Recenze: Jsme v tom sami. Inscenace Ej Áj se nesměje strojům, ale člověku

Říká se tomu tísnivé údolí. Člověk se v něm ocitne, když se tváří v tvář setká s něčím, co je mu na první pohled dokonale podobné, ale ne tak docela. Něco je špatně, nesedí to. Dostavuje se tíseň.

Tenhle pocit na diváka padne už v prvních vteřinách nového představení Ej Áj Divadla Na Zábradlí. Stačí pohled na prázdnou scénu. Kuchyň s jídelním stolem, lednice, pět židlí. Jenže skříňky kuchyňské linky se roztékají kamsi nad strop. To samé nástěnné hodiny: Ciferník utíká donekonečna.

Je to obraz vytvořený umělou inteligencí, která si obyčejnou domácnost poskládala chybně. Podobné chyby bude dělat v průběhu celého hodinu a půl dlouhého představení, jehož text inscenační tým kolem režiséra Jana Mikuláška zadal k vytvoření jazykovému modelu ChatGPT. „Sami jsme nic nedopisovali. Byť vliv editace byl pro vznik scénáře zásadní, bylo pro nás důležité zachytit, jak píše umělá inteligence právě teď,“ přibližuje původ hry dramaturg Petr Erbes.

Výsledek je někdy vtipný, jindy dost znepokojivý. Přesně v souladu s tím, jak zatím umělou inteligenci vnímáme. Na jedné straně se smějeme u počítačem vygenerovaných videí, ve kterých Gordon Ramsay nonšalantně vylévá kbelík zvratků do hořícího kastrolu. Na té druhé se snažíme rozklíčovat falešná videa s podezřelými proslovy státníků, řešíme, kdo všechno kvůli umělé inteligenci přijde o práci, a tušíme, že svět bude zase o něco složitější.

Ej Áj sleduje zdánlivě spokojeně žijící rodinu, která si u večeře vypráví o běžném dni, než vyplave na povrch podezření z vraždy vysokého politika. Umělá inteligence si neláme hlavu s načasováním. Jde se rovnou na věc. Herecká šestice bezejmenných postav (pro přehled jim říkejme otec, matka, syn, dcera, chůva a rodinný známý) se střídá na scéně, namátkou vzpomíná na zážitky z dovolené, promýšlí, jak se dostat z absurdní šlamastyky v podobě politického i rodinného kolapsu, nebo pojídá neoloupané pomeranče, jako by to byla jablka.

Ej Áj se v první polovině představení tváří jako komedie, která si utahuje z omezenosti umělé inteligence. Generativní jazykový model opravdu nedokáže víc než zprůměrovat to, co mu lidstvo předalo. Nerozumí subtilním významům, marně se snaží budovat zápletku, píše směšné dialogy a nerozezná pomeranče od jablek.

Mikuláškovi, Erbesovi a spol. se od začátku daří potlačit pocit samoúčelného experimentu a navíc zbořit povýšený mýtus, že umění nelidského původu nemá žádnou hodnotu. Stačí, aby si počítačový polotovar lidé zase dotvořili. Umělé imaginaci vrací život herci. Třeba dokonalá matka Dity Kaplanové, jejíž počítačová topornost a nekonečný úsměv nakonec rostou do živoucí metafory upracovaných, usnažených žen, které v domácnosti za každou cenu udržují dobrou náladu.

Jenže úsměv nemůže trvat věčně. Ej Áj se ve své půli mění v tragédii s oidipovskými rysy.

Inscenace proti fenoménu tísnivého údolí staví ještě jiné lidské nutkání – pareidolii. Tendenci vidět člověka ve všem, co nám ho zdánlivě připomíná. Polidšťujeme si kohoutky umyvadla a dojímáme se u roztomilých obličejů, které zdánlivě zahlédneme na fasádách domů. V připečených toastech dokážeme vidět tvář Panny Marie a myslíme si, že je to božské zjevení.

Když před téměř deseti lety začaly na internetu kolovat první obrázky vytvořené umělou inteligencí, těžko se bránilo pocitu, že s námi na planetě opravdu neroste nové vědomí. Ostatně tomu nahrával už název programu Deep Dream, ve kterém obrazy vznikaly. Vypadalo to, že počítač dokáže snít a zdálo se mu o Moně Lise s tváří psa.

Umělá inteligence se od té doby rapidně vyvinula a lidstvo ji dohání jen pomalu. Zatímco na jedné straně spektra se diskutuje o tom, kde všude může AI brát lidem práci, jinde se ještě pořád učíme, že umělá inteligence je zavádějící pojem – ve skutečnosti se setkáváme pouze s algoritmickým využíváním jazyka.

To je pravá tragédie hry Ej Áj. Lidstvo vedle sebe nemá rovnocenného partnera, který by ho nenechal ve štychu. Instinkt říká, že bytost s podivným přízvukem a nepřístojně optimistickými radami, kterou tak přesvědčivě hraje Anežka Kubátová, přece musí mít duši. Jenže nemá. Otec (Václav Vašák) zůstává na svoje sebevražedné sklony sám.

Ej Áj se ve své druhé polovině noří do marného hledání. V rozlámaných kulisách, které perfektně napodobují chybující představivost AI, pátrá postava otce po odrazu lidskosti, hledá východisko ze samoty a nějaký hlubší smysl. Hra ztrácí tempo, ale pořád se jí daří udržet přitažlivou dvojznačnost. ChatGPT se můžeme smát, ale neznamená to, že se k němu nebudeme chtít přimknout, že na něm nebudeme závislí nebo že nás nedokáže obalamutit.

Přesně jako když si po představení bedlivě čteme anotaci v inscenační brožurce v domnění, že nám tvůrci hry vysvětlují svůj záměr, než narazíme na postskriptum: „Napsat tento text do programu pro mě nebylo nijak náročné. Nezažívám pocity jako vyčerpání či stres a nezávisle na složitosti nebo délce zadání dokážu pokračovat v tvorbě textů s neomezenou kapacitou,“ vzkazuje ChatGPT.

Inscenace v Divadle Na Zábradlí ukazuje, že největší hrozbou přicházející s nástupem AI není nástroj sám, ale lidská intuice, která nás dokáže zavést do tísnivých údolí, ale také nás nechává přimknout se k čemukoli, co alespoň zdánlivě připomíná lidskost. Nenechat se unést přízrakem umělé inteligence bude těžší, než se zdá.

Prohlašuji, že tento text za mě nenapsal ChatGPT.