Oddělovat umělce od díla? U megalomana Kanyeho Westa už je to jedno

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Producent, raper a podnikatel Ye, dříve známý jako Kanye West, v posledních letech okupoval přední stránky světových médií, ale spíše kvůli kontroverzním výrokům, internetovému bullyingu své bývalé ženy, skandálům a nařčení z rasismu a antisemitismu než díky úspěšným deskám. S několikrát odloženou novinkou Vultures 1 se Ye snaží urputně vrátit na popkulturní výsluní. Na desce se sice místy ozývají ozvěny jeho kdysi proslulé beatmakerské zručnosti, Vultures 1 ale působí hlavně jako exkurze do chaotické mysli, propadající se stále hlouběji do paranoidního šílenství.

Kanye West se na hudební scéně etabloval v polovině nulté dekády úspěšným triem desek College Dropout (2004), Late Registration (2005) a Graduation (2007). Spolu s ním do dříve machistického světa rapu vtrhla témata outsiderství, pochybností, ale i humoru, sebeironie a nerdství. Rapovým žebříčkům do té doby vládli drsňáčtí gangster rapeři, Kanyeho persona šprťáckého rapera s batůžkem působila jako závan čerstvého vzduchu. Když v roce 2010 vydal triumfální megalomanský opus My Beautiful Dark Twisted Fantasy, zdálo se, že nemůže sáhnout vedle. Pod jeho rukama se měnilo ve zlato všechno, na co sáhl.

Dokázal spojovat nepravděpodobné kombinace samplů – dával dohromady například legendu experimentální elektroniky Aphexe Twina s heavymetalovými průkopníky Black Sabbath. Jeho technicky nedokonalý rap dokázal pojmenovávat vlastní nejistoty a zároveň ironizovat svůj hvězdný status. Na nahrávkách dával prostor méně slavným hudebníkům, k definitivnímu celosvětovém věhlasu tak pomohl mimo jiné jménům, jako jsou Chance the Rapper, Nicki Minaj, Pusha T, Travis Scott nebo třeba Justin Vernon aka Bon Iver. Jeho spanilá jízda pokračovala nahrávkou Watch the Throne, kde svou manickou energií převálcoval staršího kolegu Jay-Z. S každou další deskou ohledával nové žánry a vytvářel zástupy epigonů, v závěru této megaúspěšné desetiletky například mainstreamu představil industriální rap na albu Yeezus.

Fasáda úspěchu se ale v polovině minulé dekády začala pomalu drolit. Westovy předchozí releasy byly perfekcionisticky dotažené, přípravy sedmé desky The Life of Pablo provázel neuvěřitelný zmatek, který neskončil ani po jejím vydání. Kanye neustále chrlil nové verze vydaných tracků, měnil jejich texty nebo produkci. Jeho autorská nesoustředěnost se projevila i na přijetí nahrávek, zatímco prvních šest desek má na agregátoru kritických hodnocení Metacritic kolem 90 %, The Life of Pablo a následující Ye (2018), Jesus Is King (2019) a Donda (2021) okolo 50 %.

Kdysi vizionářský West začal vykrádat sám sebe a vydávat nahrávky plné nehotových črt, rušil koncerty a byl opakovaně hospitalizován. Média začala veřejně spekulovat o jeho mentálním zdraví a nakonec mu byla diagnostikována bipolární afektivní porucha. Zároveň s tím se čím dál častěji začal vyjadřovat k politickým otázkám. Mluvil o kandidatuře na prezidenta v roce 2020, vyjadřoval se proti potratům (mimo jiné tvrdil, že liberálové nutí Afroameričanům potraty) a podporoval Donalda Trumpa. Z Kaneyho Westa, který kdysi posílal peníze na kampaň Baracka Obamy, se stal Ye – bizarní hvězda bující alt-right scény. Spolu s recenzenty se od čím dál chaotičtějšího umělce začali postupně odvracet i jeho nejbližší.

Kolem roku 2020 se Ye začal propadat do bahna alt-right scény hlouběji a hlouběji. Byl vídán v triku White Lives Matter, scházel se s ultrapravicovým radikálem Nickem Fuentem a mluvil o celosvětovém židovském spiknutí. Jeden z vrcholů jeho extremistických eskapád byl rozhovor s profesionálním alt-right trollem a konspiračním teoretikem Alexem Jonesem. Na jeho fake news kanále Info Wars v roce 2022 Ye sám sebe označil za nacistu. „Miluju židy, ale také miluju nacisty, mám rád Hiltera, jsem nácek,“ prohlašoval.

Fascinace Hitlerem je ostatně velké téma druhé půlky Kanyeho kariéry, podle mnohých zdrojů už v roce 2018 uvažoval, že by svou desku Ye pojmenoval Hitler. Po extempore u Alexe Jonese pak následovaly příspěvky na sociálních sítích, které vedly k dočasnému omezení jeho účtů kvůli šíření antisemitských konspiračních teorií. V této atmosféře ohlásil a následně zase zrušil svou kandidaturu na prezidenta USA v roce 2024. Následovalo oznámení vydání jedenácté desky Vultures 1.

Nabízí se otázka, jak vůbec přemýšlet o umělci, jehož kontakt s realitou je v posledních letech zřejmě dost mizivý. Westova nenávistná rétorika ale nemůže být smetena ze stolu jako pouhý projev jeho psychické nemoci. Bipolární porucha sice může osvětlovat jeho tendenci ke zmatečnému chování a velikášským gestům, ale nepokrytý antisemitismus a bigotnost jsou projevy nebezpečných společenských názorů a s mentálním zdravím mají pramálo společného. „Předpokládat, že bigotnost, mizogynie nebo antisemitismus jsou příznaky psychického onemocnění, je nebezpečný předsudek,“ upozorňuje například psycholožka Andrea Bonior.

Obdobně je možné přistupovat i k jeho čerstvé desce, nekonečná a současným internetem milionkrát přežvýkaná debata nad otázkou, jestli je možné oddělit umělce od jeho díla, s Vultures získala nové palivo. V případě Westa je ale celkem zbytečná, v úvodní skladbě alba Stars například rapuje „teď už mám ve štábu pár Židů“, na titulní Vultures zase tvrdí „Jak bych mohl být antisemita / právě jsem ošu*al židovskou ču*ku“. Přímo tak cituje virální hit Doja, ve kterém britský raper Central Cee s humorem rapuje „Jak bych mohl být homofob / když je moje ču*ka teplá“. Na rozdíl od ostrovní senzace Central Cee, který otevřeně vystupuje proti homofobii v rapu, je Ye schopný maximálně klasické rétoriky všech xenofobů: Jak bych mohl být rasista, vždyť mám černého známého.

Desku na mnoha místech drží nad vodou rap Ty Dolla $igna a několik Westových skvělých hudebních nápadů. Ty jsou ale často utopené v neumětelském mixu, vokály jsou často nepochopitelně přebuzené a nedotažené. Těch pár světlých momentů, jako je například beat Back to Me, pohřbí West svým rapem. Technická nedokonalost jeho flow byla dřív roztomilou výstředností, tady je ale v kombinaci s trapnými a do sebe zahleděnými a ublíženými texty pouze otravná.

I přesto, že se na Vultures 1 podílela smetánka současné urban music, deska působí, jako by Kanye už kolem sebe neměl nikoho, kdo by mu poskytl upřímnou a konstruktivní zpětnou vazbu. Stejně jako mnozí jiní megalomani totiž ze svého života postupně odstřihl všechny, kdo k němu byli byť trochu kritičtí. Westova absence korektivu, tolik zřejmá v jeho veřejném životě, se tak v jeho hudbě ukazuje v plné nahotě. Je sice možné zkoušet oddělit umělce a dílo, v případě Kaneyho Westa je to ale nakonec jedno. Nejde ani tak o to, že je deska hustě protkána narážkami na jeho kontroverzní výroky, Vultures 1 jsou v první řadě ambiciózní zmatek.

Je zřejmé, že Westova dovednost neomylně chrlit hit za hitem je nenávratně pryč. Zbylo pouze raperovo ego a stín umělce, který byl kdysi hlasem části nejen americké veřejnosti, a dnes se jako náctiletý edgelord z temných zákoutí internetu snaží zaujmout co nejkontroverznějšími kreacemi.