Recenze: Formule 1 už není nuda. Vděčí za to i filmařům z Netflixu

Netflix vstupoval do světa formule 1 v roce 2018, v době, kdy byl královský motorsport v patrné krizi identity. Neochvějná a drtivá dominance týmu Mercedes udělala z kdysi dramatických velkých cen rutinu. Ústřední rival německé stáje, italské rodinné stříbro Ferrari, procházel obtížným obdobím, jehož zákulisní detaily vyplouvají na povrch postupně teprve v současnosti. Každopádně sport, který dal světu celou řadu ohromujících a dechberoucích duelů, se stal spíš přehlídkou technologické dominance jedné tovární stáje.

Fanoušci odkojení titánskými příběhy Ayrtona Senny, Michaela Schumachera, Miky Häkkinena a dalších legend dob ne tak dávno minulých postupně ztráceli zájem a „formule“ si získaly trochu nelichotivou nálepku sportu, který se zpronevěřil své rytířské a částečně romantizované pověsti podívané, kde se ostří chlapi z garáže pouští do souboje se smrtí.

Netflix tuhle optiku změnil. První série Touhy po vítězství vzala zdánlivě rutinní sezonu a nechala fandy nahlédnout do útrob padoku i jednotlivých týmových organizací, kam dosud mohli nahlížet jen ve druhém plánu. Kombinace dynamického střihu, vtipných mluvících hlav a promyšlené dramaturgie, která vytahovala na světlo světa skrytá dramata a analyzovala detaily charakterů pilotů i managementu, vyústila v jednu z nejchytlavějších dokusérií blahé paměti.

Brilance Touhy po vítězství spočívala právě v tom, jak bořila mýtus nudného sportu, ze kterého se vytrácí ostré lokty a zajímavé postavy. I když byl štáb zprvu spíše trpěným hostem, dokázal najít překvapivé úhly a civilní tón vyprávění. Úspěch na sebe nedal dlouho čekat. Touha po vítězství vzkřísila zájem mnoha malověrných a především dokázala oslovit mladší publikum, které se dokázalo identifikovat s nastupující generací pilotů formule 1 a zároveň docenilo přístupné a svižné tempo vyprávění.

Už od druhé sezony bylo zřejmé, že štáb Netflixu ve formuli 1 zdomácněl a jednotlivé týmy přestaly filmaře vnímat jako otravné vetřelce a začaly v nich vidět skvělý způsob, jak se zviditelnit, rozmnožit svou fanouškovskou základnu a pochopitelně zvýšit marketingovou hodnotu své značky. Postupně se osmělili i dva velcí rivalové. Když na začátku třetí série předvede dnes už kultovní číslo s klapkou a představením sebe sama šéf Ferrari Mattia Binotto a jeho protějšek z Mercedesu Toto Wolff, bylo zřejmé, že se Netflix stává organickou součástí světa rychlých monopostů.

Po tři roky jsme sledovali situaci, kdy fanoušci procházeli poněkud monotónními sezonami a těšili se, co z nich filmový štáb vytěží za zlato. A třikrát se to vydařilo. Ne že by v realitě chyběly dramatické události, souboje na trati i v závodní politice, nehody, strkanice a nečekané bratrské romance pilotů. To, co chybělo, bylo velké zastřešující drama, onen „duel“, který inspiroval třeba skvělý film Rivalové Rona Howarda. Netflix tak skalpelem rozebíral detaily, vytahoval na světlo nenápadné konflikty a přesvědčivě líčil nesmírně náročné a kompetitivní prostředí, v němž piloti nesoupeří jen se soky z jiných týmů, ale i se svými týmovými kolegy a především sami se sebou.

Minulá sezona zamíchala kartami způsobem, který se jevil jako sen všech dokumentaristů. Po čtyřech po sobě jdoucích titulech geniálního britského pilota Lewise Hamiltona z Mercedesu konečně zabral jeden z úhlavních soků, stáj Red Bull tažená vycházející hvězdou a temperamentním bojovníkem Maxem Verstappenem. Fanoušci dostali sezonu, o níž roky snili. Byla to horská dráha plná konfliktů na dráze i v kuloárech. Strhující bodová přestřelka se při rovnosti bodů rozhodovala v poslední velké ceně v Abú Dhabí, navíc v závěrečném kole a způsobem, který vstoupil do dějin, byť ne zrovna lichotivě.

Sociální sítě se dopředu hemžily nadšenými výkřiky o jistojistě nejlepší sezoně Touhy po vítězství. Konečně měla historický příběh na zlatém podnose. Paradoxně nová řada seriálu připomíná houževnatého pilota, který se drží těsně za spoilerem reality a marně čeká na šanci ji předjet. Důvodů je několik. Vůbec poprvé je klíčových událostí tolik, že se dramaturgie Touhy po vítězství spíš lopotně snaží obsáhnout všechny. Zatímco předchozí sezony skvěle nelineárně křižovaly prostorem a časem jedné sezony a nabízely různé perspektivy, nová řada trochu zběsile kličkuje ve snaze udržet oči na vedlejších aktérech, a přitom zachytit v úplnosti bezskrupulózní bitvu Red Bullu a Mercedesu.

S touto výhradou se váže i negativní fenomén, který byl cítit už v předchozí řadě. Týmové PR občas zjevně převažuje nad realistickou dokumentaristikou. Zatímco v první sezoně štáb Netflixu nikdo příliš neřešil, teď je z něj zbraň, kterou mohou použít i giganti tohoto sportu. Do popředí se tentokrát dostává vrcholný management obou hlavních rivalů, Toto Wolff z Mercedesu a Christian Horner z Red Bullu. Jde o nadějný střet protikladů. Horner je ironický provokatér, který si užívá možnost vyvádět svůj protějšek z konceptu. Lakonický Wolff připomíná precizního účetního, který nerad odkrývá karty.

Jejich vzájemné třenice jsou sice zábavné, ale zjevně ošetřené tiskovými odděleními obou korporací. To platí hlavně o intimních scénách, kdy sledujeme oba vrcholné manažery v rodinném kruhu. Těžko se zbavit dojmu, že jde o sterilní selanku, kde se úzkostně hlídá, co se říká a co snímá kamera. Touha po vítězství tím poněkud ztratila svou jiskru. Uškodilo jí i to, že Max Verstappen odmítl natáčení. Divákům je tak upřen duel jemného, pokorného a sociálně uvědomělého Hamiltona s neřízenou střelou Verstappenem, který připomíná závodníky staré školy, i mimo trať.

To však neznamená, že jde o nudnou nebo rutinérskou sezonu. Ústřední dějová linka je strhující a seriál ji dokáže zúročit napříč celou sérií. Z bočních peripetií vyniká drama v outsiderské a zjevně prokleté stáji Haas, která přijme peníze a syna ruského oligarchy Dmitrije Mazepina. Nikita Mazepin se jako mnozí další nováčci trápí, jeho otec však předvede paranoické a papalášské manýry ruského boháče, který za vším vidí spiknutí, a opakovaně vyhrožuje týmovému manažerovi Güntheru Steinerovi finančními škrty a odchodem.

Právě Steiner, bodrý tyrolský rarach s hranatou angličtinou a výjimečnou sebereflexí, vnáší do seriálu realismus a tolik potřebnou zemitost, která připomíná, že vedle miliardového byznysu je formule 1 stále ještě cítit olejem a garáží. Jednání s ruským investorem připomíná valčík v minovém poli, při kterém veterán Steiner neztrácí smysl pro humor. Scény s ním mají opět nenucenou poetiku a přirozené kouzlo.

Touha po vítězství patřila po tři roky k seriálům, který svou dramaturgií, tónem vyprávění a stylem určoval trendy sportovních dokusérií. Ty se mezitím staly vyhledávaným marketingovým nástrojem. V nabídce různých streamovacích služeb se vyskytují desítky titulů pokrývajících optikou kultovních brandů ragby, kriket, fotbal, basketbal, americký fotbal a další sporty. V lepším případě jde o formáty pronikající hluboko za kulisy vrcholového sportu. V tom horším o profesionálně odvedené PR velkých značek. Touha po vítězství dlouho vedla peloton prvních zmíněných, čtvrtá řada však obsahuje jisté náznaky, že i ji by mohla pohltit rutina.

Při pohledu na vývoj aktuální sezony formule 1, která přišla s celou řadou evolučních změn a především se zásadně přepracovanými monoposty, je nicméně namístě spíš střídmý optimismus. Mezi formulí 1 a Netflixem totiž během čtyř let vznikla vzácná symbióza, na které ve výsledku vydělává sport i dobrá dokumentaristika.