Článek
První román s Harrym Holem vyšel v originále už v roce 1997. Během následujícího čtvrtstoletí se série několikrát radikálně proměnila – což mimochodem odráží i české vydavatelské peripetie, kdy nejprve Harry (tehdy ovšem nepřekládaný z norštiny) u domácího publika neuspěl a prosadil se až napodruhé pod jiným vydavatelem. Dost možná jsou to právě tyto proměny, které jsou na ní dnes nejzajímavější! Po relativně samostatně stojících thrillerech vytěžujících exotické prostředí nejprve Austrálie a poté Thajska cyklus od třetího dílu pevně zakořenil v Oslu. Vedle detektivní zápletky se ke slovu mnohem více dostávaly postřehy o norské společnosti, proměnách hlavního města, nárůstu zločinnosti i gentrifikaci… a také o korupci v řadách policie i mezi vrcholovými politiky.
Navíc vedle hlavního příběhu, který byl vždy náležitě uzavřen, se postupně splétaly i zápletky táhnoucí se napříč knihami. Prohlubovaly se tak vztahy mezi postavami i náhled čtenářů do specifického holeovského Norska plného odkazů na americké detektivky a populární, především rockovou hudbu. Nesbø přitom dokázal bravurně mixovat étos klasické americké drsné školy v duchu Raymonda Chandlera s až mystickými popisy městského prostředí a norské přírody.
Návrat marnotratného syna
Bohužel, sebedestruktivní nastavení hlavní postavy a nutnost přicházet se stále více šokujícími zvraty, se na sérii začaly minimálně od osmé knihy s názvem Levhart ošklivě podepisovat. Z drsných detektivek se čím dál víc stávaly přepálené, přiznaně béčkové thrillery. A tak autor opakovaně zkoušel jakýsi dílčí restart. V rámci jednoho takového nechal ve dvanácté knize nazvané Nůž zavraždit i Harryho lásku Ráchel a svého zlomeného vyšetřovatele poslal na roční chlastací stáž do Los Angeles.
Ke svému vlastnímu překvapení se zde ovšem Harry není schopen upít k smrti a kvůli nedomyšlenému galantnímu gestu se zaplete s mexickou mafií. A tak náhle potřebuje několik set tisíc dolarů, jinak on a jedna stárnoucí bývalá herečka zemřou hodně ošklivou smrtí. Naštěstí pro něj se právě v tu chvíli potřebuje osloský realitní magnát Markus Røed zbavit podezření, že unesl a zavraždil dvě ze svých milenek. Harry se tak vrací do Osla, aby v šibeničním termínu deseti dnů vyřešil případ, nad kterým už několik týdnů celá norská policie bezradně přešlapuje…
Přečtěte si loňský rozhovor se slavným spisovatelem
Z hlediska detektivního žánru je na nejnovější holeovce zajímavé především to, jak se Harry dokáže při vyšetřování vypořádat s faktem, že nyní není součástí systému. Je tedy v podobné pozici jako Hieronymus „Harry“ Bosch z knih Michaela Connellyho. Ty si ovšem vždy zakládaly na realističnosti v zachycení policejní (ale i právnické) práce, a tak relativně přirozeně přepnuly z policejní procedurálky do chandlerovsky laděné drsné školy. Nesbø ovšem v posledních knihách až zlomyslně zkoušel, co všechno mu ještě v zápletce, motivacích padouchů i Harryho nastavení nezmara u čtenářů a čtenářek projde. A tak si nyní už nemůže dovolit vystavět komornější případ, v němž by reflektoval Harryho aktuální omezení.
Místo toho jej nechá podvádět a zneužívat i tu trochu sociálního kapitálu, který mu ještě zbyl. S pomocí tak přispěchá na rakovinu umírající psycholog, bývalý taxikář melouchařící jako dealer koksu a zkorumpovaný policista, který vynáší informace z oficiálního vyšetřování. V podstatě nám Nesbø vypráví pohádku o tom, jak Harry sestaví tým outsiderů, kteří sice nikdy nezačnou doopravdy spolupracovat, ale protože se jedná o spojnice s předchozími díly a Harryho minulostí, umožňují mu vzpomínat či trousit poznatky o hudbě (tentokrát mimochodem hraje velkou roli Leonard Cohen a jeho teorie písňové skladby). Především se ale jedná o ozvučnou desku k Harryho geniální intuici, s níž se hrdina nakonec prodere ke správnému řešení.
Detektiv-kočičák
Které je tentokrát opravdu divoké a ve své přepálenosti vlastně nádherné. Už na začátku přitom Nesbø do knihy přináší motiv myší, které se promenádují před kočičími predátory, aby následně odešly do myšího nebe. I když tedy na zadní straně obálky láká ke čtení citace Martina Veselovského z DVTV, slavného fanouška celé série, kterak je Harry pořád drsňák, mnohem víc by se k se knize hodil poťouchlý humor profesora Flegra. Pokud víte, čím se tento majitel zrzavého kocourka Micíka profesně zabývá, bude pro vás pachatelovo modus operandi skutečně perverzní lahůdkou.
A i když na Harrym jsou tak tvrdá už spíše jen jeho játra, sebevědomě si ve svém zatím posledním případu přivlastňuje pozici největšího kočičáka (nejen) severské krimi. S typicky kočičí přezíravostí totiž ignoruje svá opakovaná selhání a mylné určení pachatele, které by jej v jakékoliv realitě profesně vyřídily, a ničí vše kolem sebe. Jenže je u toho prostě a jednoduše charismatický právě jako typický kocour. O těch ostatně už od dob slavného Kingova románu Řbitov zvířátek víme, že jsou to gangsteři zvířecí říše, pro které běžná pravidla neplatí.
Stejně jako pro Nesbøho. Protože i když cítíme, že si z nás už tak trochu dělá srandu a jeho knihy už jsou spíše černou komedií než poctivou detektivkou, čtivé jsou pořád neskutečně. A tak jim jejich problémy s láskou odpouštíme. Navíc když nás na poslední stránce působivě zve na chystanou další knihu, kde se dočkáme maniaka v kněžském obleku s motorovou pilou…
