Článek
Příběh Hanče a Vrbaty se stal součástí naší národní identity coby celkem jednoznačná historka o obětavém přátelství a nezlomném českém sportovním duchu. Sice s tragickým koncem, ale přesto s mnoha pozitivy. Je přece krásné vědět, že může existovat kamarád, který nás uprostřed vánice obleče do vlastního kabátu. Šlo o událost s nešťastným koncem, která zdánlivě odhalila to nejlepší ve všech jejích účastnících – je na tom cosi nakažlivě očistného. Proto je taková škoda vidět, jak veškerý potenciál protekl Poslednímu závodu mezi prsty.
Natáčet filmy podle historických událostí může být těžší, než se zdá. Zvlášť když jde o události soustředěné do jediného momentu. Jakkoliv je samotná pointa umrznutí dvou nejlepších kamarádů během krkonošského běžkařského závodu jistě strhující, na první pohled není jasné, jak okolo této jedné informace vystavět celovečerní film. Potřebujeme zápletku, hrdiny, začátek a prostředek předtím, než přijde očekávaný konec.
Jaký příběh najít, aby to hezky zapadlo do sebe? Poslední závod by mohl sloužit jako učební pomůcka studentů scenáristiky, jak v tomhle procesu naprosto selhat. Nejde v žádném případě o přímočaře špatný film, a už vůbec ne odbytý. Naopak. Jeho problém je, že se snaží tak moc, až pro stromy nevidí les.
Nejdříve se ale sluší říct, co se povedlo, protože toho není málo. V první řadě se ve finálním aktu podařilo z Krkonoš, které dnes symbolizují hlavně nevzrušivé víkendové rodinné výlety, udělat strašidelné místo, jež vás může zabít. To není samo sebou. Snímek se bere smrtelně vážně, dramatické dronové záběry doprovází dunivá hudba a vzhledem k tomu, že většinu času sledujeme partu českých kluků běžkovat ve sluníčku na Harrachově, mohl výsledek vypadat směšně a chtěně.
I když by se asi dalo namítnout, že režisér a scenárista Tomáš Hodan občas přitlačí trochu moc, Poslední závod není ve své vážnosti nikdy směšný. Je to profesionálně provedený, dobře vypadající a znějící film, který v tomto ohledu nemá problém vyzvat mnohem prominentnějšího Zátopka.
Poslední závod je dobře vypadající a znějící film. V tomto ohledu nemá problém vyzvat mnohem prominentnějšího Zátopka.
Jenže ten příběh! Tvůrci se například rozhodli Vrbatu odsunout na druhou kolej a za Hančova (Kryštof Hádek) nejlepšího kamaráda označit Emericha Ratha (Marek Adamczyk). Zdá se to jako skvělý nápad – tento pražský Němec je velmi zajímavou zapomenutou osobností českých dějin. Všestranný olympionik, jehož původ ho odsoudil k celoživotnímu střetu s politickou mocí i předsudky a vedl k jeho smutnému konci na ulici. Hlavně okolo něj se obtáčí společensko-politická linka soudobé rivality mezi Čechy a Němci.
Snímek je navíc doplněn pohledem do „budoucnosti“ padesátých let, kdy starší Rath (Oldřich Kaiser) čelí politickému útlaku ze strany komunistického režimu. Pokud se teď ale ptáte, jak to souvisí s Hančem a Vrbatou, tak tušíte, kde vězí problém. Protože nesouvisí. Rath by si jistě zasloužil vlastní celovečerní film, v příběhu Hanče a Vrbaty byl ale náhodným kolemjdoucím. Vložit takový důraz na jeho přítomnost bylo velmi riskantní rozhodnutí, které se nevyplatilo.
Všechny nedostatky tu vyvstávají z dobrých úmyslů. Stále nám chybí divácky úspěšný film, který by se vypořádal s historií česko-německého soužití zakončeného sudetskou krizí a odsunem. I přes pokusy jako Habermannův mlýn, Alois Nebel nebo naposledy Krajina ve stínu si tato etapa českých dějin zachovává punc nedořečenosti. Odvaha odvyprávět známý příběh neočekávaným způsobem se tedy z principu cení. Aby však Poslední závod uspěl, muselo by se toto téma napojit na protagonistu a na ústřední tragédii, ne na postavu, která někdy stojí vedle hrdiny.
Hanč trpí problémem tolika českých hrdinů a tím je otupující pasivita. Má jen vágní zájem o to, porazit Němce a reprezentovat český národ, přičemž se zdá, že mu na tom záleží nejméně ze všech přítomných. Film je o nacionalistických předsudcích, ale hrdina žádné nemá. Zároveň proti nim aktivně nevystupuje. Zkrátka se o ně nestará. Proč se tedy máme starat my?
Z příběhu dvou mladých sportovců a kamarádů, kteří pro sebe a své nadšení pro sport položili život, zmizelo vše, co ho dělalo romanticky krásným, a bylo to nahrazeno nefunkčním politickým dramatem.
