Recenze: Myšička se loučí s Dejvickým divadlem hrou o křehké maskulinitě

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

V nové hře Dejvického divadla Nitero se Martin Myšička snaží vyrovnat s těžkým úkolem: detabuizovat psychická onemocnění a také znovu objevit mužské emoce. V tradičním a bohužel stále platném rozdělení tato schopnost náležela spíše ženám, zatímco druhá polovina obyvatelstva byla vychovávána k tomu, aby o svých pocitech mlčela, potlačovala je, či je přebíjela jinými, většinou ne zrovna ideálními způsoby chování. Jaké důsledky tato asymetrie obnáší, si dokážeme všichni představit. Statistiky týkající se domácího násilí hovoří za vše.

Po autorské inscenaci Terapie Petra Zusky se téma vnitřních – a v tomto případě výhradně mužských – démonů a možnosti, jak jim čelit, rozhodl umělecky zpracovat i populární herec a loučící se umělecký šéf Dejvického divadla Martin Myšička. Jednomu takovému „fikčnímu, ale pravdivému“ duševnímu zápasu věnoval svůj dramatický debut s názvem Nitero.

Začátek inscenace připomene Kafkův Proces. Hlavní hrdina Radek, jehož role se ujal sám Myšička, je vzat do vazby za podezření ze spáchání trestného činu. Ničeho takového si stejně jako pan K. není vědom, respektive si nic nepamatuje. V cele na něj vedle nízké palandy, plechové skříně a suchého záchodu čeká také obhroublý spolubydlící Darek, ztvárněný Pavlem Šimčíkem. Přesmyčka naznačuje podezřelou blízkost s protagonistou, která se objasní v průběhu představení.

Svou obžalobu se zadržený architekt nejprve nedozvídá ani od Anny Fialové coby čerstvě vystudované právničky Lucie, která je odhodlaná jej z případu vysekat. Vedle této femme fatale, již charakterizuje hitchcockovsky výrazná paruka, zadrženého navštěvuje i soudní znalkyně a psychoterapeutka Miriam. Do této role byla obsazena Lada Jelínková, která v inscenaci alternuje s Barbarou Lukešovou.

Jak už bylo naznačeno, spíše než logikou reálného světa se hra řídí nahodilostí lidské psyché. Vedle linky čekání na soud se značná část děje soustředí na zapadlé vzpomínky, a zejména pak na rozpomenutí se na klíčovou chvíli, kvůli níž Radek ve vazební věznici skončil. V noci jej navštěvují noční můry vyjevující zdánlivě nesouvisející motivy: indiány, fantaskní zvířata, azurově modrý krystal či jeho matku – absence otce v psychologickém dramatu nemůže být náhodná. A jak se postupně ukáže, vše má ve hře své místo.

Na režii, jíž se ujala Kateřina Letáková, lze ocenit zejména práci s napětím a momentem překvapení. První je budováno zejména pomocí neklidné hudby Jana Matáska a druhé zajišťuje scénografické řešení se skrytým propadlem a vstupem na jeviště. Tvůrcům se nicméně nedaří dosáhnout takové míry sugesce, jakou lze zažít u podobně laděných, lunatických inscenací, jako je například Uvnitř banánu z repertoáru Divadla Na zábradlí.

Až na konci první poloviny skoro dvě a půl hodiny trvajícího představení se protagonista konečně dozvídá, co způsobil. A toto zjištění pro něj není vůbec příjemné…

Obě jmenované herečky v představení ztvárňují ještě jednu další roli. Jelínková nehraje pouze soucitnou psycholožku, ale také Radkovu ženu Markétu. Fialová byla kromě rozhodné advokátky, jejíž sebevědomí v jejím klientovi vzbuzuje sexuální touhu, obsazena do oidipovské role matky.

Ženské postavy, snad kromě dcery (Antonie Formanová), tak rovněž reprezentují psychologické figury či přímo emoce, k nimž se hlavní hrdina na exotické cestě do svého nitra vztahuje. Exotické z toho důvodu, že leitmotivem hry je původní americké obyvatelstvo, jímž byl Radek díky příběhům Karla Maye jako malý kluk očarován a které je zdrojem jeho ezoterické představy návratu „k sobě samému“.

Druhá část inscenace se tak z vězeňského prostředí ještě více přenáší do vzpomínek a nevědomí. Až kognitivně-behaviorální metodou terapeutka s Radkem rozebírá neomluvitelný násilný čin, jehož se dopustil. Jak jí ale sám říká: „Teď jako odhalíme, že mám trauma z dětství, a proto je ze mě dneska zločinec. Ale asi vás zklamu. Já měl normální pěkný dětství.“ Bohužel nezklame pouze paní terapeutku, ale zejména diváky.

Finální část, v níž se objevují různé dílčí scény z Radkova dětství, spíše než hluboký psychologický ponor do duše násilníka připomíná laskavé vzpomínky na dětství, podobné scénářům Zdeňka Svěráka. Hrdina si zaskotačí s lukem a šípem v ruce, po vzoru Old Shatterhanda a Vinnetoua se usmíří se svým ublíženým já, reprezentovaným jungiánským stínem Darekem, projde šamanskou očistou a je hotovo. Příliš prostoru na uvažování nad otázkami viny v inscenaci bohužel nezbylo.

Nitero je zejména v úvodu solidně napsanou žánrovou hrou, již vedle tajemství táhne humor, konkrétně lehce košilaté a občasně fekální fóry – tak, jak to mají v Dejvickém rádi a na co jsou jejich diváci zvyklí. Avšak když se konečně dostane na stěžejní téma, inscenace dramaturgicky tápe. Zmatečně se jeví linka Radkova zapojení do nekalého developerského projektu, který je nejspíše zdrojem jeho frustrací a který se ne zcela zřejmým způsobem dotýká i Miriam.

Problém celé inscenace tkví v tom, že hrdinův vnitřní konflikt působí nepřesvědčivě, stejně jako vážnost zla, které spáchal a které mu je šmahem prominuto. Ve vrcholné, dobře odpozorované scéně z běžného života, Myšička ani za mák nepřipomíná přepracovaného a vyhořelého alkoholika.

V programu se lze dočíst, že vznik hry i samotné inscenace byl konzultován s odborníky. Ano, psycholog-amatér se nad množstvím učených odkazů nadchne, ale o zdrojích mužské agrese dílo vlastně příliš neřekne. Nemluvě o dramatické věrohodnosti.