Článek
Socioložka a historička Marie Černá v ní z různých hledisek líčí zdejší pobyt sovětských vojáků, který se z původně „dočasného“ postupně stával časově i prostorově neohraničený. A důsledky, které to mělo například pro zdejší životní prostředí i vzájemné vztahy s československými občany.
Přibližuje falešné důvody, které si moskevský režim pro okupaci vymýšlel, jako že se Klub bývalých politických vězňů (K 231) během pražského jara stával rejdištěm bývalých „fašistů“ s kontakty na agenty západních rozvědek; dramatická role byla přisouzena i Junáku, který měl „pod pláštíkem kovbojské romantiky“ provozovat „aktivní protisocialistickou propagandu“. Ve svých hlášeních také sovětští zpravodajští a političtí důstojníci referovali o ozbrojených útocích „teroristů“, o nichž měly svědčit dopravní nehody a jiná zranění invazních spojeneckých vojáků, případně sklady zbraní Lidových milicí vydávané „za tajné skrýše kontrarevolucionářů“.
Proti tomu všemu měli sovětští vojáci tedy zdejší občany „chránit“. A také slibovali, že udělají „všechno pro to, aby již nikdy nebyla válka“.
Což zřejmě zvláště děti, které nastoupily do škol až po roce 1968, nezřídka přijímaly za své. Pro velkou část dorůstajícího generace byla zdejší přítomnost Sovětské armády nezpochybňovaným faktem, pro který si dokonce dokázali někteří najít vlastní dětské teorie. Třeba že jsou rudoarmějci v Československu už od konce války, „což se vzhledem k neustálému připomínání sovětských zásluh na osvobození jevilo jako přirozené.“
Ve znormalizovaném tisku se nebývalou silou vrátil žánr „politické milostné lyriky“ opěvující lásku Čechoslováků k sovětským vojákům, kteří byli vydáváni za zosobnění těch nejlepších vlastností: odvahy, pohotovosti, obětavosti, dobrosrdečnosti, skromnosti a nezištnosti. Propagandistický obraz Sovětské armády, která v nouzi přichází československému lidu nezištně na pomoc, se promítl do mravoučných příběhů variujících téma „v nouzi poznáš přítele“. Typicky v nich například jistý seržant Sovětské armády zahlédl v potoce topícího se českého chlapce, „rychle shodil čepici a vrhl se na pomoc“, vytáhl ho, „poté si nasadil čepici a odešel po své práci“.
Každodenní soužití se sovětskými posádkami ale bylo komplikovanější. Problémy s vršením odpadků, ničením životního prostředí (včetně znečišťování rezervoárů vody), dopravními nehodami a vraždami spáchanými sovětskými vojáky a obecně nerespektováním občanských pravidel z jejich strany bylo chronické a žádné stížnosti nepomáhaly.
V tomto kontextu autorka mluví o rezignaci tehdejšího československého státu na dodržování zákonnosti a výkon efektivní správy na svém území: „Vlastní občany nedokázal účinně ochránit před negativním působením orgánů cizího státu, jimiž sovětské posádky byly. Za celou dobu se nepokusil hájit svoje zájmy vůči politicky dominantnímu partnerovi a přijal roli poslušného vykonavatele jeho vůle.“ Sovětská armáda tak byla do roku 1989 veřejně nekritizovatelná, nedotknutelná, nezpochybnitelná a jejím požadavkům se zásadně vycházelo vstříc.
Informace o problematickém sovětském chování ovšem nebylo možné šířit oficiální cestou, ale zrovna tak nebylo možné zcela zabránit jejich místnímu a neveřejnému šíření. Propagandistická, případně kamuflážní role sdělovacích prostředků se mohla uplatnit jen tam, kam nesahal bezprostřední negativní vliv sovětských posádek, proti němuž byly bezmocné i bezpečnostní složky tradičně nasazované proti „šeptandě“. V případě těžkých zločinů se Státní bezpečnost snažila především zajistit, aby se informace nedostala za hranice okresu.
Přísně tajná smrt
Když před Vánoci v roce 1974 vjel jistý opilý sovětský voják s tankem do rodinného domu v Milovicích a zabil jeho majitele, příslušné sovětské i československé složky ihned podnikly řadu kroků k utajení celé události. Sovětská strana začala odklízet stopy po incidentu, dům obestavila vysokým vlnitým plechem a začala opravovat, vdově s dětmi byl poskytnut náhradní byt. Zprávu se samozřejmě přímo v Milovicích utajit nepodařilo, ale Státní bezpečnost dělala všechno pro to, aby se nešířila dál. Dočasně začala kontrolovat všechnu korespondenci místních obyvatel a odposlouchávat jejich telefonické hovory.
Když v roce 1981 spáchal sovětský zběh v Břuchotíně na Olomoucku vraždu mladé ženy a jejích dvou malých dětí, snažil se režim rozšířit „krycí legendu“, že pachatelem byl zahraniční dělník. Místní ovšem pravdu znali. Brutální způsob zabití tehdejší otrlá lidová tvořivost „transponovala“ do lokálně kolujícího vtipu o tom, že ze sovětské vlajky zmizelo kladivo, neboť zůstalo v Břuchotíně.
Obraz, který Marie Černá předestírá, ovšem není černobílý: pružnější občané dokázali přítomnosti cizích vojáků využívat k oboustranně výhodnému obchodování, například nelegálním vykupováním zásob nespotřebovaného benzínu. A nepříliš barevnou nabídku tehdejších běžných obchodů si někteří Čechoslováci také zpestřovali nákupy v sovětských vojenských obchodech. Daly se v nich totiž sehnat jinde nevídané pochutiny: kaviár, chalva, gruzínské víno nebo třeba moldavský slunečnicový olej. Za zboží se v nich platilo v československých korunách a ceny byly stejné nebo srovnatelné s cenami na místním trhu. Pro zájemce a nejrůznější zvědavce skýtaly tyto tzv. „vojentorgy“ svébytný etnografický zážitek: „Měna sice byla československá, ale prodavačky sovětské a dorozumívacím jazykem ruština. Specifickým rysem byla zvláštní ponurá atmosféra či neznámé pachy.“
Paradox, který autorka vyzvedává, je dále to, že normalizační režim oficiálně propagoval a podporoval družbu a přátelské vztahy Čechoslováků a vojáků z SSSR, což ale současně doprovázela kontrarozvědná ochrana sovětských vojenských objektů a snaha o co největší izolaci a paranoidní kontrola veškerých vzájemných kontaktů, aby na Západ nepronikly utajované skutečnosti o stavu zdejších posádek.
Diferencované bylo také vnímání Rusů u zdejší veřejnosti. Výraznou personifikací sovětské přítomnosti v zemi se pro mnohé staly „oficírské paničky“. Ty se údajně poznaly tak, že „byly zmalované, smrděly voňavkami a táhly nějaké zboží“, jak alespoň tvrdil tehdejší negativní stereotyp. Naopak spíše lítost vzbuzovali prostí vojáci, s nimiž jejich nadřízení zacházeli krutě a necitlivě. Často evokovanou figurou byl sovětský „regulovčík“ zapomenutý svojí armádou kdesi na cestě, kterému místní nosili jídlo a pití, aby tam „bídně nezhynul“.
Kulturní šoky?
Po pádu režimu se konečně mohlo začít o skutečných poměrech v sovětských posádkách otevřeně psát. Někteří novináři expresivně líčili například kasárenský a obytný komplex v prostoru letiště v Olomouci-Neředíně jako „odvrácenou stranu Olomouce“, kde na každém kroku chyběly „základy hygieny a kulturnosti“. Poměřování léta propagovaného ideálu-vzoru s neradostnou skutečností vytvářelo efektní paradox, jak v červenci 1990 ironicky konstatoval jeden článek v Hanáckých novinách: „Po návštěvě jejich domů a kasáren jsem rád, že jsme nikdy nedosáhli úrovně našeho vzoru.“ Dodejme, že podobným až urážlivě expresivním stylem o tamním sovětském pobývání píší i někteří novináři současní, jako Jiří Peňás, když nedávno líčil, jak si sovětští vojáci v Olomouci polepovali okna novinami: „Asie v srdci Moravy. Tak se to mongolským barbarům přece jen povedlo, celou zemi do své bažiny zavléct.“
Opravdová realita sovětských posádek se nejednou prezentovala v termínech kulturního šoku: „Šok zažili pracovníci, kteří se do bývalé sovětské školy šli podívat – zničený nábytek, rozmlácené dveře, otlučené omítky, zcela zničené sociálky, dílny… V lese, kousek nad obcí Mrsklesy, kam po tolika letech zákazu poprvé vkročili místní občané, byli šokováni. První, o co zakopli, byl zpola zahrabaný kanystr s benzinem…“ K čemuž autorka lehce ironicky podotýká, že tyto výjevy paniky byly zřejmě novinářsky poněkud zveličené. Míru zkázy autorka nepopírá, ale zpochybňuje míru skutečného překvapení místních lidí: „Těžko si představit, že by se občané Mrskles, po léta válcovaní přejezdy těžké bojové techniky, nechali šokovat jedním kanystrem benzinu.“
Na obecnější rovině pak Marie Černá kritizuje onen esencializující přístup, který sovětské vojáky de facto exotizoval a orientalizoval. Devastace a degradace míst v užívání sovětské armády byly v tomto duchu dávány do přímé souvislosti s civilizační úrovní jejích příslušníků a ukazovány jako důsledek inherentně špatných, někdy přímo „asiatských“ vlastností okupantů, nikoliv určitého politického nastavení. Do pozadí tak ustupovalo to, že jejich pobyt zde podporovala vláda našeho státu, někteří podnikaví občané na něm čile vydělávali a ještě jiní na oficiální podpoře okupantů založili svoje kariéry, takže z ředitelky školy se rychle mohla stát inspektorka.
V knize můžeme hledat snadné analogie k současnému stavu, například že prostý sovětský/ruský voják se tehdy i nyní zhusta ocitá jinde a za jiným účelem, než mu nadřízení tvrdí. Jako by se ale neměnilo ani to, že pokud chce sovětské/ruské vedení na někoho zaútočit, nemá problém v něm odhalit „fašistu“. Asi se přitom dá opatrně souhlasit se slovy historika Prokopa Tomka, že základní povahový rys carského, sovětského anebo současného Ruska, který možná mají tamní vůdci „zakódován v genech“, je imperiální politika.
Marie Černá: Sovětská armáda a česká společnost 1968–1991 (Karolinum 2021).
