa, na něž narážejí „staří policejní psi“, jsou nakonec nejslabší místa celé detektivky; politická korektnost jako nutnost kultivace policejního jazyka je najednou tématem par excellence, takže i nevinná mrtvola musí na svou spravedlivou satisfakci chvíli počkat, než si všichni v příslušné televizní morální lekci probereme, jak se k sobě máme veřejně chovat.

Novinkou jsou i „rovnací porady“, na nichž se u velitele oddělení vražd Tomáše Kozáka (Ondřej Vetchý) logicky i prakticky dotahují řešené případy. Jsou to deduktivní okénka v poirotovském či holmesovském stylu, v nichž velitel hraje roli sémiotika, tedy vykladače a režiséra sebraného materiálu.

Správná parta, která tentokrát pro spravedlnost méně překračuje předpisy (velké krimitéma, jak velké porušení zákona si detektiv může dovolit, aby dopadnul vraha, tedy zda lze potírat zločin bez policejního „zločinu“, vyprchává), se tentokrát dává dohromady snadněji než v minulých sériích, jakkoliv pod pokličkou to na oddělení machisticky a mazácky více méně latentně vře. Je to zásluha velitele Kozáka, který svou dušínovskou dobrotou, pochopením pro druhé a vhledem připomíná anděla strážného, z něhož se v důležitých chvílích stává deus ex machina.

Silný tah případů nakonec překoná všechny funkční i dysfunkční odbočky, přichází katarze spravedlnosti a policejní uspokojení. A s nimi i smutek z toho, jaké peklo si lidé umí navzájem i v sobě způsobit. Ano, i po vyšetřování, tak jako po milování, jsou všechny bytosti smutné…

Případy 1. oddělení se ve třetí sérii teprve rozjíždějí, budou občas citlivější diváky otravovat umanutou snahou o dobovou příznakovost, která celý tvar většinou zbytečně přetěžuje. Jinak ale vcelku nevtíravě a tradičně pečlivě přinášejí přesně to, proč je diváci mají tak rádi: uměřenou míru napětí a domácí detektivkovou jistotu, že vraha nakonec ti báječní profíci dopadnou.

A protože jde o rekonstruovanou realitu, je tento pocit něčím jako zhmotnělým důkazem, že policejní motto „pomáhat a chránit“ nemusí být jen vysmívaná iluzivní fráze.