Recenze: Kdo byl nejdivnější rocker planety? Zůstává tajemný i ve filmu

„Vyvstaly otázky jako kdo to je? Co je? Odkud pochází? Je výtvorem cizí moci? Bláznem? Je nebezpečný? Chytrý? Hloupý? Je milý na své rodiče? Je skutečný? Předstírá? Je šílený? Příčetný? Je mužem, nebo ženou? Robotem? Kým vlastně je?“ ptá se v prvních minutách filmu hlas, který následně před diváky uvádí výtvarníka, tanečníka, herce a především zpěváka Davida Bowieho. Americký režisér Brett Morgen ve své dokumentární koláži neposkytuje na vyřčené otázky jasné odpovědi, pouze zve na návštěvu Bowieho vnitřního světa prostřednictvím střípků z jeho života, hudby a inspirace. Vytváří tak pravděpodobně nejkomplexnější dokument o britském hudebníkovi, který dosud vznikl.

Brett Morgen koncept Moonage Daydream vymyslel již o několik let dříve a v roce 2007 ho navrhl Bowiemu. Tomu se nápad zamlouval, ale protože už byl prakticky v profesní penzi, nechtěl se natáčení filmu příliš věnovat. Morgen se tak k dokumentu znovu vrátil až po zpěvákově smrti v roce 2016. Zkontaktoval Bowieho právníky a správce pozůstalosti a po dohodě s nimi se vrhl do pětileté přípravy monumentálního díla, pro které označení dokument jednoduše nestačí.

Moonage Daydream svého diváka nevzdělává a svůj subjekt nehodnotí. Nesnižuje se k běžným klišé dokumentárního žánru, nevěnuje se očekávaným milníkům Bowieho života a tvorby a neobtěžuje se s faktografickými detaily. Morgen ví, že v závěru na nich jednoduše nezáleží. Neřekne, jakým byl Bowie dítětem, jak přišel ke svému pseudonymu a jak došlo k tomu, že měl každé oko jiné barvy. Stejně tak nesoudí povahu Bowieho milostných vztahů (s jedinou zásadní výjimkou) a neanalyzuje jeho bitvy s producenty. Dokument také zbytečně nelpí na popisu Bowieho životních tragédií, jakými byla dlouhá závislost na kokainu nebo sebevražda milovaného bratra. Všechno totiž bylo už mnohokrát řečeno, rozebráno a opět složeno jinými dokumenty nebo knihami. Morgen nechává zpěváka hovořit. A to skutečně o všem. O světě, hudbě, lásce, svých obavách i ambicích.

Morgen na Bowieho nepohlíží primárně jako na zpěváka, ale jako na filozofa, který svým myšlenkám dává volnost prostřednictvím umění. To režisér činí pomocí náznaků a zdráhá se všeobecných deklarací.

Divák nepotřebuje na plátně vysvětlit, že David Bowie způsobil svými otevřenými projevy sexuality mocnou společenskou změnu. Na to stačí jediný záznam rozhovoru usedlého novináře s nalíčeným androgynním zpěvákem na vysokém podpatku, který se smíchem reaguje na otázky ohledně toho, zda svou sexualitu příliš nevystavuje na odiv a zda jeho boty náhodou nejsou bisexuální.

Stejně tak není třeba doslovně popsat, že se Bowie v jistém okamžiku svého života cítil ztracený. Pro pochopení je dostačující zpěvákovo vyznání, že až do středního věku nikdy nežil tak, jako by měla existovat budoucnost. A nyní, když ví, že po každém dni přijde další, sám netuší, jak s časem naložit.

To, že zpěvák našel životní partnerku v modelce Iman, není vyřčeno suchým oznámením o sňatku, ale Bowieho zpovědí o tom, že po boku své ženy konečně nachází klid a dokáže pojmenovat optimistický stav, ve kterém se nachází. Stejně tak není třeba otevřeně vychvalovat Bowieho vliv na další hudební vývoj. Stačí, aby nám sám zpěvák řekl, že už v roce 1971 vytvářel 21. století.

Dokument Bowieho nepředstavuje člověku, který o něm nikdy neslyšel, právě naopak. Pro někoho, kdo se o hudebníka nezajímá, bude pravděpodobně 140 minut eklektické mozaiky za hranicí snesitelnosti. Autor snímku si dobře uvědomuje, že na takové publikum necílí.

Dokument se navíc nebojí přiznat, že o objektu svého zájmu zdaleka netuší vše. Sám Bowie ve snímku říká, že v dětství našel magii rocku proto, že jeho slovům vůbec nerozuměl. Brett Morgen ve svém filmu sestavuje tezi, která stojí na podobné myšlence. Možná je Bowie dodnes natolik fascinující právě proto, že ho zcela nechápeme. Stejně tak, jako se zpěvák nestyděl přiznat, že si není jistý, jakou roli ve společnosti zrovna hraje, se ani dokument nesnaží interpretovat Bowieho nitro.

„Doufám, že se nikdy úplně nedozvíme, jakým byl Bowie člověkem a umělcem,“ říká o něm Morgen. Zpěvákovi, který si s oblibou vymýšlel a o svém soukromí mluvil poněkud tajemně, tak s respektem nechává možnost odnést si svá tajemství s sebou.

Pro amerického režiséra Bretta Morgena není Moonage Daydream zdaleka prvním dokumentem. V minulosti se již věnoval antropoložce Jane Goodallové, zpěvákovi Kurtu Cobainovi nebo kapele The Rolling Stones. Přestože zmíněné snímky rovněž využívají archivní záběry spolu s deníkovými záznamy, animací i dalšími experimentálními prvky, až v Moonage Daydream dává Morgen svému stylu úplnou volnost a nezdráhá se posouvat hranice dokumentárního žánru.

Ve více než dvouhodinovém snímku se nedočkáme rozhovorů se zpěvákovými blízkými. Nepromluví zde téměř nikdo jiný než Bowie. Vizuální složka pak kombinuje materiál z umělcovy sbírky. Archivní záběry sledují jen slabou, ale přesto viditelnou chronologickou linku. Animované segmenty zase umožňují pohlédnout na svět Bowieho očima. Psychedelické pasáže s barevnými skvrnami vizualizují jednotlivé tóny jeho hudby. Vše propojuje velké množství záběrů z videoklipů a filmů, ve kterých Bowie hrál nebo kterými se nechal inspirovat.

Během pár minut se tak na plátně vystřídají například zapomenuté záběry z turné Glass Spider, šachový duel z existenciálního dramatu Ingmara Bergmana Sedmá pečeť a hudba rockového mimozemšťana Ziggyho Stardusta, doprovázená změtí barevných záblesků. Přestože dokument může místy působit chaoticky, každá zvolená scéna v něm má své místo.

Morgenův film také operuje s obdivuhodným citem k hudbě. Když nechává zaznít některou z Bowieho písní, pouští ji na několik minut a nikdy samoúčelně. Navíc hudbu zprostředkovává pomocí záznamů z koncertů, nikoliv studiových nahrávek. Snímek tím dostává nádech živého organismu, jedinečného a nereprodukovatelného.

Hudbu neslyšíme prostřednictvím média, které si můžeme dodnes pustit kdykoliv, ale prožíváme ji skrze jedinečné okamžiky. Vždy tak, aby divákům poodkryla další část Bowieho osobnosti. Píseň Changes tak v dokumentu reflektuje Bowieho myšlenku na to, že celý život je konstantní experiment, nepřestávající proces hledání. Skladba Let’s dance zase doplňuje záběry z Bowieho života v 80. letech, během kterých se dle svých slov sice cítí optimisticky, ale prázdně.

Režisér Morgen o Bowiem říká, že mu ve 13 letech poprvé změnil život, podruhé tak učinil o 34 let později. Během pětileté práce na filmu totiž režisér v důsledku celkového vytížení utrpěl infarkt, který ho donutil zamyslet se nad tím, jaký má vlastně jeho život smysl. I dokument se tak stává úvahou nad tím, kam lidská existence a tvorba vlastně směřují. Morgen otevřeně přiznává, že jeho film není jen portrétem osobnosti, ale i manifestem toho, jak lze žít, což je oblast, ve které se nechá Bowiem inspirovat.

„Kdybychom všichni poslouchali to, co David říká, svět by byl o tolik lepším místem. Byl to muž, který vášnivě miloval život,“ říká o zpěvákovi Morgen.

Bowie v závěru dokumentu dospěje do okamžiku, kdy se usadí a uvědomí si, na čem mu záleží. Poprvé za celou dobu dokáže jasně odpovídat na otázky, stojí pevně na zemi a nachází svůj vztah k okolnímu světu. S diváky se hudebník i režisér pomyslně loučí slovy: „Důležité je to, co jste udělali. Ne kolik času na to máte. Ale co jste si přáli udělat.“

Z úst člověka, který se neustále pokoušel překročit vlastní hranice, aby konečně došel štěstí, taková věta nezní jako prázdný patos. S příchodem závěrečných titulků snad není příliš troufalé napsat, že by se Morgenova filmová výprava líbila i samotnému Bowiemu.