Recenze: Království Planeta opic je jen další úkaz hollywoodské nostalgie

Planeta opic je franšíza, která se do Hollywoodu s většími či menšími přestávkami vrací už téměř 60 let. Během nich obkroužila vlastní děj, až se v novém snímku Wese Balla, režiséra trilogie Labyrint, dostala zhruba do bodu, ve kterém v roce 1968 na filmovém plátně s Charltonem Hestonem v hlavní roli začínala.

Ať jste na příběh o inteligentních primátech narazili v kterékoli dekádě, planeta Země byla jiná. Na první pohled sice vypadá podobně – část pokrývají deštné pralesy, vysoké hory i louky, případě písčité pláže, které omývá oceán –, ale z pohledu na rozpadlá města a zničené satelity je jasné, že lidstvo už nevládne. Většina lidí ztratila kvůli pandemii viru schopnost mluvit a kriticky myslet, a nadřazeným druhem se tak postupně staly opice.

Na rozdíl od filmu z roku 1968 ale divák vstupuje do Království Planeta opic poučený trilogií, jejíž první díl vypustilo studio 20th Century Fox v roce 2011. V ní měl možnost pozorovat na pozadí skonu civilizace tak, jak ji známe, život primáta Caesara. Kdysi obyčejné zvíře se díky směsici náhody a experimentálních léků stalo během let neohroženým vůdcem opic. Jejich vývoj se díky medikamentu posunul o tisíce let a udělal z nich druh přinejmenším rovný lidem.

Konkrétní příběhy jednotlivých snímků nechme stranou, zásadní jsou pro Království Planeta opic pouze tři Caesarovy myšlenky: Opice jsou silné pouze spolu, opice neublíží svému druhovi a opice a lidé mohou žít v harmonii. V pokračování série nám ale tvůrci ukážou, že i ve filmovém světě se mnohdy myšlenky těch, kteří vedou národy a civilizace, ztratí spolu s nimi. Anebo ještě hůř – někdo je sobecky pozmění kvůli vlastním zájmům.

Caesar je mrtev. Ať žije Proximus Caesar.

Království Planety opic se odehrává generace po Caesarově smrti, a jeho odkaz si tak pamatuje jen hrstka primátů. Opice už nežijí spolu, ale v oddělených kmenech, případně úplně samy. Nejprve se divák seznámí s mírumilovnou tlupou žijící v pohádkově vyhlížejícím údolí, která svou existenci spojila s orly. Vychovává je, pečuje o ně, loví s nimi a staví pro ně domovy. A také jejich vejce sbírá z hnízd dravých ptáků, skoro jako to lidé dělají s těmi slepičími.

Přípravy na orlí slavnost této tlupy ale naruší skupina primátů, která je jejich pravým opakem. Na koních, v maskách a s pomocí paralyzérů napadnou kmen, část pobijí a některé odtáhnou s sebou neznámo kam. O násilí mezi opicemi tak navzdory Caesarovým přáním není nouze.

O rodinu v bitvě přijde i šimpanz Noe – jeho otec zemřel a matku unesli útočníci. Vydá se tak na cestu, na jejímž konci najde zrezivělou loď, lidi schopné řeči a tisíce primátů v područí jediného vůdce Proxima Caesara. Ten sice vykřikuje stejná hesla, kterých se držel i původní Caesar, naplňuje je ale zcela novým významem. Opice jsou podle něj sice silné spolu, ale v jeho područí a jen když poslouchají rozkazy. K dosažení cílů je pak možné opicím ubližovat a stejně i lidem.

Planeta Země je tak sice zhruba stejná jako v roce 1968, ale události na ní se zásadně liší. V 56 let starém filmu lidé schopní myslet přiletěli z vesmíru, opice pořádaly soudní líčení a také byla k vidění postapokalyptická socha Svobody. Nic z toho se tentokrát neobjeví. Ale přesto diváka nejnovějším pokračováním série provázejí drobné odkazy na kultovní snímek Franklina J. Schaffnera.

Režisér Království Planeta opic Wes Ball ale zároveň díky tomu jde naproti srovnání s jedním ze skutečně ikonických filmů 60. let minulého století a možná i 20. století vůbec. A dle očekávání z něj nevychází úplně nejlépe.

Zatímco Planeta opic s Charltonem Hestonem okouzlila diváky poutavým příběhem s chytře načasovanými dějovými zvraty, Království Planeta opic Wese Balla od drobných a originálních posunů záměrně upustilo. Na rozdíl od tvůrců z 60. let totiž mají ti dnešní jednu nevýhodu – přinejmenším tuší, že přijde pokračování. Království Planeta opic má totiž otevřený konec. Na některé zásadní otázky, které sami položili, tak nechtějí odpovědět a obírají se kvůli tomu o všemi očekávané „wow momenty“.

To, o co diváka okradli v ději, se pak tvůrci snaží nahradit působivými počítačovými animacemi šimpanzů, goril a orangutanů, které čerpají z mimiky reálných herců. A nutno podotknout, že digitální grafika skutečně poráží skoro 60 let staré opičí převleky na plné čáře, jenže to nestačí. Rozhodně ne ve filmu, který si ukousl úctyhodnou stopáž dvě hodiny a 25 minut. Kvůli nedostatku informací stejně nakonec některé efektní pasáže vyjdou do prázdna, jiné působí, jako by byly do filmu našroubované až v pozdní fázi výroby, a některé dokonce nudí.

Po úspěšné nové trilogii, která začala v roce 2011, tak spíše než království přichází úpadek Planety opic. Vypadá to, že dobré časy odešly společně s Caesarem a nastávají chvíle, ve kterých vítězí forma nad obsahem. Místo aby se současní tvůrci poučili z odkazu, který před desítkami let zanechali ve filmovém světě Franklin J. Schaffner, Charlton Heston a další, nechali příběh ustoupit do pozadí a snímek vyplnili hezkými obrázky, které mají diváky přesvědčit, že si své peníze v kině náležitě užili. A to přesto, že právě před tím skrze postavu despotického vůdce Proxima Caesara nepokrytě varují.