Recenze: Film natočený na iPhone. Banger je energická jízda

Banger najíždí rychle. Hned první záběr zastihuje hlavního hrdinu uprostřed akce. Ve filmu, který se nezastaví, to ani jinak nejde. Drogový dealer a raper Alex, do něhož se epesně převtělil Adam Mišík, je poněkud neklidný. Stejně jako eliptický střih a těkavý iPhone, který tvůrcům posloužil jako kamera. Nacházíme se v současné Praze, je pátek odpoledne a mladíka s potetovaným obličejem čeká velká životní změna. Nebo si to alespoň namlouvá.

Pravidelné zákaznici zrovna doručil dávku kokainu, prvotřídní Kolumbie, „žádný Chomutov smíchaný s Tiranou“. Zároveň jí oznamuje, že s dealováním končí. Je přesvědčen, že se mu během víkendu podaří vydat hitovou skladbu neboli banger, prorazit na rapové scéně a získat zpátky svou přítelkyni Sáru, která mu nedávno dala kopačky. Úspěch by mu měla zajistit spoluúčast ostravské rapové legendy Sergeie Barracudy, jenž bude ve městě koncertovat.

Stačí Sergeiovi zavolat. Všechno už domluvil Alexův kámoš Láďa (Marsell Bendig, největší herecký objev filmu), který se sice občas sjede ritalinem, ale jinak je na něj spoleh. Nebo možná ne. Možná vůbec. Cesta k Barracudovi, jehož skladby tepají napříč celým soundtrackem, se komplikuje a již tak našponované vyprávění získává na obrátkách. Banger má nervní energii rapového videoklipu nebo pozdních filmů Tonyho Scotta.

Skoro to vypadá, že si Adam Sedlák chtěl po webovém seriálu ohraničeném počítačovým desktopem (Semestr) a psychologickém hororu odehrávajícím se víceméně v jednom bytě (Domestik) natočit něco dynamičtějšího. Banger je ve skutečnosti dalším jeho počinem, jehož forma bezezbytku odráží životní tempo a způsob komunikace ústředních postav.

Alex a Láďa jsou roztěkaní, nejen kvůli drogám a lékům na předpis, tlačí je čas a své požadavky nezaobalují do načančaných souvětí. Jdou rovnou k věci.

Obdobně se Sedlák málokdy zdržuje ustavujícími a propojujícími záběry, stříhá pohotově rovnou na akci nebo významný detail. Sem tam nostalgický flashback, ale žádné zpřehledňující celky, pohledy do dáli a dlouhé promýšlení dalších kroků. Jen tady a teď, všechno, nebo nic. Za to nemůže rap nebo tvrdé drogy, ale dopamin, na kterém jsme kvůli touze po okamžitém uspokojení vlastních potřeb závislí všichni.

Ani pro kameru přilepenou na obličejích herců, občas nezaostřenou nebo divoce zoomující, není prioritou přehlednost, ale vyjádření a podtrhnutí emoce dané postavy nebo situace. K tomu v silně subjektivním vyprávění slouží i barevná světla proměňující se podle nálady – podobně s nimi pracuje třeba Nicolas Winding Refn – nebo krátké nondiegetické vsuvky s virálními videi.

Hity z TikToku a YouTube (než vyrazíte do kina, připomeňte si minimálně Svarta jump) představují stejně samozřejmou součást slovníku mladých městských mileniálů a generace Z jako slangové výrazy, anglicismy, zkratky a vulgarismy. Tak jako jejich životy i Banger je nepolevující smrští obrazů, zvuků a adrenalinových zážitků, což mu nápadně přidává na autenticitě.

Přes tuhle formální podrážděnost, kdy k sobě styl strhává pozornost a vytrhává nás z fikce, jde zároveň o film vystavěný s precizností klasických, dokonale bezešvých hollywoodských dramat. Každý objekt a každá poskytnutá informace dřív či později zapadne na své místo a poslouží vyprávění. Značkové tenisky, které Alex dostává místo peněz za káčko, telefonát dotěrného týpka shánějícího drogy na páteční kalbu, zlatý řetěz od Versaceho… Nic tu není zbůhdarma.

K motivické semknutosti přispívá i proměna protagonisty. Jeho hon za iluzí úspěchu, ve filmu paradoxně zosobňovaného přesně těmi bohatými a úspěšnými idioty, o nichž Alex ve svém dissu zpívá, jak by je hromadně pochcal, je současně sestupem do podsvětí a do temnoty vlastního nitra. Mezi pokérované manažery, albánské mafiány a samolibé frajery z technologických start-upů, kteří k rozlučce se svobodou nutně potřebují statusovou drogu.

Alex s Láďou musejí do večera sehnat love, pět tisíc eur v hotovosti. Jenomže všechny prachy vrazili do merche, který nikdo nekupuje. Zbývá jim několik hodin. Po vyloučení dalších možností berou pár zbývajících gramů vysoce kvalitního „kakaa“ a začínají googlit, jak a čím jej nařezat. Následuje jedna z vrcholných sekvencí filmu, po které už se na AZ-kvíz a pohádku o pejskovi, kočičce a dortu nikdy nebudete dívat stejně nevinnýma očima.

Vyrobit dostatečné množství drogy je jedna věc. Zbývá ovšem otázka, komu toxickou směs střelit. Zde Sedlák stejně jako v Semestru a Domestikovi ukazuje, že se nehodlá spokojit s věrným vystihnutím určitého prostředí, byť už jen to z něj v tuzemské konkurenci fejkových sond do života mládeže dělá kinga. Jeho film zároveň provokuje k úvaze, jestli větší zlo představují drogy, nebo egoisti bez páteře, kteří si můžou kohokoliv a cokoliv koupit.

Banger není jen naspeedovanou rapovou odyseou a ironickou variací na antickou tragédii Orfea a Eurydiky, ale zároveň realistickým dramatem o možnostech sociální mobility v moderním velkoměstě. Alex se podomácku vyrobený „shit“ celkem přirozeně rozhodne použít k pomstě lidem, kteří na rozdíl od něj nikdy nemuseli schytávat rány v první lajně a na obálku Forbesu se dostali akorát díky bohatým rodičům a lepší startovní pozici.

Ve slabší chvilce označuje frustrovaný hrdina za „privilegovanou pí*u“ i Sáru, kterou, jak se krátkozrace domnívá, ztrácí právě kvůli příslušníkům pražských elit, ne vinou vlastní nedospělosti. V tomhle směru je třeba ocenit kuráž tvůrců a aktérů filmu. Vzorové „zm*dy“, kteří ztělesňují systém a nejvíc z něj profitují, hrají vedle fiktivních příslušníků zlaté mládeže s vybělenými chrupy i reálné mediální celebrity: výtvarník David Černý, designér Jan Černý nebo „extrémní starosta“ Pavel Novotný.

Alex jimi opovrhuje, přitom touží po tom samém – aby lidi znali jeho hlas a ksicht. I když jej na to druzí párkrát upozorní, nezdá se, že by mu rozpor v jeho počínání docházel. Sebereflexi si osvojuje teprve v průběhu filmu. Nakonec se ale Mišíkův vycukaný hudebník ocitá v situaci, kde už se nemůže schovat za žádný naštvaný rapový song. Zbývají jen následky jeho vlastních činů, kterým teď musí čelit. A Láďa, který při něm jako jediný stojí až do konce.

Banger vypráví o rapu, drogách a o tom, proč byste je neměli míchat podle návodů z YouTube. Hlavně je ale bromancí dvou kluků, kteří mají spoustu věcí na háku, ale ještě nejsou totálně otupělí a lhostejní. Ze starostlivosti jednoho vůči druhému, který se třeba zrovna dáví vlastními zvratky, protože se předávkoval ketaminem, je patrné, že pro ně stále existuje naděje. I když zdánlivě dělají všechno pro to, aby ji pohřbili.

Už když rozněžněle vítají trojnohého psa Happyho, kterého si má Sára brzy odvést a definitivně tím uzavřít vyhaslý vztah, napadá nás, že ať se budou snažit sebevíc, nikdy se z nich nestanou stejní drsňáci jako Sergei. Ten se Alexovi v závěru příznačně vysměje, že chce nahrát banger kvůli holce. Nejdřív práce a poslání, až pak kundy, školí ho otcovsky zkušený raper.

Alex svým chováním ale opakovaně doložil, že do světa, kde mají hodnotu jen peníze, nepatří. Jen se pod vlivem svých vzorů, mytických figur typu Barracudy, tolik upjal k jednomu pofidernímu cíli, že nedoceňuje význam přátelství, které má na dosah ruky a je zjevně mnohem reálnější a pevnější, než kdy bude sebeúcta založená na slávě a penězích.

Emotivní, pro některé diváky rušivě moralizující vyústění proto do zbytku filmu perfektně zapadá. Katarznímu finále s novým sebezpytujícím songem, k němuž celý příběh směřuje, totiž předchází dost váhání a přehodnocování, abychom mu věřili.

Adam Sedlák v rozhovorech často vypráví, jak mu v Česku chybí mainstreamový art. Filmy, které nejsou čistou komercí ani uměním pro zažrané cinefily. S filmem Banger se mu tuhle mezeru podařilo zaplnit. Jeho odpovědí na chcípácké filmy se chcípackými hrdiny je intenzivní, podvratná, nonstop gradující černohumorná jízda se sociálním přesahem. Až na pár nepřirozeně vybroušených replik v ní nenajdete falešné tóny a cizí příměsi. Prostě čistý matroš, nejvyšší kvalita.

BANGER.(Česko, 2022, režie: Adam Sedlák, hrají: Adam Mišík, Marsell Bendig, Sergei Barracuda)