Recenze: Nový Spider-Man je frontální útok na lidské smysly

Marvelovské univerzum našlo svou v pořadí třetí inkarnaci teenagera z Queensu Petera Parkera stabilně v herci Tomu Hollandovi, který funguje jako pevný bod povážlivě se kývající studiové konstrukce. Do jisté doby neomylně fungující stroj na filmové hity se zasekl při generační obměně hrdinů, především ale ve chvíli, kdy se univerzum tvořené různorodými hrdiny roztříštilo do nekonečného multiverza, tedy paralelních realit, v nichž se mohou potkávat různé verze stejných postav.

Filmová zpracování téhle fascinující myšlenky se z větší části potýkají s určitou mírou sterility i sílícího pocitu, že pokud má vše nekonečné množství verzí, proč by nám vlastně mělo záležet na té konkrétní, kterou právě sledujeme. Vyčerpání z přemíry variant postihlo i poslední filmy o doktoru Strangeovi či Ant-Manovi. Součástí kouzla marvelovského vesmíru byla určitá přehlednost a ucelenost, která v posledních letech explodovala do stovek odboček, fragmentů a variací, v nichž není vůbec snadné navigovat.

Byl to až lehký úkrok stranou v podobě animáku Spider-Man: Paralelní světy, který tuhle myšlenku dokázal přeměnit v inovativní estetický zážitek. Dílo studia Sony Pictures Animation využívá toho, že může fungovat jako volný radikál. Spider-Man tu není x-tou variací na osudy Petera Parkera, ale přináší novou verzi ústřední postavy. Miles Morales je brooklynský teenager s latino-africkými kořeny, který má rád graffiti a do pavoučího vesmíru se připlete vlastně omylem. V jeho verzi reality sice žije jistý Peter Parker, ale shodou okolností si osudový pavouk místo něj najde Milese. A bezstarostný kluk je tak zatažený do závratné jízdy mezi různými verzemi realit.

Režijní trio Bob Persichetti, Peter Ramsey a Rodney Rothman vytvořilo v roce 2018 film s náturou geeka a svobodnou duší pankáče. Výstřední surfování na vlnách různých komiksových stylů, marnivý gejzír žánrové invence a do té doby nevídaná kulometná palba nápadů a elegantních vypravěčských řešení je dodnes dokonalou bouří a jedním z nejlépe udělaných komiksových filmů vůbec.

Navazovat na podobné mistrovské dílo samostatným filmem, který má být zároveň prostřední částí chystané trilogie, je obtížnou výzvou a Spider-Man: Napříč paralelními světy tentokrát na svých pavučinách netančí s takovou ohromující jistotou. Na animák nevídaná stopáž 140 minut umožňuje tvůrcům vytvořit velmi dlouhou příběhovou expozici, kterou tentokrát věnují z velké části Milesově lásce z jiné dimenze, pavoučí ženě Gwen. Zatímco ústředním tématem Paralelních světů bylo ono klasické spidermanovské „s velikou mocí přichází i velká zodpovědnost“, nový díl staví do popředí vztah s otci a dospívání jako moment, kdy si vybíráme z nesčetného množství variací na příběhy našich blízkých.

Metafora existence jako vlákna tvořeného kanonickými body, v nichž nutně musíme prožít to, co paralelní verze nás samotných, otevírá z vypravěčského hlediska obrovské možnosti. Už proto, že kriticky odráží určitou omezenost repertoáru všech komiksových filmů. Symbolicky je to právě Miles Morales ve filmu, který se svou svobodomyslností vymyká hraným souputníkům, kdo tvrdě bojuje o možnost kánon porušovat. Je v tom kus pubertální neurvalosti a drzosti, která tryská i z každé vteřiny nového Spider-Mana. Bohužel na pocit osvobozující závrati je tentokrát třeba čekat déle.

Rozhodnutí začít vyprávění z jiné perspektivy je sice osvěžující, ale první část filmu působí navzdory přívalu audiovizuálních podnětů trochu strnule a nerozhodně. Jakmile se děj přesune do dimenze, v níž se koncentrují různé verze Spider-Manů a do popředí se prodere motiv revolty proti kánonu, začne stroboskopický kanón opět neomylně zasahovat cíl. Akce je neodolatelně frenetická, záplava různých drobností, pomrknutí a skrytých plánů je tak prudká, že se Spider-Man: Mezi paralelními světy neopotřebuje ani po mnoha zhlédnutích.

Kombinatorická vynalézavost tvůrců nezná hranic, takže se dočkáme krásných výstřelků typu propadu do Lego dimenze, nebo punkové inkarnace Spider-Mana, která vypadá jako LSD trip legendární módní návrhářky Vivienne Westwood. Film zároveň funguje jako hypnotický průlet galerií komiksových stylů a přístupů k superhrdinskému žánru.

Unikátní sepětí emocí a proměnlivého výtvarného stylu skvěle vynikne ve scénách, kde se vřava utiší a různé barevné palety i tekoucí textury zrcadlí emocionální pohnutky postav, jejich křehkost a zmatek. Film dokáže ohromovat dynamikou akce i zmrazit čas v impresionistickém momentu, v němž umí bez velkých slov obsáhnout bolavé pouto mezi rodiči a dětmi. Zručně si vypomáhá s hudbou, která je v podstatě všudypřítomná, přitom pestrá náladotvorná kolekce beatů, rapu a r’n’b nikdy nevyznívá jako zbytečný ornament.

Nakonec je tak zdaleka největší trhlinou v pavučinách filmu Spider-Man: Mezi paralelními světy to, že mu chybí plnohodnotný konec. I druhé díly trilogií by měly mít vyústění. Závěr Spider-Mana je ale spíš jako náhlé máchnutí mačetou, které utne uprostřed příběh i sílící emoční linku a zanechá diváka jen s příslibem dalšího dílu, kterého se dočkáme v roce 2024. Navazovat na novátorské, a přitom soudržné dílo je samozřejmě velmi nevděčná role. Přes všechnu euforii a doteky geniality z jiné dimenze působí tenhle díl skutečně jako mezihra, kterou v plnosti člověk docení ve chvíli, kdy bude mít po ruce její úvod i závěr.