Recenze: Krajčo a Švehlík jsou gumy, ale nefunguje to. Diváci nejsou hloupí

Existuje otřepaná fráze: „Komedie/humor je subjektivní.“

Proti tomu se určitě nedá protestovat, i když to platí z jiného důvodu, než si leckdo vykládá. Je sice fakt, že různí lidé se smějí různým věcem, nicméně to neznamená, že by byla komedie nehodnotitelná a nedotknutelná. Nejde o tajuplnou energii či sílu, která protéká mezi prsty a vzpírá se pojmenování, přesně naopak. Humor je velmi mechanický, vysoustruhovaný, má jasně určené kategorie. Proto o nás náš humor tolik říká a tolik jím o sobě prozrazujeme.

Většina profesionálních komiků postupuje při přípravě svých čísel s precizností architekta stojícího u rýsovacího prkna. Vědí, jaká akce vyvolá kterou reakci, záleží na každém slovu, pohybu a vteřině načasování. Masový humor je ten nejméně uvolněný a spontánní produkt na trhu. A subžánr sitcom je v tomto ohledu královskou disciplínou, pilovanou po celou dobu televizní historie.

Gumy mají v mnoha ohledech nakročeno správným směrem. Režisérka Karin Krajčo Babinská má k dispozici dost prostředků i filmařského citu, aby její práce vypadala řemeslně lépe než lecjaký český kinofilm. Má také po ruce skvělé herce, a to včetně svého manžela Richarda Krajča, který by počáteční nedůvěře navzdory hlavní roli utáhl, kdyby v ní měl co předvést.

Problém nastává samozřejmě u scénáře. Pod ním je podepsaný Michal Samir, což je poněkud překvapivé. Patří mezi výrazné talenty, jež stojí trochu stranou od hlavních filmařských kruhů a pokoušejí se na vlastní pěst importovat kvalitu srovnatelnou se zahraničím. To on (spolu s Matějem Chlupáčkem) stojí za minisérií Iveta, která možná nebyla dokonalá, ukázala ale ochotu Voyo vyzkoušet méně konformní způsob zpracování atraktivní látky. Iveta připomínala mnohem víc zahraniční quality TV minisérie než cokoliv, na co jsme zvyklí u nás.

Zdálo by se tedy, že zrovna Samir bude skvělý člověk na ošetření českého sitcomu. Jenže jak je možné, že se přes jeho obeznámenosti se zahraničními vzory výsledek tak rychle rozpadá na typickou českou nefunkční řachandu? Samir by ze všech lidí měl vědět nejlépe, že sitcomy nejsou jen o nalezení zastřešujícího námětu a sázení jednoho vtipu za druhým.

Opravdu dobrý sitcom dělají silné postavy. Mohou být v nějaké míře přehnané, ve svém jádru ale zůstávají divákům blízké a povědomé.

V Gumách sledujeme dva různým způsobem podivínské vesnické automechaniky, kteří se pod vedením toho vykutálenějšího z nich pouštějí do stále šílenějších plánů, aby vydělali peníze a podařilo se jim opustit jejich nuzný status. Protože jsou matlové, upadají do pořád větších a větších dluhů. To by mohlo vést ke spoustě humorných situací, stejně jako se tvůrcům otevírají dveře ke společenskému komentáři třeba ohledně sociální mobility (dobré sitcomy se totiž komentování nebojí, dokonce na to vyhrazují tzv. „very special episodes“).

Takové ambice jsme v prvních čtyřech epizodách neviděli ani náznakem. Problém pak není v tom, že sitcom musí být za každou cenu mravokárný, ale že když není o ničem jen trochu přesahujícím zakopávající panáky, brzy jednoduše nudí. Opět: nemluvíme tu o nějakých nesmyslných nárocích vtažených zvenčí, ale o ozkoušeném modelu, jak fungují ty nejúspěšnější světové sitcomy.

Největším problémem Gum je, jak napovídá název, že oba protagonisté jsou buď hlupáci (Mára Richarda Krajča), nebo karikatury (Lukyn Davida Švehlíka). Jeden je génius s čísly milující řád, ale také naivní šestileté dítě bez autonomie či identity. Druhý je mentálně zdravý, ale extrémně tupý.

Jak velký důvtip mají Mára s Lukynem dohromady? Velmi malý. Jen pro příklad: Ve třetím díle se rozhodnou vyloupit trafiku, kde je prodavač dobře zná. „Kluci, co blbnete,“ ptá se jich nepřekvapený prodavač, který jako by promlouval ústy diváka.

Takto absurdně karikované postavy většinou sitcomy umisťují na okraj, používají je jako milé oživení, ale jak by mohly takové figuríny bez uvěřitelného vnitřku utáhnout hlavní dějovou linii? Jde o postavy, jejichž intelekt a rovina uvažování jsou tak odtržené od naší životní zkušenosti, že s nimi není možné soucítit, nelze se s nimi ztotožnit, není se s nimi možné nic učit ani uvažovat o jejich vývoji. K němuž ostatně nedochází.

Gumy se vyznačují i dalším rysem, který je pro českou komediální tvorbu typický. Předkládají postavy, které se chovají zcela amorálně, neustále někomu ubližují nebo někoho zneužívají, ale nejsou nikdy doopravdy potrestány. Mára sice ve svých plánech vždy selže, to ale proto, že je hloupý nebo má smůlu, nikdy pro amorálnost a sobeckost svého chování.

Je sice běžné, že se komediální seriály vracejí ke statu quo, s vývojem postav pracují spíš nenápadně, ale jejich nedílnou součástí je i gesto individuální nápravy. Bez něj bychom totiž postavy po pěti dílech jejich zákeřností začali nenávidět. Přesně to se divákům Gum může stát.

Vraťme se na začátek: Co prozrazují Gumy o lidech, kteří se jim smějí? Nebo ještě lépe: Co prozrazují o svých tvůrcích? Předně to, že trpí chronickým podceňováním publika. Předkládají mu postavy tak hloupé, mrzké a ubohé, že se nad nimi může každý povýšit a z tohoto povýšení čerpat potěchu a zlomyslnou radost.

Protože ať jsme jací chceme, až tak špatní jako patlalové z Gum být nemůžeme, to je doslova lidsky nemožné. Dokud si tvůrci budou myslet, že jejich diváci nemají mozek na trochu chytřejší humor, že touží po večerech sledovat panoptikum nebožáků spíš než komplexní osobnosti, nebude jim k ničemu slušné technické zázemí, kvalitní herecké obsazení ani cit pro to, kam postavit kameru.