Recenze: Oscarový favorit Brutalista je mistrovské zjevení ze starých časů

Takřka čtyřhodinové životopisné drama předchází pověst jednoho z nejlepších filmů roku, ne-li desetiletí. Rozplývají se nad ním odborníci, filmaři, ale i nejrůznější poroty a profesní akademie, které nešetří oceněními. Na Wikipedii už má film pro jistotu samostatnou stránku pro dlouhý seznam cen. Naposledy si odnesl Zlatý glóbus za nejlepší film i režii a naprázdno neodešel ani z festivalu v Benátkách. S deseti nominacemi má pak políčeno i na vůbec nejprestižnější sošku – Oscara.

Nadšené ohlasy tentokrát skutečně nelžou a nejsou vykonstruovaným hypem, jako tomu může být u problematického muzikálu Emilia Pérez, dalšího favorita letošní sezóny. Brutalista je po všech stránkách výjimečným počinem, což je zřejmé od samotných úvodních titulků, kdy se na plátně zjeví logo VistaVision. Širokoúhlý filmový formát se využíval jen po krátkou dobu, na přelomu 50. a 60. let, a natočeny na něj byly velkolepé eposy jako Fordovi Hledači nebo DeMilleho Desáté přikázání. Oživení tohoto formátu po takřka šedesáti letech ze šuplíku značí, že se před námi odehraje něco mimořádného.

Snímek vypráví příběh fiktivního židovského architekta Lászla Tótha v podání strhujícího Adriena Brodyho, který přežije holocaust a odchází do Spojených států, podobně jako stovky tisíc dalších válečných uprchlíků. Snaží se žít svůj americký sen, avšak potýká se jak s rasovými předsudky, tak s vlastními démony. Ke všemu nechal v Evropě svou nemocnou manželku a malou neteř. Do cesty mu jednoho dne náhodou vstoupí bohatý magnát (odzbrojující Guy Pierce), jenž rozpozná jeho talent a z ne úplně nezištných důvodů mu umožní vytvořit mistrovské dílo.

Brutalista je na první dobrou o hledání dokonalosti, o snaze vybudovat něco monumentálního, co přetrvá staletí, a přitom bude prodchnuto něčím zcela malým, osobním až nepostřehnutelným. Stejně tak lze film ovšem chápat jako oslavu a současně dekonstrukci mýtu o americkém snu.

Po prvních sto minutách se divák dočká krátké přestávky, jako tomu bývalo dříve. Ta má za cíl jednak rekonvalescenční účinek a jednak Brutalistu dělí na dvě vzájemně proti sobě jdoucí poloviny. Zatímco ta první je o americkém snu, jak jej známe a chápeme, kdy chudák po peripetiích díky své píli, ale i štěstí dostává šanci něco dokázat, druhá část je podstatně temnější, násilnější a znepokojivější.

Setkání s dlouho odloučenou manželkou (Felicity Jones v životní roli) totiž rozháraného Tótha nezklidňuje, ale naopak žene jeho i okolí do sebezničující spirály. Americký sen je demytizován jako nerovný vztah boháčů a poddaných. Brutalista, jenž v první polovině působil, jako by se k nám propadl z dávných a nekritických časů, se stává mrazivě současným. Neuhýbá před otázkami rasy, drogové závislosti ani sexuálního násilí a přitom zůstává až citlivě decentní.

Snímek je především hereckým koncertem Adriena Brodyho, který takřka nesleze z plátna. Po více jak dvaceti letech od Polanského Pianisty dostal opět mimořádně náročnou úlohu životem zkoušeného génia, jenž touží po dokonalosti a objevování krásy ve svém díle a zároveň je dějinami a okolnostmi tlačen do kompromisů. Pozadu však nezůstávají ani další dvě velké postavy hereckého trojúhelníku.

Guy Pierce si jako nevypočitatelný mecenáš krade pro sebe každou scénu a jeho společná chemie s Brodym rámuje celý vztah jako souboj dvou velkých mužů s vizí. Pozadu nezůstává ani Felicity Jones jako Tóthova manželka, jedna z nejlépe napsaných a zahraných ženských postav poslední doby, což je patrné zejména při finální konfrontaci u večeře, kdy se v ní zhmotní veškerá nashromážděná frustrace a zloba z ponížení, jehož se jí v životě dostalo.

Brutalista je třetím režijním počinem šestatřicetiletého Bradyho Corbeta. Pokud jste o něm do této chvíle nikdy neslyšeli, nemáte se zač stydět. Corbet začínal jako televizní herec druhořadých rolí, ve filmech pak hrál obvykle druhé až třetí housle. Herectví pověsil na hřebík před deseti lety a od té doby se věnuje režii. Po dvou relativně ceněných, avšak malých festivalových filmech pak společně s manželkou Monou Fastvold napsali Brutalistu a podobně jako jejich filmový hrdina Tóth vynaložili veškerou svou energii, zručnost a talent, aby jejich společné dílo vzniklo.

Corbetův talent je snad nejlépe vidět při pohledu na konečný rozpočet. Celý byl pořízen za naprosto směšných devět milionů dolarů, což je v přepočtu zhruba dvě stě milionů korun. Pro srovnání - nejdražší český film Jan Žižka stál přibližně dvojnásobek, aniž by to na něm bylo vidět. Corbet přitom velmi umně skrývá, že na film nebylo příliš mnoho peněz – kromě toho, že celý slavný titulní herecký trojlístek musel hrát nejspíše za almužnu, Corbet snímá většinou detaily a polocelky, jen výjimečně celky. Nevadí proto, že Ameriku 50. let mohou bez problémů zastoupit maďarské exteriéry, kde se celý snímek natočil.

Corbet se inspiruje u klasiků. Podobně jako Orson Welles v Občanu Kaneovi (až takového heretického srovnání se dopouštím) si pro dokresleni dobové atmosféry vypomáhá sestřihy dobových filmových týdeníků. Proč vymýšlet drahé kolo, když tato osvědčená metoda funguje po dlouhá desetiletí? V některých okamžicích se pak nezastře inspirace nedávným Mistrem Paula Thomase Andersona. Chyby by se samozřejmě našly – někomu může epilog přijít až příliš polopatický – ale to jsou jen drobnosti, jež Corbetovy schopnosti odvyprávět velký příběh nijak neumenšují.

Relativní kontroverzi vzbudilo odhalení, že si tvůrci v některých záběrech monumentálních budov a scenérií a při zesílení Brodyho maďarského přízvuku dopomohli umělou inteligencí. Je to však podobně smysluplné, jako vyčítat Georgi Lucasovi, že doopravdy nepostavil Hvězdu smrti a vypomohl si digitálními efekty. Umělá inteligence za Corberta sama nenatočila film ani nevedla herce, ale posloužila naopak k větší tvůrčí svobodě, kdy mohl režisér s minimálním rozpočtem plně docílit své vize. Odmítat využívání AI v takových případech je krátkozraké a může se branži do budoucna vymstít.

Brutalista je natolik pohlcující zážitek, že ve chvíli, kdy se na plátně po dvou stech minutách objeví titulek Epilog, pomyslíte si jen: „Cože? Už končíme?“ Natolik se vám tento příběh nebude chtít opustit. A mnozí z nás se k němu budou i vracet, už jen pro ty nesmírně nádherně nasnímané a podmanivé scény, jako jsou nehoda vlaku nebo procházka po italském mramorovém lomu. Brutalistu zkrátka musí každý, kdo to myslí s filmem vážně, minimálně ctít. Už pro tu velkou nepravděpodobnost, že tak monumentální a přitom starosvětská americká epopej mohla v dnešní době vzniknout.