Recenze: Janžurku zná každý? Až dokument dcery ukazuje, jaká doopravdy je

K jistotám karlovarského festivalu patří cigarety Jiřího Bartošky, (ne)laskavý humor Marka Ebena a dokumenty o tuzemských celebritách, které se umísťují na předních příčkách diváckého hlasování. Film o Ivě Janžurové papírově splňoval veškeré předpoklady pro to, aby zabodoval stejně jako v minulosti portréty Jiřího Suchého, Miloše Formana nebo kapely PSH. Pravda, na premiéře v karlovarském městském divadle publikum tleskalo vestoje, zřejmě i z úcty k osobně přítomné herecké legendě, ale v následných diváckých ohlasech převažovaly rozpaky. Prý je to dlouhé, nudné, neuspořádané. Ani na ČSFD se Janžurka nedostala do červených čísel, jak je u těchto filmů zvykem. Kde se stala chyba?

Film především nevypadá tak, jak zřejmě mnozí očekávali. Šablony životopisných dokumentů se pevně nedrží, vede s ní polemiku. Na jedné straně nechybí chronologický průřez životem, archivní záběry, filmové ukázky i režisér dolující z paměti, jak před lety probíhalo natáčení. Jenomže Remundová současně hledá, experimentuje, zkouší objevit vlastní cestu, jak se své matce a zároveň jedné z našich největších poválečných hereckých ikon přiblížit. Navzdory riziku, že občas zakopne nebo zabloudí. Jde o organický, unikavý a nedokonalý útvar, který se proměňuje tak jako herec ztvárňující různé role.

Iva Janžurová začala hrát v 60. letech minulého století a úspěšně v tom pokračuje dodneška. Svatba jako řemen, Světáci, Petrolejové lampy, Morgiana, „Pane, vy jste vdova!“, Výlet… K tomu desítky televizních seriálů a divadelních her. Remundovou však zajímá především člověk existující za těmito rolemi, v přestávkách mezi představeními. Sice si Janžurovou na chvíli užijeme jako Alžbětu II. v populární hře Audience u královny, ale v paměti nám utkví spíš momentka ze zákulisí, kdy si nalíčená herečka čistí zuby, na které se jí přilepil syreček.

Scény z každodennosti Ivy Janžurové jsou prokládány návraty do její minulosti. Hned v úvodu například navštíví město Žirovnice na Vysočině, kde se v roce 1941 narodila, a vzpomíná na želvu, která jim chodila po zahradě. Remundová přitom v matčině životním příběhu od začátku hledá zárodky jejích budoucích rolí. Když se Janžurová ohlíží za dětstvím stráveným v protektorátu, jsou do toho vkládány scény z filmu Kočár do Vídně, který se odehrává na sklonku války. Z podobných retrospektivních odboček je postupně skládána hereččina biografie. Studium na DAMU, spolupráce s Krejčíkem, Herzem a Hanákem, naděje spjaté s pražským jarem, tlak normalizační moci, manželství s dramatikem Stanislavem Remundou…

Příhodným maskotem dokumentu se stává zmíněná žirovnická želva. Opakovaně vidíme černobílé záběry, na nichž kráčí po trávě. Pomalu, trpělivě a cílevědomě. Tak, jak běží život. Srovnatelně rozjímavé tempo charakterizuje celý film. Jeho nekonfliktní, nostalgická nálada je určena obdivem, který Remundová chová k matce. K domácké atmosféře přispívá i převaha scén ze soukromí, kdy si Janžurová nechává barvit vlasy, mluví o klobásce, která na ni čeká doma v mrazáku, nebo se v nejužším rodinném kruhu účastní narozeninové oslavy.

V podstatě jediná dramatičtější událost celého filmu proběhne v prvních vteřinách, kdy vidíme záznam představení Marie Stuartovny ve Stavovském divadle z dubna 2002. Janžurovou tehdy srazila k zemi těžká boční kulisa. Na děsivě vypadajícím incidentu, po kterém se herečka podle vlastních slov znovu narodila, je fascinující reakce publika. I když Janžurová zpod kulisy volá o pomoc, lidé dál nehnutě sedí na svých místech, posvátný prostor pódia se nikdo neodváží narušit. Mezi hledištěm a divadelní scénou zůstává neproniknutelná bariéra.

Film od Remundové v pomyslném bourání dekorací pokračuje. Držitelku dvou Českých lvů neukazuje jako modlu, ke které se nikdo neodváží přiblížit, ale tak, jak ji vidí ona sama (možná by proto byl přiléhavější název „Ivuška“). Jako starostlivou mámu se smyslem pro humor, která ve volném čase chodí na abiturientské srazy a háčkuje rukavice. Ani při rekapitulaci dřívějšího dění se režisérka nezaměřuje primárně na životopisná fakta, ale na emoce, kterými jsou jednotlivé vzpomínky zabarvené. Proto Janžurovou nechává vzpomínat na matku, bratra nebo lásku z prvního ročníku, probírá se její milostnou korespondencí.

Nejvíc odhalující je ale intimní dialog, který Janžurová vede napříč filmem se samotnou Remundovou. Během zdánlivě banálního povídání o dětství, vztazích a strachu z vlastní neužitečnosti se v ochranném sebeironickém krunýři herecké divy objevují praskliny, skrze které vidíme křehkost a nejistotu, žádné hraní. Remundová už od svého vynikajícího režijního debutu Ničeho nelituji chápe, jak velká dávka pravdivosti se v těchto neinscenovaných výjevech z rodinného života nachází. Nejspíš větší než v setkání s Alexandrem Dubčekem, na které Janžurová vzpomíná spolu s Martou Kubišovou.

Archivní vsuvky s Dubčekem nebo sovětskými tanky zasazují hereččin příběh do rámce velkých dějin, ale o samotné Janžurové toho moc neprozrazují a zároveň jsou příliš stručné, aby osvětlily dobovou atmosféru či poměry v kultuře. Především ale oslabují blízkost a bezprostřednost, které představují hlavní kvality filmy. Obdobně zcizující efekt mají úryvky z Beckettovy hry Šťastné dny, v níž Janžurová hraje ženu rekapitulující svůj život. Zřejmě by rozvolněné formě měly dát pravidelnost a řád, posílit motiv prolínání skutečnosti s hereckými rolemi, ale místo toho přispívají k přemíře významových vrstev a kolísavému rytmu.

Obyčejnost a lidskost protagonistky se Remundové daří nejlíp zachytit ve chvílích, kdy ignoruje konvence životopisných dokumentů a nesnaží se sdělit něco „vznešenýho, nezapomenutelnýho“, jak říká její matka. Někteří lidé mají takové osobní kouzlo a nadhled, že stačí, když s nimi můžeme pobývat v jedné místnosti. Díky skoro dvouhodinové stopáži je v Janžurce takových momentů pořád dost. Jsou faktograficky možná chudší, než jsme zvyklí z jednolitějších, ale opatrnějších dokumentů, které jdou po vyšlapaných stezkách. Zato nám umožňují se na Ivu Janžurovou napojit tak, jako se ona přes 60 let napojuje na své postavy.