Recenze: Krotitelé duchů se vrací ze záhrobí. Úplně bez duše

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pokud je něco tajemného ve vašem sousedství, koho zavoláte? Krotitele duchů! A to už čtyřicet let. Přesně tolik času uplynulo od premiéry filmu režiséra Ivana Reitmana, který se záhy stal kultovní klasikou a mnoho lidí ho dodnes považuje za nejlepší komedii všech dob. K tomu všemu navíc stačil jediný díl, který se stal v roce 1984 nejvýdělečnějším filmem, a porazil tak třeba i druhého Indiana Jonese.

Snímek přesně zapadl do kultury 80. let, měl snadno zapamatovatelný vizuál v podobě loga s přeškrtnutým duchem, zábavné postavy, chytlavý soundtrack a to správné herecké obsazení v čele s Billem Murraym, Danem Aykroydem a Haroldem Ramisem. Úspěch byl v podstatě zaručen. A co víc, všechno, co fungovalo tehdy, diváky téměř beze zbytku na filmu baví i teď.

O pět let později, v roce 1989, se Krotitelé duchů snažili ulovit knížete Viga z Moldávie. A pak se po nich na chvíli slehla zem. Vrátili se až v roce 2016 v čistě ženském obsazení, a přestože používali obdobné triky jako v 80. letech, propadli. O něco lépe si vedlo čtvrté pokračování. Režie a scénáře se ujal syn Ivana Reitmana Jason, který dokázal osvědčeným fíglům znovu vdechnout život a k nové krotitelské partě navíc přivedl tu starou. Aktuální pokračování jde ve snaze dojmout diváka stále stejnou písničkou - obrazně i doslova - ještě dál. Společně s Jasonem Reitmanem se ale vytratily i originální nápady a duch kultovního bijáku.

V Krotitelích duchů: Říši ledu je snad vše, co během předešlých čtyř pokračování už diváci viděli - od původní i nové krotitelské bandy přes slizkého zeleného ducha Slimera, malé Marshmallow Mans, původní soundtrack a logo až po klasické vybavení včetně hasičské zbrojnice a starého cadillacu. A zároveň vlastně nepřináší nic, co by diváky upoutalo nebo bavilo. Jen naprosto stejné prvky poskládané do nesourodého mišmaše.

Říše ledu začíná zhruba tam, kde Krotitelé duchů před třemi lety skončili. V cadillacu loví v ulicích New Yorku duchy, konkrétně obrovského draka. Dcera Dr. Spenglera Callie stále chodí s učitelem fyziky Garym Groobersonem a společně vychovávají její dvě děti Trevora a Phoebe. Přestěhovali se do hasičské zbrojnice a řeší drobné problémy jako Phoebinu pubertu nebo přecpané vězení na duchy, které po čtyřiceti letech praská ve švech.

Na nového největšího zloducha Garraku, který vypadá jako Slenderman křížený s démonem Surturem z Thora, si ale musí ještě počkat. A budou na něj čekat proklatě dlouho. I kvůli tomu má divák nejspíš pocit, že se ve více než dvouhodinovém filmu vlastně nic neděje. Jednou za čas se sice objeví zlověstně vyhlížející koule posetá runami, ve které je ledový přízrak uvězněný už desítky let, ta ale nervozitu nevzbuzuje. Snad každému je totiž jasné, že dříve nebo později se duch z vězení dostane a svět bude v ohrožení. A čím déle tvůrci tento moment oddalují, tím jasnější je, kdy nastane. Přijdou tak o - pro duchařské příběhy zásadní - moment překvapení.

Zbytek velkorysé stopáže je vyplněný oblíbenými postavami z minulých dílů. Na půdě zbrojnice požírá Slimer křupky, ve výzkumné laboratoři si hrají malí maršmelounci a v knihovně poletuje ta děsivá stařena, která vás budí dodnes ze spaní.

Téměř žádná z oblíbených postav ale děj neposouvá a na plátně se tak zřejmě objevují za jediným účelem: Vyvolat v divácích nostalgickou vzpomínku a stesk po čtyřicet let starém příběhu, který si tak rychle získal oblibu. Ale v novém podání už tyto triky - snad s výjimkou ikonického soundtracku - nefungují. Těžko říct, proč Slimer z 80. let i dnes dojímá a rozesmívá, ale ten nový prostě jen nudí. Možná diváci chtějí víc. Nové přízraky ale přináší jen zklamání.

Krotitelé duchů se tak definitivně staly obalem bez duše. Přestože vykradli původní příběh snad nejvíce ze všech pokračování, přiblížili se ke kultovnímu předchůdci snad nejméně. Samozřejmě pokud nepočítáte návrat z roku 2016 s ženskými krotitelkami. A nepřinesli dokonce ani špetku smíchu nebo radosti. Dobře, špetku možná ano. Přece jenom ti maršmelounci s námořnickou čepičkou nemohou nechat žádné srdce chladné, a to ani v Říši ledu.