Recenze: Pán času John Cale na nové desce vyvolává duchy Nico i Bowieho

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na sobě kněžskou kutnu a kolem krku perly. Prošedivělý John Cale ve videoklipu k písni Story of Blood vypadá jako kazatel i vampýr. Následuje sled archivních záběrů pohřbů, křtů a křesťanských ceremonií, mezi nimiž problikávají neonové poutáky na striptýzové kluby nebo na vystoupení broadwayských hvězd, jako by Cale chtěl naznačit, že v sekularizovaném světě nahradila popkultura náboženství. Do pomalého klenutého beatu s výraznými trapovými hajtkami Cale – sám milovník hiphopové kultury – zpívá: „Tohle je příběh krve.“

V půvabném duetu s o několik generací mladší losangeleskou písničkářkou Weyes Blood, jejíž hlas tu působí nadpozemsky, zpívají o tom, jak se propadají do písku nebo „sledují déšť na druhé straně života“. Píseň je v podstatě dokonalý duet, který svedl spřízněné duše z jiných dob se stejným citem pro hudbu obskurní i popovou. Podobně to kdysi dokázali David Byrne a St. Vincent na albu Love This Giant z roku 2012. Cale umí stále překvapovat a nové album Mercy, které je jeho sedmnáctou deskou v pořadí a první po desetileté pauze, je toho důkazem. Je protkané elektronickou produkcí, někdy nenápadně taneční, jindy až chrámově monumentální. Do pražského Divadla Archa ji přijede představit 1. března, pár dní před svými jednaosmdesátými narozeninami.

Když spoluzaložil Velvet Underground, skrze zvuk své violy propojil evropskou hudební avantgardu s americkou rockovou hudbou a jako „absolvent“ Warholovy Factory umetl cestu přicházející postmoderně. Na Mercy Cale působí jako pán času mezi životem a smrtí: ladně se prochází dvacátým stoletím, honí se za jeho duchy a smiřuje se s minulostí. V žádném případě to není deska nostalgická, ale spíš nadčasová. Cale stále hledá nečekaná spojení a se spoluprací oslovil řadu současných hudebníků a hudebnic, jako je experimentální producentka Laurel Halo vydávající u britského vydavatelstvím Hyperdub nebo elektronický producent Actress. Je to jeho způsob, jak držet prst na beatu doby a přimknout se k experimentální elektronice, kterou je fascinovaný – ale žádná ze spoluprací nevyzní nuceně a nevkusně, což byl v něčem případ předchozí desky Shifty Adventures in the Nookie Wood s producentem Danger Mousem z roku 2012.

Cale píše texty, které jsou tak akorát kryptické, aby udržely pozornost toho, kdo poslouchá – jsou bohatě evokativní, jako by se písně odehrávaly na stovce míst najednou, zároveň jeho hudební harmonie i melodie by se daly studovat pod mikroskopem. Jako ve skladbě Everlasting Days, která začíná jako rekviem za ztracený čas a Cale se s těžkým dechem vyrovnává s minulostí („nechci se omlouvat, ani nežádám o odškodné“), ale v druhé polovině se připojí členové skupiny Animal Collective a dramatické smyčce se promění v extatický taneční breakbeat.

Narodil se jako jedináček do rodiny horníka a učitelky ve vesnici v jižním Walesu, kde strávil prvních osmnáct let života. Učil se na piano od útlého věku, a to ho později dovedlo do Londýna na uměleckou Goldsmiths’ College. Vyměňoval si dopisy se skladatelem Johnem Cagem a táhlo ho to přes moře, později se skrze stipendium dostal na prestižní školu Tanglewood Music Center v americkém státě Massachusetts a mezi jeho spolužáky patřila největší jména tehdejší „nové avantgardy“ jako Iannis Xenakis nebo Aaron Copeland. V šedesátých letech byl také pod vlivem beatníků okouzlený východní filozofií a především dlouhotónnými kompozicemi, takzvanými drony, které Cale studoval u skladatele La Monte Younga a později je dostával také do rockové hudby. Drone byl hudební obdobou meditace – uváděl posluchače do transu, rozmlžoval vnímání času a prostoru. Trochu jinak, ale stejně dobře mu rozuměli heroinoví závisláci z newyorské bohémy.

Po odchodu z Velvetů se vymanil ze stínu slavnějšího Lou Reeda a proměnil se v inovativního producenta, který se podepsal svými dronovými kompozicemi na zvuku debutové desky proto-punkové kapely The Stooges, slavném albu Horses od Patti Smith nebo na trojici sólových nahrávek původem německé zpěvačky Nico, včetně majestátního Marble Indexu z roku 1970. Přitom vydával sólová alba, kde se pohyboval mezi komorním popem (Paris 1919), minimalismem (The Academy in the Perill) a syrovým art-rockem (Fear). Nechával se inspirovat skladatelem Terrym Rileym nebo vynálezcem ambientní hudby Brianem Enem.

Dějiny umělecké avantgardy proudí Johnu Caleovi v žilách a protekly i do nového alba Mercy. Elektronická balada Noise of You evokuje sentimentální porozchodovou náladu a je nejspíš věnovaná Lou Reedovi, se kterým měl Cale komplikovaný vztah. Skladba Marilyn Monroe’s Legs (beauty elsewhere) – postavená na zvukových experimentech a Caleově vokálu. Jinde na albu vzpomíná Davida Bowieho a sedmdesátá léta.

Jednu z nejsilnějších písní na Mercy věnoval Cale právě Nico – Moonstruck (Nico’s Song) je zastřená snovým oparem, zní tu povznášející chorály a Cale pomocí syntezátorů evokuje harmonium, tedy nástroj používaný Nico. „Jsi náměsíčná feťácká lady, zíráš na své nohy a vdechuješ slova do obálky, která se otevře po tvé smrti,“ zpívá Cale a jeho hlas zní, jako by přicházel z dálky. „Hlavní hrdinka má zjevné sklony k sebedestrukci, ale zanechala uměleckou stopu, která jen roste s časem,“ komentoval píseň pro časopis New Yorker: „Chtěl jsem jen připomenout její přelomový přínos pro hudbu.“

Duchové pronásledují Johna Calea po celou jeho kariéru a zpíval o nich v mnoha svých písních, včetně pravděpodobně nejslavnější Paris 1919 ze stejnojmenného alba z roku 1973. Několikrát se na albu odkazuje k písni o Evropě po první světové válce, jako v tracku Time Stands Still, kde se Evropa nachází podobně v troskách, jen se tentokrát „potápí v bahně“. Duchové na Mercy mají ale tváře Caleových přátel z umělecké generace, která nás postupně opouští a odchází.

Kdyby albem měl Cale uzavřít svou kariéru, může jít do důchodu s čistým svědomím. Nic takového ale nechystá. Na otázku, zda je pyšný na nějaké konkrétní období ve své tvorbě, odpověděl: „Nedívám se dozadu. Posadím se ke klávesám nebo počítači a nechám to plynout. Soustředím se na práci přede mnou.“