Recenze: Kniha obestřená lží. Jaký je vlastně román Les v domě?

„Já to nějak nemám nervy absolvovat,“ přiznala se před několika týdny Alena Mornštajnová časopisu Reportér. Vysvětlovala tehdy, proč se jí nechce psát další knihu o příbězích zasazených hluboko ve dvacátém století, jako to dělala donedávna. Stálo by ji to příšerné rešeršování, ale daleko závažnějším důvodem je prý spisovatelčino přesvědčení, že by to od recenzentů schytala. „Spousta z nich by mi vytýkala, že se vracím k něčemu mnohokrát zpracovanému – jaká zase válka, jaký Hitler?!“

Dopadlo to nakonec mnohem hůř. Za knihu Les v domě, vyprávějící o sexuálním zneužívání, o malých i velkých lžích nebo o dědičnosti zla, byla obviněna z plagiátorství. Výtvarnice Toy Box tvrdí, že trauma v románu Mornštajnové popsala jako první. Protože ho na vlastní kůži zažila.

Knihy Aleny Mornštajnové naplňují definici literárního mainstreamu. Jsou oblíbené, masivně čtené, čtenářsky přístupné. Zároveň nerezignují na vyšší literární ambice, které ovšem kritici dlouhodobě ignorují. Ostatně si na jejich nezájem Mornštajnová nedávno stěžovala.

Bývalá angličtinářka a pozdní debutantka vypráví jednoduchým, bezbariérovým jazykem a skoro v každém z jejích příběhů se hned v úvodu objevuje maminka, babička, malé město… Něco, co všichni známe. Otevřít některou z jejích knih je trochu jako vejít do cukrárny na náměstí. Věneček bude možná plný šlehačky se ztužovačem, člověk se tou plnotučnou laskavostí málem zadusí. Na druhou stranu mu ta chuť připomene něco z dětství.

Nemusí to ale nutně být příjemná vzpomínka. Mornštajnová dávno není jen laskavou vypravěčkou z Hotýlku. Snaží se psát temněji. V předchozím románu Listopád se dokonce vydala do vod alternativní historie, v níž železná opona zůstala stát. Vznikla z toho ovšem celkem konzervativně napsaná, očekávatelná kritika starých poměrů. Jako kdyby vám někdo do kakaa hodil neurol.

Aktuální Les v domě se jeví jako dosud nejambicióznější kniha Mornštajnové. Spisovatelka definitivně strhla okrasné tapety svých literárních doupátek a její bezpříznakový styl tentokrát neuspává. Za to všechno, včetně výběru současného, závažného tématu, ji kritici mohli pochválit.

Jenže, jak víme, dopadlo to jinak. Ve zřejmě největší literární diskuzi posledních let jedni volají po zachování autorské svobody, druzí po větší ohleduplnosti k obětem sexuálního zneužívání. A vítěz ani po dvou týdnech intenzivního komentování a interpretování není jasný. Mornštajnová je snad ještě slavnější než dřív – novinku Les v domě zná aspoň z doslechu téměř každý – asi málokdo ji ale doopravdy četl.

„V tomhle domě o mě nikdo nestál,“ říká vypravěčka nového románu. Její jméno v příběhu nikdy nezazní. Místo něj jen: cácoro. „Jen se podívej, jak to dopadlo, ty cácoro.“ „Proč na mě tak civíš, cácoro.“ „Cos to zase vyváděla, ty cácoro.“

Mornštajnová nás, jak už je u ní zvykem, opět zavádí do mikrosvěta jedné rodiny v malém domě. Nikdo tu ale nemá nikoho rád, všichni si navzájem překážejí. Dědečkovi babička, babičce máma, mámě vnučka. Kdo je hlavním šiřitelem dusna, to se nedozvíme, kdo chce složit zbraně, taky ne. Jsme uprostřed koloběhu nenávisti. A zlo plodí zlo.

„Já se snažila, aby žádná postava nebyla jen černobílá,“ vysvětlovala Mornštajnová časopisu Reportér. Ale nepovedlo se jí to. Většina jejích hrdinů je vykreslena v různých odstínech černé. A zbytek postav slouží jen jako oživlé výhybky na trase příběhu.

Ani o sexuálním predátorovi se v knize moc nedozvíte. To dělá lépe kniha Hany D. Lehečkové Poupátka, částečně autobiografický příběh dívky, již zneužije učitel dramatického souboru. Poupátka jsou mnohovrstevnatý a formálně odvážný příběh, který vzorec jedné lidské katastrofy popisuje ve vší její složitosti, čímž mimochodem šikovně naznačuje, že podobné trauma není vyhrazeno pro výjimečné outsidery, ale může potkat úplně každého. Lehečková ukazuje, jak zranitelné jsou děti uprostřed puberty, jak chybující mohou být příliš starostliví rodiče, jak charismatičtí mladí muži, kteří dětem projeví trochu empatie.

Podobně ambivalentní je v Lese v domě pouze vypravěčka cácora.

„Schovala jsem se do svého pokoje a tam jsem si slíbila, že už nikdy, opravdu nikdy, neřeknu nic, čím bych dospělé rozčílila,“ vzpomíná dospělá vypravěčka, jak způsobila hádku mezi dědečkem a otcem, který posléze rodinu opustil. „Zlobivé holky si lásku nezaslouží,“ vysvětluje pak sama sobě.

Její samota na člověka dopadne. Je to snad poprvé, kdy jsem u čtení Mornštajnové pocítil silné emoce: třeba vztek na matku a na babičku za to, že nedokážou cácoře věnovat jediné laskavé slovo.

Je možné, že podobně silně budou čtenáři reagovat na cácoru. Slovy redaktora magazínu Reportér Tomáše Poláčka: zpočátku ji litovat, ke konci nenávidět. Mimochodem, právě tady stojí jeden z argumentů, proč „tým Toy Box“ vyjadřuje nad dílem Mornštajnové nespokojenost. Neudělala z oběti sexuálního zneužívání zrůdu? A nepomůže tím rozšířit předsudek, že si takoví lidé vymýšlejí nebo se dokonce mstí na svém okolí?

Mornštajnová má ale cácoru promyšlenou daleko lépe. Udělala z ní nespolehlivou vypravěčku, která ostatním postavám příběhu lže a čtenářovi zamlčuje.

Nemanipuluje tak zásadně a promyšleně, jako to umí vypravěči románů Kazua Ishigura nebo snad Anny Bolavé. Ale to není podstatné. Důležité je vědět, proč to dělá.

„Je daleko jednodušší zalhat než poslouchat nekonečné výčitky. Taková malá lež, a jak moc dokáže usnadnit život.“ Cácora lže, protože z její bolesti se vypovídat nejde. Když říká pravdu, v lepším případě jí nikdo nevěří, v tom horším je za její vyslovení těžce potrestána.

Právě tady vzniká smutný paradox Lesa v domě, kvůli kterému je nakonec úplně jedno, jestli patříte do týmu Toy Box, nebo týmu Mornštajnová. Román o bolesti tak hluboké a neuvěřitelné, že se kolem ní člověk musí prolhat, je sám obestřen nedůvěrou.

Na empatii a naslouchání jedné či druhé straně jsme se kolektivně vykašlali. Přesně po vzoru záporáků z Lesa v domě.