Mým nožem jsou slova, píše Rushdie, který přežil vlastní smrt

Poslední dny Muhammada Atty. Tak britský spisovatel Martin Amis pojmenoval povídku, v níž převyprávěl jednu z největších katastrof západního světa – teroristické útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku – se sžíravým humorem, který mu byl odjakživa vlastní. Zatímco ostatní spisovatelé mluvili o tom, že brutální atak ochromil jejich představivost, Amis neváhal a vtělil se do mysli jedné z nejtemnějších postav americké historie a po celou dobu hrůzného vyprávění ji trápil masivní zácpou.

O téměř 20 let později ochromil teroristický útok Amisova přítele, spisovatele Salmana Rushdieho. Rushdie po brutálním útoku několik dní bojoval o život. Přišel o oko, trpí posttraumatickou stresovou poruchou, ale ze schopnosti psát neztratil nic.

První, co na knize Nůž okamžitě upoutá pozornost: nekompromisní upřímnost, s níž Rushdie popisuje nejtěžší okamžiky svého života. „Vzpomínám si, že jsem zvedl ruku v děkovném gestu. Potom jsem koutkem pravého oka zahlédl poslední věc, kterou mé oko kdy uvidí: jak ke mně z pravé strany hlediště běží muž v černém,“ píše spisovatel v úvodu své knihy. A dodává: „Nepokusil jsem se utéct. Byl jsem úplně ochromený.“

V jednom ze svých nejcitovanějších rozhovorů vysvětluje Rushdie, často označovaný za autora románů magického realismu, že lidé příliš zdůrazňují magii na úkor reality. Sám ví, že v jeho textech šlo vždycky hlavně o to, aby se co nejvíc přiblížil skutečnosti, její podstatě. Jako o to ostatně usiluje každá dobrá literatura. V Noži není žádná magie. Jenom realita, kterou Rushdie popisuje bez jediného zaváhání. I kdyby to mělo znamenat, že před zraky celého světa rozpitvá svou vlastní zranitelnost a paralýzu, která ho potkala ve chvíli, kdy měl bojovat o vlastní život.

První část Nože jde ještě dál. Rushdie do detailu popisuje vlastní zdravotní komplikace – víme přesně, kudy do jeho těla vedou hadičky s živinami nebo jaké má problémy s prostatou. Je paradoxní, že při takových popisech může připomenout právě nekompromisně fyzické popisy z textu Martina Amise o Muhammadu Attovi. Jenže zatímco Amisův záměr byl ponížit, Rushdieho věty vyvolávají naději. Zdánlivě nekonečné zdravotní komplikace, nepochopitelné projevy špatných medikamentů, výrony tělesných tekutin, palčivá bolest, tu mají jasné východisko – jednou musí být líp. Jinak by přece Nůž nemohl vzniknout.

V knize, která na poměry autora tisícistránkových Dětí půlnoci a dalších velkolepě pojatých próz působí minimalisticky, až stroze, Rushdie elegantně přeskakuje z nemocničních lůžek do času vlastního dětství v indické Bombaji, do Londýna ze začátků své spisovatelské kariéry. Připomíná si komplikovaný vztah s otcem, dějinné otřesy v Indii i poprask, který způsobil jeho román Satanské verše. To za něj si Rushdie vysloužil vyhlášení trestu smrti – Rúholláh Chomejní na autora knihy uvalil v roce 1989 fatvu. Spisovatel se jen těžko vyrovnával se životem v utajení. Málokdo mohl čekat, že pokus o vykonání Chomejního smrtelné výzvy přijde o více než 30 let později.

V Noži není místo pro strach, dokonce ani pro beznaděj nebo zoufalství. Místo ní se Rushdie soustředí na lásku. Ztělesňuje ji tu jednak autorův vztah s básnířkou a spisovatelkou Rachel Elizou Griffiths a jednak literatura. Když Rushdie hledá odpovědi na komplikované otázky nebo paralely k vlastním nesnázím, vždycky sahá po knihách, po osudech dalších spisovatelů, kteří kvůli svému psaní byli v ohrožení života. Bylo jich překvapivě mnoho.

Je dobré připomenout, že když padaly k zemi budovy Světového obchodního centra, spisovatelé po celém světě prožívali hlubokou osobnostní krizi. Literatura se ukázala být zbytečná. Na podobnou situaci nikoho nepřipravila. A žádné z obětí život nezachrání.

„Mým nožem je jazyk,“ píše Rushdie, protože si uvědomuje, že proti neznámé zkušenosti může bojovat jen zbraní, kterou bytostně poznával celý život. „Pochopil jsem, že než se posunu k dalším věcem, musím napsat knihu, kterou nyní čtete. Když ji napíšu, získám kontrolu nad tím, co se stalo, přivlastním si to, převezmu vedení a odmítnu roli pouhé oběti. Na násilí odpovím uměním,“ vysvětluje Rushdie.

V průběhu spisovatelových úvah o přežívání začíná čím dál víc probublávat nevyhnutelná myšlenka – do knihy se musí dostat i on. Rushdieho útočník. Text s jeho příchodem trochu ztrácí na přesvědčivosti. Najednou máme co do činění s fikcí a ta ve světle autorovy nekompromisní upřímnosti působí jen jako spekulace. Možná kdyby zůstalo u nesouměrného dialogu, kdy útočník na Rushdieho dlouhé otázky celou dobu odpovídá jen mlčením. Součást literatury, jak dokázal třeba J. M. Coetzee v románu Hanebnost, je i vědomí, že vzdálenost mezi subjektem a objektem, mezi já a on, může být nepřekonatelná a nepopsatelná.

Může to ale opravdu někdo Rushdiemu vyčítat? Pokus přivlastnit si to, co mu náleží – tedy svůj vlastní příběh? Coetzee v Hanebnosti čelí traumatu jihoafrické diaspory. Rushdie krádeži vlastní identity. Nechce být „tím chlápkem, kterého pobodali“. Touží zůstat Salmanem. Nůž je důkaz, že se mu to podařilo.