Recenze: I smrt překonáme, když jsme spolu. Almodóvar natočil vrcholný film

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Obě hlavní hrdinky Vedlejšího pokoje mají velmi těsný vztah k umění. Dokážou z hlavy citovat Joyce, okamžitě poznají obraz od Hoppera a volný čas si krátí sledováním klasických filmů. Společně zhlédnou celkem čtyři. Tři z nich, Dopis neznámé, Cesta po Itálii a Mrtví, vyprávějí o opětovném nalezení ztracené lásky, díky němuž postavy alespoň na chvíli znovu dokážou vzdorovat času. Uvedené filmy představují pro Marthu (Tilda Swinton) a Ingrid (Julianne Moore) zrcadla, která odhalují i to, co ještě samy nejsou schopné reflektovat.

Ingrid je úspěšná newyorská prozaička. Svou nejnovější knihu napsala proto, aby líp pochopila smrt. Když je s ní následně konfrontována v realitě, uvědomuje si, že slova na všechno nestačí. Její dávná přítelkyně Martha má rakovinu děložního čípku. Coby bývalá válečná reportérka přistupuje k umírání velmi prakticky. Stejně jako Ingrid ale věří, že smrt lze zkrotit, a to nejen na papíře. Ví přesně, jak by její odchod měl vypadat. Spolkne pilulku na eutanazii a lehne si do postele, zatímco ve vedlejším pokoji bude někdo blízký.

Oním blízkým člověkem by měla být Ingrid. Nikdo jiný se bolestivého úkolu zhostit nechtěl. A možná je důvodem i ženina vitální povaha. Neopouští ji humor a laskavost, věří, že přerušená pouta lze obnovit. Jestliže přímá a racionální Martha připomíná chladnou noc, Ingrid ji přirozeně doplňuje jako slunný den. Ženy zanedlouho opouštějí velkoměsto ve prospěch luxusní vily uprostřed lesů, kde má dobrovolné ukončení života proběhnout.

Velcí režiséři mívají v pokročilém věku podobnou potřebu jako Ingrid – postavit se čelem umírání, zrekapitulovat svůj odkaz. Almodóvar to poprvé explicitně udělal ve filmu Bolest a sláva z roku 2019. O smrti ale přemýšlí napříč svou filmografií. Obvykle ve spojení se sexem, jedním z účinných prostředků jak nakrátko zapomenout, že umřeme. Jeho tvorba je s postupujícími roky zároveň stále melancholičtější, míň temperamentní. Vedlejší pokoj se tonálně nachází na zcela opačném pólu než Almodóvarovy extravagantní komedie z 80. let.

Jde o film, který je v duchu své knižní předlohy, románu What Are You Going Through od americké spisovatelky Sigrid Nunez, poměrně uhlazený, intelektuální a velmi upovídaný. Vyjma dvou flashbacků, podaných s ozbrojující přímočarostí, moc nevyužívá možností filmového vyprávění. Dvě postavy sedí v pokoji, mluví a naslouchají. Příval myšlenek a artikulovaných emocí. Mohlo by jít o divadelní hru. Nebýt všech těch detailních záběrů tváří obou hereček, dost talentovaných, aby vdechly život místy neohrabaně literárním dialogům.

Na některé diváky bude film nejspíš i tak příliš strnulý. Pro hrdinky jsou vytvořené skoro laboratorní podmínky, aby se mohly zabývat výlučně tím, co už nebude. Bez materiálního bohatství by si Martha důstojný odchod dovolit nemohla. Almodóvar ale nikdy nebyl realista a taky Vedlejší pokoj se odehrává v interiérech s pečlivě naaranžovaným nábytkem, obrazy a květinami. Do posledního detailu je promyšlená i barevná dramaturgie nebo využívání lesklých ploch, které hrdinky neustále konfrontují s jejich vlastním obrazem. O to ostřeji ale vynikne, když do této designově dokonalé klece začne pronikat realita umírání.

Almodóvar se tak sice od sexuálních perverzí a nervových kolapsů propracoval k univerzálním otázkám lidské existence a přestal provokovat, ale konvencím a očekáváním dál zdárně vzdoruje. Jeho film o smrti je melancholický, tak jako smyčcová hudba Alberta Iglesiase, ale ne šedivý, ponurý a sentimentální. Z toho, jak věcně a nedramaticky, v jasných barvách a se suchým humorem zobrazuje odcházení, vyzařuje vzácný klid a vyrovnanost.

Podobně je Marthino rozhodnutí projevem odvahy, ne odevzdanosti. Jde si za svým cílem. Od Ingrid se pak neočekává, že bude jen slzavě truchlit. Jejím úkolem je doprovodit kamarádku během jejích posledních dnů. A třeba si při tom uvědomit, že odvrácenou stranou bolesti a zoufalství může být naděje a znovuzrození. K němu během přízračného závěru, kdy se na scéně zjeví Marthina odcizená dcera, svým způsobem opravdu dochází.

Almodóvar se ovšem nespokojil se vztahem dvou žen v extrémní situaci. Na srdci toho má víc, což vede k tomu, že film je tematicky rozstřelený do mnoha stran, nicméně velice osobní. Ve Vedlejším pokoji umírá kromě Marthy celá planeta. Nebo to alespoň tvrdí John Turturro v roli Ingridina bývalého milence, rozčarovaného intelektuála. Pokračující dominance neoliberalismu a rostoucí vliv krajní pravice podle něj – a zřejmě i podle Almodóvara, který na veřejnosti říká totéž – povedou k prohloubení klimatické krize a globální katastrofě.

Turturrův skeptik žádné východisko nevidí. Pod tíhou všech apokalyptických předpovědí ztratil schopnost vnímat drobné radosti života. Připomíná pětici figur z Hopperova obrazu Lidé na slunci, který visí ve vile. Ty se sice sluní na skládacích židlích, ale působí izolovaně, jako kdyby je nic nespojovalo. Zosobňují stagnaci, ne přijetí. Marthě a Ingrid se oproti tomu daří zdolávat smutek z nevyhnutelného zániku – vztahů, života i planety – jejich empatií a láskou. Za chvíli možná vše pomine, ale teď jsou tady, jedna pro druhou, a to stačí.

Když se tedy protagonistky dívají na filmy, není důležité pouze to, jak daná díla reflektují jejich situaci. V umírajícím, názorově polarizovaném světě má hodnotu samotný fakt, že sedí bok po boku a něco sdílejí. A právě tímto uvědomováním si sebe sama a toho, že jsme naživu skrz přítomnost někoho druhého, je Almodóvarova nádherná meditace nad nejdůležitějšími věcmi člověka prostoupena. Víc relevantní film letošní benátský festival vyhrát nemohl.