Recenze: Nikdo mě nemá rád. Film, který bude diváky mučit

I tentokrát se scenáristicko-režijní dvojice Petr Kazda a Tomáš Weinreb soustředí na mladou hrdinku s neproniknutelnou osobností a typicky „chlapským“ povoláním, až to pomalu vypadá, jako by šlo o volné pokračování a vojačka Sára byla utajeným dítětem řidičky Olgy. Název snímku Nikdo mě nemá rád také upomíná ke slavnému francouzskému filmu Francoise Truffauta z roku 1959, jímž neoficiálně začala tzv. nová vlna. (Francouzský originální titul Les Quatre Cents Coups přitom znamená Čtyři sta ran a titul Nikdo mě nemá rád se užíval pouze u nás.) Tímto ale jen začíná celá nepochopitelnost snímku.

Proč se odkazuje k černobílému, ale kamerově velmi rozpohybovanému filmu o dospívání třináctiletého pařížského chlapce, když jde o barevné, velmi statické dílo o devětadvacetileté ženě (žijící nejspíš v Praze)? Truffautův film je o bouřlivém přechodu z dětství do puberty pojatý s rozjitřenou subjektivitou. Kazda s Weinrebem mluví co nejvíc objektivizujícím stylem spíš o životní zaseklosti mladé ženy, která neumí nebo ani nemůže udělat krok ke stálému partnerství a mateřství. Nač provádět okatý a nepominutelný odkaz k něčemu, co bude navždy dělat zmatek ve filmových databázích a webových vyhledávačích, aniž by šlo najít nějakou viditelnou obohacující spojitost?

Nezbývá než si přiznat, že většina otázek ohledně českého Nikdo mě nemá rád z roku 2025 nás má zavést do slepých uliček a nejspíš půjde i o estetický záměr. Tápání se stává součástí prožitku a mělo by přecházet až do jakéhosi masochistického potěšení. Děj je tak strašně řídký, až jej prakticky nejde popsat, a výraznou omračující pointu se zase nesluší prozrazovat. Co tedy říct, abychom nezničili to minimum, co dílo nabízí? Sára provádí úkony běžné denní rutiny bez jakéhokoli emočního pohnutí – čistí si zuby, jí, chodí do práce a z práce. Není jasné, jestli je deprimovaná, unavená, naštvaná, frustrovaná, nebo spokojená se stereotypem, jestli se dostává z nějaké krize a jen se snaží zestabilizovat, nebo před okolím hraje, že je stabilní. (Drobné náznaky krize se objeví až později, kdy na stůl položí dvě lahve alkoholu.) Rodiče, spolupracovnice a kamarádka jí předhazují, že nikoho nemá. Ona se zafixuje na mladého muže Martina, jehož potkává ve svém okolí (možná jej i špehuje a snaží se být na stejných místech jako on), a u nějž nabyla přesvědčení, že dlouho nevydrží se svou stávající přítelkyní. Ve filmu nezazní prakticky žádná hudba, pokud náhodou nesledujeme vojenskou promenádu nebo v kavárně nehraje rádio či na plese orchestr, většinu času se mlčí a zírá do prázdna. Hodně často něco zůstává mimo obraz, nebo někdo někoho nevidí či mine. Strašně pitomě „umělecky“ se tu jí, což znamená, že postavy si ani neumějí nabrat víc než tři nudle nebo čtyři zrnka rýže na vidličku a konzumují zásadně jen sacharidy. Lidé spolu mají tak odosobněné interakce, až se pomalu blíží zombie stádiu nebo dystopickému filmu Equilibrium, kde občané pod krutou totalitní nadvládou berou otupující drogu, aby nic necítili.

Můžeme se dohadovat, že Sára je autistická, asexuální nebo má disociální či schizoidní poruchu osobnosti. V každé scéně je cítit zvláštní napětí, jako by v libovolnou chvíli mohl kdykoli kdokoli někomu zabodnout šroubovák do oka, aby uvolnil nesnesitelně nahromaděné napětí a přetnul roky ignorance a vzájemné pasivní agresivity otevřeným násilím. Očekáváme, že se ze Sáry vyklube vražedkyně, totéž lze očekávat u jejího vyvoleného nebo u Sářiny patologicky kontrolující matky, která jí neustále vniká do bytu.

Bohužel přijde něco výrazně horšího, a to je dějová pointa zhruba v polovině filmu. Najednou s hrůzou zjišťujeme, že jsme celou dobu sledovali křehkou romanci o dvou ztracených duších, a problém není ani tak v Sáře, ale v Martinovi, jehož fyzický stav může být na překážku v delším vztahu a pro leckoho je znakem monstrozity. Lze přistoupit na to, že šlo o hru s vyprávěním, kdy schválně nedostáváme téměř žádné informace a musíme si vše domýšlet a zůstávat v nejistotě. Film sám nedělá téměř nic a nekomunikuje s námi, zatímco naše fantazie pracuje naplno a tvoříme si mnoho hypotéz, jež se nakonec nepotvrzují. Tento přístup by byl ovšem funkční, kdyby se vyprávění týkalo dysfunkčních lidských bytostí. Pak by dávala smysl veškerá distancovanost a důsledné odpsychologizování. Na základě čeho se ale Sára a Martin sblíží, o čem spolu mluví, co je dál spojuje, jak je vztah proměnil? Nedozvíme se opět nic. Oba převážně mlčí nebo říkají věty dutým rutinním tónem, jako by pracovali v call centru. Mělo by je oblažovat výtvarné umění a literatura, neboť jsou snímání v galerii před obrazy nebo na pohovce s knihami, ale tady ani bujná fantazie neumožnuje si představit, že tito dva něco vnitřního prožívají. Z filmu okázale trčí autorský koncept, že neznámí herci nemají nic hrát, ale jen být před kamerou úplně bez výrazu, tudíž si do nich můžeme promítat naše zmatení a pochyby. Můžou v tom být ozvuky francouzského nového románu v duchu Alaina Robba-Grilleta (Loni v Marienbadu), kde je děj tajuplným labyrintem, může v tom být ozvuk minimalismu a formální očištěnosti Roberta Bressona, jenž herce chápal pouze jako fyzické modely, může v tom být cokoli z novějších artových filmů, které poskytují málo nápověd a šokují drastickými zlomy (například raný Bruno Dumont). Nikdo mě nemá rád je v něčem protivně snobsky francouzské; ostatně tajemný Martin mluví lépe francouzsky než česky a nosí pořád nasazený znuděně pohrdavý výraz, čímž ze sebe činí největšího adepta na ono bodnutí šroubovákem.

Postavy v Nikdo mě nemá rád jsou autorsky vytesané tak, že je nikdo nemůže mít rád, nevyvolávají sympatie a potřebu jim fandit. Nedostaví se zlom v duchu „doteď jsem jim nerozuměl, ale teď už to vidím“. Film celou dobu působí toporně, neživotně a mnohdy jako nepovedený školní experiment než druhý počin nadějných tvůrců. Vskutku, kdyby toto byl debut Petra Kazdy a Tomáše Weinreba, dalo by se říct, že v budoucnu snad najdou klíč, jak pro svůj vyhraněný styl využít správný příběh. Ale po Já, Olga Hepnarová to působí jako umělecky bolestivý pád, naprosté tápání a klidně i dlouze hýčkaný, nicméně stále omyl.

Snímky tohoto typu potřebují pro základní zaujetí být ve své abstrakci krásné a mít pomalu vtahující rozjímavý rytmus, ale zde ani nevynikají kompozice obrazu nebo střih. Vojenské prostředí není syrově strohé, jen nezajímavé, nudné a hnědé jako v normalizačním televizním seriálu, nevytváří však ani pocit mučivé deprivace, z níž by hrdinka hledala únik. Je nepodstatné, jaké je její povolání, není to důležité ani u Martina, jenž dělá cosi s financemi u počítače. Pouštět se do výkladů, o čem film vypovídá, jestli a jak tematizuje něco aktuálního a důležitého, stojí a padá na tom, že nedovede vyvolat diváckou angažovanost. Na konci pak už člověka jenom baví hádat, jestli v epilogu, jenž skočí daleko do budoucnosti, 71letá Taťjana Medvecká hraje zestárlou Sáru, nebo Martina. Obojí by dávalo úplně stejný smysl a zároveň je to jedno.