Článek
Julii je skoro třicet. Neví, co chce a neví, zda je vůbec šťastná. Všechno jí vždycky šlo a tak ani nevěděla, kam se v životě vydat. Vyzkoušela několik oborů studia, od medicíny a psychologie až po fotografování. Střídala účesy i partnery, než zakotvila ve vztahu s o patnáct let starším komiksovým kreslířem Akselem. Se zvědavostí a zároveň mírnou nechutí nahlédla do světa jeho usedlých přátel, kteří povýšeně komentují nestálost její generace.
„Vy dnes nemáte ani čas přemýšlet, na těch vašich obrazovkách se pořád něco děje,“ říká jí jeden z nich. Julie ale má na přemýšlení spoustu času. Zejména na přemýšlení o sobě samé. Ve svém životě stále hledá víc, i proto, že Aksel už se chce usadit, zatímco ona ještě ne. Ono „víc“ najde na večírku, kde se seznámí s vrstevníkem Elvindem. Jak se rozhodne, se prozrazovat nesluší, výsledek ale je, jak už to tak bývá, hořkosladký. A Julii dostane až do bodu, kdy je nucena všechno svoje dosavadní přemýšlení o sobě radikálně přehodnotit. V krátkosti — musí konečně dospět.
Partnerské vztahy vždycky byly vděčným filmovým námětem, už proto, kolik kladných i záporných emocí vnášejí do našich životů. U milostných peripetií mileniálů je ale třeba započítat i pocit osamělosti. Ve světě Tinderu to může znít paradoxně, ale právě nekonečné možnosti člověka mohou často spoutávat. Nejhorší člověk na světě vypráví o vztazích dnešních třicátníků s půvabem, porozuměním i lehkou ironií — a to je to hlavní, co z něj dělá hit. A také to, jak současně a zároveň nadčasově film působí. Jak prostřednictvím řady nezapomenutelných okamžiků vytváří dojem, že jeho hrdinové jsou lidé jako my, žijící stejnou každodennost.
Většina scén ve filmu je vyprávěna invenčně, chytře a s vtipem. Film má hned několik vrcholů, jedním z nich je scéna, kdy Julie prochází městem v zamrzlém čase, míjí zastavené lidi, auta i vylévané kelímky s kávou, ale sama se pohybuje tak, jak je zvyklá. Jako by Julie dostala šanci na chvíli utéct z proudu rychle plynoucího mládí.
Právě pomíjivost je důležitým tématem filmu. Pomíjivost času, pomíjivost mládí hrdinů i jejich, přátelství, lásek i snů, které jsou lehce měněny za sny nové. Když Aksel v závěru filmu mluví o tom, že celý život sbíral vinyly a knihy, klade to logicky do kontrastu k době, kdy je vše virtuální. Nejen hudební alba, ale leckdy i vztahy samotné. Lze se v nich ještě spolehnout na pevnou půdu pod nohama?
Film Joachima Triera je především o hledání kompromisu mezi tím, jak si své životy představujeme, a tím, jaké nakonec jsou. Jsme zamilovaní a měli bychom být šťastní — tak proč se často cítíme jako ti nejhorší lidé na světě?
Trier ve filmu rafinovaně pracuje s diváckými emocemi. Napomáhá mu v tom i herecká představitelka jeho hrdinky. Renate Reinsve si za roli Julie odnesla z Cannes cenu pro nejlepší herečku a její postava si publikum na svou stranu získává i ve chvílích, kdy se nechová zrovna nejlépe. Její motivace ale chápeme i v těchto momentech a tím spíš s touto postavou jdeme, kam nás zavede.
V závěru se ale snímek plný nezapomenutelných scén zvrhne do poněkud sentimentálního melodramatu. Z dvouhodinové stopáže by právě tady už poněkud unavený divák možná chtěl ukrojit alespoň tak čtvrthodinku. Právě tyto okamžiky, podbarvené už poněkud vlezlým soundtrackem, mohou leckdy snímek posouvat až na hranu kýče — byla by škoda jen kvůli nim tenhle skvělý film nevidět. Už proto, že život své generace popisuje nejspíš velmi přesně.
Nejhorší člověk na světě byl vyhlášen nejlepším cizojazyčným filmem na cenách newyorských filmových kritiků a dvě želízka v ohni má i na Oscarech, kde je nominován jako nejlepší zahraniční film i v kategorii nejlepší původní scénář. Do českých kin vstupuje 17. března.
