Recenze: Horory, po kterých se dobře spí, umí jenom del Toro

Sál tonoucí ve tmě a stínech, v němž na sebe veškerou pozornost strhává zlatem zdobená podivná, ovšem na první pohled fascinující skříň. Přistupuje k ní šedivějící, mírně dýchavičný chlapík, aby publiku s těžkým přízvukem vysvětlil, co je to kabinet kuriozit. Tedy konkrétním člověkem sestavené divadlo světa.

Stačí zmáčknout skryté tlačítko, zatáhnout za maskovanou páčku a kabinet vydá své tajemství – v tomto případě hororový příběh pečlivě vybraný naším průvodcem. Jímž není nikdo jiný než Guillermo del Toro. Slavný režisér, scenárista a producent ovšem tentokrát vystupuje skutečně pouze jako svého druhu kurátor, případně (ve dvou případech) autor námětu. Režii svěřil svým více či méně etablovaným známým z hororové branže.

Jako kdybychom tedy byli svědky kultivované černé hodinky. Jednotliví účastníci vypráví historky, které sice vyvolávají příjemné mrazení v zádech, ale především ukazují, jak moc mají všichni zúčastnění horor rádi. S drobnými zaváháními se tak daří vyvolávat děsivou obdobu slavného scifistického „pocitu úžasu“. Jistě i proto, že většina z osmi epizod má příjemné retro ladění a čerpá z klasik pulpového hororu 30. let minulého století, estetiky gotického románu a také na krvavých morytátech založeného pařížského divadla Grand Guignol.

Kabinet kuriozit navazuje na tradici hororových televizních antologií, jako byla v letech 1959–64 slavná Zóna soumraku Roda Serlinga (před třemi lety nakrátko obnovená Jordanem Peelem), Příběhy ze záhrobí, vysílané v letech 1989 až 1996, nebo povídkový film George A. Romera a Stephena Kinga Creepshow z roku 1982. Zároveň si ovšem bere i z klasického seriálu Alfred Hitchcock uvádí z let 1955–62 – mimochodem, ještě v době svých studií del Toro v Guadalajaře o Hitchcockovi napsal knihu a k jeho odkazu se opakovaně hlásil.

Sám se navíc na jedné hororové antologii už kdysi podílel. Byla to mimo jeho rodné Mexiko takřka neznámá La Hora Marcada, natočená mezi lety 1988–90. Jednalo se o přímou poctu výše zmíněné Zóně soumraku a del Toro se zde poprvé profesně setkal například s režisérem Alfonsem Cuarónem (Potomci dětí, Harry Potter a vězeň z Azkabanu) nebo kameramanem Emmanuelem Lubezkim (tři Oscaři za Birdmana, Gravitaci a Revenanta). Částečně jako antologie pak funguje i del Torem produkovaný snímek z roku 2019 Noční můry z temnot. V jeho filmografii pak pochopitelně horory dominují – případně snímky jako Hellboy nebo Oscarem oceněná Tvář vody, jejichž skutečnými hrdiny nejsou lidé, ale monstra. Právě láska k hororu a praktickým efektům při vytváření příšer ostatně přivedla del Tora i ke spolupráci s Peterem Jacksonem na trilogii Hobit (2012–14).

Horor je tak pro del Tora nejen žánrem, k němuž se opakovaně vrací, ale i tím, přes co především navazuje kontakty a proniká do stále nových médií. Poměrně nenápadně se takříkajíc zadními žánrovými dvířky plnými brakových ornamentů propracoval na post jednoho z nejvlivnějších lidí Hollywoodu – což se koneckonců odráží i ve skutečnosti, že má doma sám čtyři Oscary (Faunův labyrint z roku 2006 vyhrál kategorie Nejlepší cizojazyčný film a Nejlepší původní scénář, Tvář vody z roku 2017 pak Nejlepší film a Nejlepší režie). V tomto ohledu je Kabinet kuriozit doslova esencí del Torovy tvorby.

Jako každá antologie má ovšem i Kabinet kuriozit své vítěze a poražené. Ovšem s výjimkou vyloženě nudné páté epizody Snění v domě čarodějnic se jedná o prohry spíše dílčí, nebo minimálně zajímavé. Například úvodní epizodu Sklad 36 natočil podle del Torovy povídky jeho dvorní kameraman Guillermo Navarro. Poměrně logicky tak nemá epizoda výraznější režisérský rukopis a do popředí vystupují spíše ryze deltorovské prvky – od brakových motivů (nacisté, vyvolávání démona, starodávné grimoáry) přes myšlenku, že monstrum požírající lidi není ani zdaleka takovým zlem jako některé z jeho obětí. Výsledkem je jednoznačně nejčistší del Toro v antologii a ideální příběh na rozjezd.

Naopak velmi osobitá je třetí příběh nazvaný Pitva. Natočil ji David Prior a podobně jako jeho celovečerní debut Prázdnota obsahuje i tato epizoda řadu působivých scén a nápaditých řešení. Typickým příkladem mohou být neustále se vracející záběry na pavučiny nebo okamžik, kdy hlavnímu hrdinovi vstanou hrůzou chlupy na krku. Pitva je mimochodem jedním ze dvou skutečně ryzích hororů v antologii, kde o většině příběhů spíše platí, že jsou hororového „ladění“.

Oním druhým hororem je pak Pickmanův model. Slavná povídka o malíři, který získá nechvalnou proslulost díky děsivým fantaskním výjevům monster požírajících lidi, aniž kdokoliv tuší, že přesně zachycuje bytosti žijící pod Bostonem, patří k nejslavnějším dílům klasika hororu H. P. Lovecrafta a je častým terčem pastišů a poct v postlovecraftovských antologiích. A i tentokrát narazíme na dost dějových změn. Svým vyzněním se epizoda blíží spíše kultovnímu filmovému hororu Horizont události z roku 1997. Na druhou stranu jeden typ vesmírného hororu zde jen střídá jiný. Možná nejsympatičtější na epizodě je střídání digitálních triků a praktických modelů, díky čemuž se daří vytvořit dojem permanentní noční můry a světa, v jehož stínech se může skrývat cokoliv. Bohužel ovšem chybí výraznější nápady ze strany režiséra.

Což neplatí pro nejosobitější příspěvek, jímž je Prohlídka Panose Cosmatose. Syn režiséra osmdesátkových akčních klasik Rambo II a Kobra George P. Cosmatose na sebe upozornil skvělým psychedelickým výletem právě do éry akčních a fantasy béček v podobě filmu Mandy – Kult pomsty se skvostně šíleným Nicolasem Cagem. A psychedelickou záležitostí je i Prohlídka. Filtry, znepokojivá hudba a fascinujícím způsobem dekadentní Peter Weller, který se kdysi proslavil jako první RoboCop – ve výsledku jednoznačná výhra stylu nad obsahem a záleží na každém divákovi, zda bude epizodu v rámci Kabinetu hodnotit jako suverénně nejlepší, nebo nejhorší.

Podobnou volbu nabízí i některé další epizody. Ovšem i přes podobné výtky nabízí Kabinet kuriozit Guillerma del Tora silnou kolekci příběhů. A i když je pod ním podepsáno hned několik výrazných autorských osobností, má Kabinet jasně rozpoznatelné sjednocující téma. Je jím láska k žánru a především k jeho starosvětské podobě, která přežívá spíše v nezávislých nakladatelstvích než v sálech multikin. Takže žádné laciné lekačky či stokrát vylouhované vyvražďovačky mladistvých a donekonečna natahované franšízy typu Nezvratný osud nebo Saw.

Místo toho pod del Torovým dohledem vznikly krátké filmy, které se skutečně snaží odvyprávět příběh s pointou a své obecenstvo překvapit či dojmout. Navíc jsou vlastně všechny epizody mile deltorovsky barvité a hravé; dokonce ani nejvýraznější „grand guignol“ antologie, epizoda Hřbitovní krysy, která se téměř celá odehrává v klaustrofobních tunelech pod hřbitovem, se neutápí v prvoplánové temnotě, ale šikovně pracuje se světlem a třpytem zlatých šperků a drahokamů. Některé příběhy jsou snad až příliš obskurní – ale to je otázka vkusu a navíc nic překvapivého vzhledem k tomu, z jak starých zdrojů vycházely. Nic to tedy nemění na tom, že podobně jako se scifistickou antologií Davida Finchera a Tima Millera Love, Death & Robots se trefil Netflix do černého. Nedonutí vás navěky spát s rozsvícenou lampičkou či nedej bože navštívit psychoterapeuta, ale rozhodně vám připomenou, jakým dobrodružstvím může být ve dvě ráno v temném bytě cesta na toaletu.