Recenze: Joker už není cool. Přibyla Gaga, muzikál a vyčerpávající nuda

Krátce poté, co na benátském festivalu obdržel Zlatého lva, nechal se režisér Todd Phillips slyšet, že další Joker určitě nevznikne. Příběh zrodu psychotického batmanovského zlosyna považoval v roce 2019 za uzavřený. Letos měl v Benátkách premiéru druhý díl. Film s podtitulem Folie à Deux dává svou zbytečností Phillipsovi za pravdu. Pokračování nebylo třeba. Zároveň ale muselo vzniknout.

Přestože studio Warner Bros. dokázalo Jokera prodat jako seriózní charakterovou studii, stále šlo především o rozšíření komiksového univerza s masivní fanouškovskou základnou. Po víc než miliardových celosvětových tržbách tak logicky přišel sequel. Tak funguje Hollywood. Nový Joker se však hollywoodským principům v jiných ohledech odmítá podřídit. Spíš než podvratné dílo filmařského génia ovšem připomíná trucovité dítě.

Atypický je už kreslený prolog, o který se postaral francouzský animátor Sylvain Chomet. Stylem připomíná grotesky Looney Tunes. Nevystupuje v něm ale Bugs Bunny s přáteli, nýbrž Joker. Když prochází divadelním předsálím kolem plakátů klasických hollywoodských muzikálů, aby se pak v maskérně dopustil mordu, je nastolena dynamika následujícího filmu, v němž se hudební fantazie budou střetávat s reálnou bolestí a násilím.

Největším nepřítelem animovaného Jokera není společnost, policie ani Batman, ale jeho vlastní stín, což lze chápat jako shrnutí předchozího filmu i předzvěst toho, který bude následovat a který lecčím připomíná remake. Tím, co svět potřebuje, je láska, zpívá se pak v závěru animovaného předfilmu. Chomet dokázal do několika desítek vteřin shrnout všechny myšlenky a motivy, které bude Phillips v následujících dvou hodinách recyklovat.

Film se odehrává zhruba dva roky poté, co neúspěšný komik Arthur Fleck alias Joker (Joaquin Phoenix) v přímém přenosu zavraždil moderátora televizní talk show a stal se hrdinou společenských vyděděnců. Stále je zavřený v arkhamské psychiatrické léčebně a čeká na soud. Jeho nabubřelé ego pod vlivem silných medikamentů a sadistických dozorců zkrotlo. Shrbený, zamlklý, s vystouplými lopatkami působí podobně nesebevědomě jako na začátku prvního filmu. Show může začít nanovo.

Protagonistovi bez publika chybí vůle vyprávět vtipy, natož rozpoutávat chaos. Uniká alespoň do svých představ. Občas začne neohrabaně tančit a zpívat populární americké songy. Někdy zůstává v ušmudlaných nemocničních interiérech, jindy se ocitá v kýčovitých divadelních kulisách s měsícem v úplňku v pozadí. Později se muzikálovému eskapismu bude oddávat s Harley „Lee“ Quinn (Lady Gaga), kterou potkal v pěveckém sboru. Žena, jež pro rozveselení zapálila dům svých rodičů, je Jokerovou velkou obdivovatelkou.

Ač jde evidentně o dvojici nemocných lidí, kteří si vyměnili dva pohledy a pět vět, film jejich vztah od začátku rámuje jako osudovou lásku. Možná jej takhle ale vidí jen Arthur, jehož hlediska se vyprávění zuby nehty drží. Zatímco jeho obhájkyně ho přesvědčuje, že trpí disociativní poruchou osobnosti a za činy jokerovského alter ega nenese zodpovědnost, s Lee, která v něm vidí protisystémového rebela, může podléhat iluzi o vlastní výjimečnosti.

Tento stav vystihuje i psychiatrický termín z podtitulu filmu, který lze přeložit jako „šílenství ve dvou“. Blouznění je snazší, když vás v něm někdo podporuje. Lee sice do Arthurova neveselého života vnáší hudbu, fyzicky i metaforicky, ale nejvíc z toho profituje ona sama. Získala pro sebe Jokera. Člověk pod klaunskou maskou ji nezajímá. V tom se neliší od davu fanoušků před budovou soudu, kde se bude odehrávat druhá část statického snímku.

Podívejte se na fotografie z filmu Joker: Folie à Deux.

Když spolu Arthur a Lee ve společenské místnosti sledují muzikál Konečně trhák!, ve kterém Fred Astaire zpívá „That’s Entertainment“, vzniká kontrast mezi temnou a špinavou léčebnou, kde jsou uvězněni, a jiskřivými barvami na plátně. Mohl by z toho být výstižný komentář k cynismu dnešní společnosti, která ignoruje války i hořící planetu a raději hledá rozptýlení. Jenže to by film musel mít jasno v tom, co chce říct. A ideálně nebýt tak doslovný a vážný.

Truchlivé smyčce dávají od prvních minut najevo, že sledujeme velké umění. Herci se pomalu pohybují i mluví, pečlivě komponované záběry připomínají živé obrazy a každý důležitější rozhovor se odvíjí ve velkých detailech. Zprvu sugestivní styl ale není dál rozvíjen, nenabaluje na sebe nové významy. Phillips bez smyslu pro rytmus vyhrává dokolečka pár stejných tónů, většinou odposlechnutých v lepších filmech.

Slabá provázanost jednotlivých motivů se zřetelně vyjeví ve druhé polovině příběhu. Nevyrovnaný vztah Arthura a Lee ustupuje do pozadí, z toxické romance se stává rozvleklé soudní drama. Celý soud se přitom točí okolo otázky, která byla zodpovězena už v prvním filmu – je Arthur Fleck psychicky nemocný muž, nebo zosobnění zla? Nekonečné výslechy svědků jsou stejně ospalé jako výraz Joaquina Phoenixe, zápasícího s topornými dialogy.

Soudní scény ani neposouvají zápletku a vývoj postav. Podobně nejasná je dramaturgická funkce muzikálových vsuvek, které jsou hudebně různorodé, ale zároveň identické v absenci nápaditější choreografie a švihu. Vyprávění ztrácí zbytky plynulosti, točí se v kruhu. Omezení vnějšího dramatu na minimum by bylo skousnutelnější, kdyby se něco zajímavého dělo uvnitř Arthurovy hlavy. Introspektivní pojetí ale pouze odhaluje, že trauma hlavního antihrdiny je postavené na banálních psychoanalytických klišé a celovečerní stopáž neutáhne.

Možná šlo tvůrcům právě o tohle. Ukázat, že Joker je prázdným a snadno nahraditelným symbolem, do kterého si každý – Lee, média i smečka zfanatizovaných příznivců – projektuje vlastní touhy nebo frustrace. Dokud mu ostatní nedají smysl, sám nic neznamená. Jde o poměrně nekompromisní výpad proti reakcím na první film, po němž se Phoenixův několikanásobný vrah stal vzorem incelů, tedy mladých mužů dávajích především ženám za vinu, že si nedokázali najít romantického či sexuálního partnera.

Phillips se scenáristou Scottem Silverem dělají ve Folie à Deux první poslední, aby této misogynní fantazii a idolizaci nevyšli vstříc. Napříč filmem servírují další a další doklady toho, že Joker není cool, že jde o pasivního a politováníhodného chudáka, který se s krutostí světa vyrovnává pomocí mechanismů generujících akorát víc krutosti. Jak s úsměvnou přímočarostí ukazuje poslední z několika konců, klaunem může být kdokoliv.

Nejlepším napodobitelem Jokera je nakonec Todd Phillips, jenž divákům odpírá jakékoli potěšení, které si s komiksy a muzikály spojujeme. Aby podtrhnul svou pointu, natočil za 200 milionů dolarů neatraktivní, těžko stravitelný film bez cíle a energie. Za drzost a odvahu zaslouží uznání. Jen škoda, že se Hollywoodu vysmívá způsobem vyznačujícím se tak mizivou filmařskou invencí a vírou v intelekt publika, že druhý Joker ve výsledku není ani provokativní, ani myšlenkově podnětný, ale pouze vysilující.