Recenze: Film o Adamu Ondrovi testuje hranice těla i lásky

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Adamu Ondrovi ještě nebylo třicet. Přesto je řazen mezi nejlepší žijící skalní lezce. V celovečerním dokumentu Jana Šimánka a Petra Záruby ho sledujeme v průběhu tří let v soukromí, na závodech i při trénincích, kdy se intenzivně připravuje na olympiádu v Tokiu.

Ondra je sportovec s neobyčejnou silou a mrštností. Vizuálním leitmotivem filmu jsou vedle monumentálních záběrů hor nepřekvapivě detaily jeho napnutých, vyrýsovaných svalů, s jejichž pomocí vzdoruje gravitaci na lezeckých stěnách i strmých skalách. Když kamera z podhledu zabírá jeho polonahé tělo, připomíná čtyřnásobný mistr světa díky použitému světlu antické sochy atletů.

Nebudeme-li počítat zvířecké zvuky, které ze sebe Ondra při lezení vyráží, představuje právě dechberoucí souhra rukou a nohou jeho dominantní způsob sebevyjádření. Kameraman Jan Šimánek, zkušený lezec a expert na natáčení ve vysokých nadmořských výškách, často sám visel ze skály, aby pohyb tuzemského olympionika, natahujícího se stovky metrů nad zemí po nejbližším výčnělku, zachytil z bezprostřední blízkosti.

Nejen těmito adrenalinovými scénami český film připomíná dokument Free Solo o horolezci Alexi Honnoldovi, který v roce 2019 získal Oscara. Adam Ondra je podobně jako jeho americký kolega velmi plachý a skromný muž. Na dlouhé introspektivní proslovy si nepotrpí.

V ukázce rozhovoru z televizního pořadu Hyde Park Civilizace většinou jen přitakává moderátorovi. Očividně pro něj není úplně samozřejmé a komfortní mluvit o svém soukromí. Teprve když se jej Daniel Stach ptá na sportovní disciplíny a techniku lezení, ožívá a odpovídá rozvitějšími větami.

Rovněž scéna, ve které si Ondra spolu se svou matkou prohlíží deníky s fotografiemi z dětství a záznamy raných sportovních úspěchů, působí nuceně, jako něco, co se odehrálo spíš na podnět dokumentaristů než z iniciativy protagonisty. Záruba se Šimánkem si uvědomovali, že nebude snadné Ondru rozmluvit a dostat se mu pod kůži. Klíč k jeho portrétu našli jinde.

„Stále hledáme lásku, protože jediné, co potřebujeme, je láska,“ říká Ondrovi v prologu filmu řádová sestra v pravoslavném klášteře v makedonských horách. Žena má nejspíš na mysli zejména lásku k Bohu. Ondra, který se ve filmu neprezentuje jako věřící, by za něj mohl dosadit hory. A svou partnerku Ivu, rovněž špičkovou lezkyni.

Z Iviných upřímných slov se o Ondrovi dozvídáme víc, než kolik o sobě stručnými odpověďmi sděluje on sám. Jejich vztah zároveň dynamizuje vyprávění, které by jinak bylo jen přímočarým, monotónním a nedramatickým záznamem hladkých příprav na olympijské hry. Pnutí mezi potřebami obou partnerů do děje vnáší náznak konfliktu.

Hned po scéně z kláštera sledujeme, jak Ondra na nově nainstalované poličky aranžuje svou rozsáhlou sbírku pohárů a medailí. Iva mu pomáhá. „Těším se, až přineseš ty svoje trofeje,“ popichuje ji partner. „Moje už se tam nevejdou,“ reaguje věcně. Podobně film podněcuje k otázce, jestli je v Ondrově životě, jehož největší část zabírají tréninky a soutěže, vůbec prostor pro druhého člověka.

Druhým řídicím motivem filmu je hledání rovnováhy. Nejen fyzické, nezbytné při lezení, ale také duševní. Už v prvních minutách vidíme, že se zvládáním nervů, které o sobě v případě nezdaru dávají vědět frustrovanými výkřiky, Ondrovi pomáhá meditace. Během rozhovoru s lékařem, k němuž dochází na akupunkturu, vyjadřuje skepsi vůči mentálním koučům. Vyprávějí prý stále ty samé dětské pohádky. Možná o to víc mu ale musí dodávat klid Iva. Doslovně, když jej jistí při lezení, i přeneseně podporou v osobním životě.

Paralelně s Ondrovým stoupáním k vrcholu tak dokument zachycuje, jak Iva kvůli oddanosti partnerovi opouští vlastní lezecké sny. V nejbolestnější scéně filmu se do kamery se slzami v očích svěřuje, že ustoupila, ať můžou být dál spolu. Není podle ní možné, aby v páru byli dva podobně ambiciózní lidé, kteří se neustále chtějí někam posouvat, překonávat sami sebe.

S blížící se olympiádou a rostoucím zájmem médií do poměrně introvertního světa partnerů čím dál víc zasahují jiní lidé. Trenéři, maséři, tvůrci videoobsahu pro fanoušky a sponzory a další odborníci snažící se Ondrovo tělo a mediální image vyladit k dokonalosti.

Iva se po novém rozvržení rolí stará především o Adamovu psychickou podporu. V první polovině filmu ji ještě vidíme například při trénování lezeckých juniorů. Postupně jsou ale její scény méně „akční“, zvlášť v kontrastu s Ondrou, který v jednom kole posiluje, leze, skáče, vykřikuje a usmívá se do objektivů. Je koncentrovaný na jediný cíl, vše ostatní pro něj přestává existovat. Také intimní partnerské rozhovory se točí okolo lezení.

Přes obrovské úsilí, které hlavní aktér filmu vynakládá, je to ale ironicky Iva, jejíž život prochází výraznější proměnou, někam se vyvíjí. Ondrův příběh spočívá v cyklickém opakování určitých činností a na konci jej opouštíme ve scéně zrcadlící začátek dokumentu.

Když v jednu chvíli vzpomíná, že odmalička chtěl dělat věci naplno stejně jako jeho táta, taky lezec, a svého rodiče označuje za workoholika, není zřejmé, zda si uvědomuje, nakolik jsou si v tomhle podobní. Film Ondru vykresluje jako člověka orientovaného na výkon a prvotřídní výsledky. Jak v zákulisí jedné akce pro olympijské sportovce prozrazuje snowboardistce Evě Samkové, jiné než první místo považuje za neúspěch. Samotná účast na OH jej neuspokojila.

Zde vyvstává hlavní paradox filmového Adama Ondry i dnešní společnosti. Při lezení, zvlášť v přírodě, vypadá nejvyrovnaněji, což podtrhují i konejšivé smyčce v soundtracku, který složil a nahrál italský violoncellista Nicola Segatta. Sport, kterým je zcela pohlcen, jej ale zároveň udržuje ve střehu a ve stresu, kvůli němuž před důležitými závody nemůže usnout.

Smířenější se v závěru filmu příznačně zdá být Iva. Vzdala se toho, k čemu partner stále upíná veškeré síly, a připravuje se na rodičovství. Její přijetí pozice mámy a milující manželky lze ovšem současně číst jako v něčem typický a docela trpký příběh ženy, která podstoupila velkou oběť kvůli muži a jeho kariéře.

Citlivě pojatý snímek publikum nenavádí k jednomu či druhému výkladu. Na základě dlouhodobého časosběrného pozorování, a navzdory Ondrově malé sdílnosti, se snaží osvětlit motivace obou partnerů, zůstávající při pečlivě promyšlených mediálních výstupech skryty. Jaké závěry si na základě mnohdy úchvatných obrazů lidí a hor vytvoříme, nechává na nás.

Namísto oslavného medailonu, jaký nabízejí všednější sportovní dokumenty, díky tomu vznikl ambivalentní portrét jednoho výjimečného sportovce a jednoho vztahu plného výzev, v němž jsou vedle limitů lidského těla testovány i hranice partnerské oddanosti.