Recenze: Neznámí obyvatelé Prahy. Je jich spousta a jsou kouzelní

Její autoři, biologové a ekologové, v ní ukazují, že z perspektivy jejich oborů je území našeho hlavního města někdy i pestřejší a pozoruhodnější než tzv. volná příroda. A to už z hlediska zastoupených druhů: vždyť v Praze například žije těžko uvěřitelných 248 druhů ptáků, nechybí opravdové palmy či kudlanky. A pozoruhodné jsou i biologické děje, které se tam odehrávají. Živočichové, kteří do města přicházejí, musejí kreativně reagovat na tamní nové výzvy a mění nejen své zvyky. Kupříkladu cigaretové nedopalky ptákům pomáhají v boji proti parazitům; jiřičky si staví hnízda v halách pro vlakové soupravy metra – ovšem musely se naučit a přijmout, kdy je „večerka“ a kdy se hala ráno otevírá. Novým podmínkám se živočichové přizpůsobují i tělesně: kosům se zkracují zobáky a křídla a mizí jejich strach z lidí. V tomto smyslu jde o svébytnou evoluční laboratoř.

Městskou krajinu si přitom tyto organismy interpretují po svém: výškové budovy jsou pro ně skalami, prostor mezi paneláky horskými soutěskami, okraje silnic - přes zimu zásobované solí - slanisky, prostory mezi supermarkety stepí či lesostepí. To vše se v Praze nachází na relativně malém prostoru, který by byl i bez působení člověka sám o sobě geologicky i biologicky velmi rozmanitý. Některé lokality navíc tuto pestrost ještě záměrně (a uměle) navyšují: v blízkosti administrativních center jsou lidmi vytvářeny až fantaskní biotopy, jakési novodobé ráje, v nichž se mělo soustředit to nejlepší a nejkrásnější ze všech světadílů: „asijské horské strže v porostech stepí, stinný platanový luh s podrostem alpské flóry“.

Kniha se zabývá především současností, ale u některých druhů sleduje historii jejich soužití s člověkem hluboko do minulosti. Rekapituluje například dvojí vyhubení bobrů na českém území. I to, jak se přibližně od roku 2015 pomalu vrací i do Prahy. Postupně se do ní přibližovali z několika směrů; pomyslný závod vyhráli ti šířící se od Berounky, kteří pak pokračovali na sever, až se u Mělníka setkali s bobří populací labskou. Pozoruhodný je i popis původu muflonů: ti vnikli zdivočením domestikované formy ovce domácí. V areálu Thomayerovy nemocnice se ovšem chovají tak, jako by opět zdomácněli, čímž se uzavírá pomyslný kruh. Jedná se u nás ovšem stále ještě o nepůvodní druh, takže s velkým podivením autoři citují paradoxní povzdech jistého českého myslivce, že „ten cizí rys“ nám žere „naše“ muflony.

Autoři rozhodně nerecyklují starší a pro mnohé i překonanou dichotomii „civilizace versus příroda“, ale místo toho si všímají jejich podivuhodné symbiózy. Jen s mírnou nadsázkou dokonce tvrdí, že pokud by měl být vyhlášen Národní (přírodní) park Praha, „téměř všechna nádraží a kolejiště by byla jeho první, nejpřísněji chráněnou zónou“. Pravidla pro jeho lidské návštěvníky by ale byla značně nekonvenční: doporučováno by bylo zakládání ohňů a podupání vegetace davem lidí. Pokutu by dostávali všichni, kteří alespoň nezahodí nedopalek nebo nepočůrají výhonky akátu. Autoři ostatně obecně deklarují, že se nezaměřují na známé parky nebo prvoplánově krásná území typu Divoké Šárky. Místo toho vyprávějí příběhy ze špinavých dvorků, křoví na Jižáku nebo počůraných nároží – a to doslova. Celá jedna kapitola je totiž věnovaná vztahu biodiverzity, hospod a piva: probírá se v ní existence lokalit s velmi zajímavými a vzácnými druhy rostlin (s názvy jako „merlík smrdutý“), které jsou závislé na pravidelném přísunu lidské moči.

Kniha přináší množství pozoruhodných poznatků a nebojí se zacházet do odborných podrobností, které jsou v ní ale srozumitelně vysvětleny i laikům. Navíc je psána s hravostí a humorným nadhledem, například když se autoři snaží mírnit obavy z přílišného rozšíření některých biologických druhů, zvláště rostlin, napříč celou planetou a nabádají, že my lidé bychom si tyto procesy neměli brát „příliš osobně“.

Ostatně někteří tito „invadéři“ se zde kříží s domácími druhy, nebo sami mezi sebou, takže biologové možná i v tomto případě mohou fascinovaně sledovat evoluci nových druhů lépe přizpůsobených městskému prostředí. Jestli se ale autoři něčemu brání skutečně vehementně, je to homogenizace uměle působená člověkem při tzv. rekultivacích. V jejich rámci je území, které se svobodně a přirozeně rozvíjí, násilně vnucena předem určená podoba nudných tvarů a „geometrické vegetace“.

Kniha vznikala souběžně s natáčením stejnojmenného filmu, obecněji navazuje na ten způsob myšlení o městské přírodě, který u nás reprezentuje biolog Jiří Sádlo. Vnímat ji můžeme také jako pokračování publikace Divoká příroda Prahy a blízkého okolí. Průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád. Ta se zaměřila spíše na jistý výsek pražské přírody, ale v jeho rámci popsala i jeho lidské obyvatele a jejich subkultury (jako bezdomovce a dále „obývače prázdných lodí“, kteří si svoje „svatyně“ vytvářejí z čerpadel a kormidel). V nové knize najdeme z podobných skupin hlavně novodobé „kovboje“, kteří provozují pastvu a s krajinou zacházejí zdánlivě „ledabylým způsobem“ – což je ale něco, nač je už tisíce let zvyklá. Autoři je za jejich záslužnou činnost nazývají „kolonizátory zanikající městské zemědělské krajiny“. Tito kovbojové ovšem v původním smyslu „nedobývají“ divočinu ani nejsou „pionýry“, ale spíše až konzervativně uchovávají osvědčenou tradici, jsou takříkajíc konstruktivními krajinotvornými činiteli.

Celkově je kniha oslavou přírodní pestrosti a síly, včetně těch nejmenších rostlinek, jež dokážou přežívat, trvale sešlapávány, i v „mezidlažbí“ chodníku. A moudře apeluje na to, abychom tyto síly respektovali, snažili se s nimi žít v souladu a v rámci možností je nechali jejich přirozenému vývoji, což bude prospívat i nám, lidem, kteří kolem sebe už z důvodů psychohygieny zeleň potřebují. V tomto ohledu je Planeta Praha o něco optimističtější než nedávno znovu česky vydaná kniha Alana Weismana Svět bez nás (Argo, Dokořán 2022), v níž je existence některých měst pojímána jako stálý a urputný existenční boj s přírodními živly, které by v případě ochabnutí našeho vyčerpávajícího úsilí opět velmi rychle převzaly vládu nad danou oblastí, což by přineslo rychlou zkázu všemu, co tam lidé vybudovali.

Ovšem i Planeta Praha nabízí krátký výhled do časoprostoru, v němž Prahu náhle opustí všichni lidé. Nevzrušeně konstatuje, že jako první by se k zemi zřítily činžáky z 19. a 20. století, po nich paneláky a až naposled středověké domy v centru. Prasklá Vltavská kaskáda by po stu letech Vltavě vrátila její přirozenou dynamiku a řeka by začala opět meandrovat bývalým centrem města. Pomalu by se navracel starý přírodní řád, který by už ale pro vědce neobsahoval tolik paradoxních spojení či – jejich vlastními slovy – „biologických vtipů“ jako současný stav…