Pro roli cokoli. Činoherní klub odhaluje naleštěnou bídu hereckého světa

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pohasínající teenagerská hvězda přijíždí ze Spojených států do Norska, aby znovu nastartovala svou hereckou kariéru. Čeká ji role Hedy Gablerové ve filmové adaptaci stejnojmenného dramatu Henrika Ibsena. Tragická hrdinka, jež se z vězení neuspokojivého maloměšťáckého života rozhodne vysvobodit sebevraždou, je zcela jinou postavou než královny maturitních plesů, které herečku proslavily. Proto doufá, že ji díky nové profesní výzvě začnou brát v umělecké branži konečně vážně. Když však s kufříkem stojí uprostřed zasněžené severské krajiny a nikdo si jí nevšímá, dostává neblahou předtuchu, že natáčení nebude tak úplně odpovídat jejím představám.

Inscenace nazvaná Heda Gablerová – Naostro, jejíž premiéru koncem února v režii Jiřího Havelky uvedl Činoherní klub, je současnou variací Ibsenovy klasiky. Mladá britská dramatička Nina Segal ji napsala jako hru ve hře, původní text využila pouze coby výchozí bod a doplnila ho nadstavbou filmového natáčení. Vypráví tak o toxických vztazích na place, jež se s každou další klapkou začínají čím dál víc podobat toxickým vztahům Ibsenových postav. Také v nové verzi sledujeme příběh o nenaplněných snech a sebedestruktivních tendencích, jen se tentokrát z maloměstské domácnosti přesouváme do světa showbyznysu.

Scéna Činoherního klubu se během představení proměňuje v nehostinnou severskou pustinu, z níž vyčnívají jen dva karavany. Hlavní roli režisér Havelka svěřil Martě Dancingerové. V úvodu s lehkou komikou zachycuje naivitu Američanky, která se poprvé ocitla mimo komfortní zónu Hollywoodu. Když už si myslí, že na ni v Norsku zapomněli, začnou se z karavanů trousit další členové štábu. Jako první přichází představitel Hedina manžela Jørgena v podání Viktora Zavadila – snaživec, který lační po slávě, ale zároveň se děsí vlastní průměrnosti a propadá poraženeckým myšlenkám.

Stejně horlivá je čerstvá absolventka herectví, jež má účinkovat v úloze Hediny bývalé spolužačky a Jørgenovy bývalé milenky Tey a jejíž role se ujala Romana Widenková. Američanka k ambiciózní kolegyni okamžitě pocítí antipatie, proto ji nemile překvapí, když má se svou sokyní sdílet karavan. Později se navíc dozvídá, že navzdory konfliktu zájmů zastává také funkci terapeutky a takzvané koordinátorky intimity.

Dále je tu podceňovaná, věčně okřikovaná asistentka režie Berta, ztělesněná Lucií Žáčkovou, snažící se skloubit kariéru s mateřstvím, a posléze se objevuje ještě představitel Hediny dávné lásky Ejlerta. Toho hraje Jan Grundman.

Hranice mezi realitou a fikcí se začnou stírat, když na scénu přichází nepředvídatelný a věčně nespokojený režisér Henrik ztělesněný Janem Hájkem. Jednotlivé herce si vybral právě proto, že se jejich soukromá dramata nápadně prolínají se životními zkouškami jejich postav. Představitelku Hedy, jež čelí pronásledování ze strany bulvárních novinářů a závislosti na omamných látkách, například před kamerou schválně konfrontuje s jejím exmilencem, který se vrátil z protialkoholní léčebny.

Scénář přitom ještě ani není hotový. Henrik si s herci nejprve hodlá projít Ibsenův originál, vystavit je všemožným nekomfortním situacím, a dostat se tak až na dřeň jednotlivých charakterů. Říká, že od herců nechce dramatické výkony, ale pravdu. Vyžaduje, aby se vnitřně obnažili, zdůrazňuje, že jim nevěří, a dokud se nepodvolí, nutí je záběry opakovat. Ve hře ostatně ani jednou nezazní jejich skutečná jména, jako by pro režiséra neexistovali jinak než skrze své role. Následky, s nimiž se pak mohou potýkat v civilních životech, už jsou mu ukradené. Stejně tak odmítá poslouchat, že se jeho asistentka musí vedle práce starat o syna.

Hájek ztvárňuje manipulativního psychopata s až děsivou přesností. Pozvolna nechává gradovat Henrikovy maniakální sklony. Dancingerová svou postavu zase věrohodně zbavuje slupky jednorozměrné hvězdičky a postupně ukazuje, čeho všeho je schopná, aby se nenasytnému tvůrci zavděčila. Humorný rozměr představení dodává zejména Zavadil v roli rezignovaného cynika. Při pohledu na Žáčkovou coby vyhořelou asistentku nebo Grundmana v roli charismatického, ale psychicky zdevastovaného hezouna může diváka napadnout, nakolik umí být svět slavných mimo záři reflektorů nemilosrdný a smutný.

Heda Gablerová – Naostro přináší sžíravou satiru o filmové a divadelní branži, v níž mají stále výsadní pozici dominantní muži. Ukazuje, jak jsou herci i zástupci dalších, méně viditelných profesí často vystaveni neúprosným pracovním podmínkám, ponižování i ztrátě soukromí. Inscenace místy působí skoro jako skupinová terapie, nebylo by překvapením, kdyby v ní herci zúročili také vlastní zkušenosti. Přitom není nijak uplakaná ani do sebe zahleděná, spíš hořce sebeironická. Havelkovi se s pomocí modernizovaného Ibsena a prvotřídního souboru podařilo vytvořit vtipné a zároveň mrazivé drama.